30 Cdo 335/2013
Datum rozhodnutí: 30.07.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 5 předpisu č. 82/1998Sb., § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 8 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 21 obč. zák.




30 Cdo 335/2013


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce: Pivovar Nymburk, spol. s r.o. , se sídlem Nymburk, Pražská 581, identifikační číslo osoby 47536373, zastoupeného JUDr. Josefem Neštickým, advokátem se sídlem Praha 2, Ječná 1, proti žalované: Česká republika - Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 2,574.760,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 125/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 19 Co 317/2012-92, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, č.j. 19 C 125/2011-60, žalované výrokem I. uložil povinnost zaplatit žalobci částku 295.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 162.900,- Kč za dobu od 24. 6. 2010 do 25. 4. 2012, výrokem III. zamítl žalobu o zaplacení částky 2.279.760,- Kč s příslušenstvím a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 2,574.760,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 24. 6. 2010 do zaplacení, jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), způsobené nesprávným úředním postupem celního úřadu.
Soud prvního stupně dovodil, že podmínky pro uplatnění nároku u soudu dle ust. § 14 odst. 3 OdpŠk byly splněny, když nárok byl nejprve uplatněn u příslušného orgánu státní správy a nebyl uspokojen a dospěl k závěru, že správce daně poskytl žalobci informaci, která vedla k chybnému uplatnění ztrát při stáčení piva, a za situace, kdy žalobce původně přiznával daň správně, hlídal si výstav piva s ohledem na roční limit 150.000 hl a v důsledku postupu správce daně svůj postup revidoval, a v důsledku toho překročil roční výstav piva o 77 hl, je dána příčinná souvislost mezi sdělením správce daně ze dne 10.1.2005 a postupem žalobce, jímž si přivodil daňový doměrek. Rovněž dovodil, že chybný výklad zákona o spotřební dani správcem daně sdělení tohoto výkladu žalobci, a následné vytknutí chybného uplatnění ztrát při stáčení piva při daňové kontrole, je nesprávným úředním postupem. Poukazoval na to, že správní orgán má šetřit práva a oprávněné zájmy osob, jichž se jeho činnost dotýká, že do nich může zasahovat jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu, že musí nést zodpovědnost za svůj nesprávný postup, který žalobci přivodil škodu. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR (Rc) Rv I 623/30 o odpovědnosti za špatnou radu. Shledal, že nesprávný úřední postup nebyl jedinou příčinou daňového doměrku, že je nutno dle ust. § 441 obč. zák. zvažovat spoluzavinění poškozeného a uzavřel, že žalobce za škodu spoluodpovídá z 50%, neboť měl možnost setrvat na svém předcházejícím daňovém postupu, tedy, že za situace, kdy žalobce na doměřené dani zatím uhradil 590.000,- Kč, v této výši mu vznikla škoda, žalovaná za ni odpovídá co do 50%, žalobě proto co do částky 295.000,- Kč vyhověl, co do 295.000,- Kč s příslušenstvím žalobu z titulu spoluodpovědnosti žalobce zamítl a co do zbývající části ( 2,279.760,- Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl pro předčasnost. Žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, ode dne, kdy byl žalovanou nárok odmítnut.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č. j. 19 Co 317/2012-92, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 295.000,- Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku III. se potvrzuje. Odvolací soud vyšel z žalobcova tvrzení, že mu vznikla škoda nesprávným úředním postupem správce daně - celního úřadu, že škodou je daňový doměrek, daň ve výši 2,574.760,- Kč, která mu byla vyměřena dodatečnými platebními výměry č. 1-12/2008 ze dne 26. 6. 2008, které k jeho odvolání nebyly zrušeny a jsou pravomocné a vykonatelné. Již z tohoto tvrzení dle odvolacího soudu vyplývá, že žalobce nemůže být s žalobou úspěšný, neboť pravomocně vyměřená a zaplacená daň není škodou, nejde o újmu způsobenou škodnou událostí - porušením právní povinnosti - protiprávním úkonem (§ 420 odst. 1 obč. zák.), neboť pravomocné rozhodnutí nelze mít za škodnou událost. Jestliže doměřená daň nemůže být škodou, potom chybí jeden z předpokladů pro odpovědnost státu za škodu dle zák.č. 82/1998 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním, a nelze než dovodit, že nárok na náhradu škody není dán. V takovém případě je nerozhodné, zda došlo či nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a zda je či není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, stejně nevýznamná je námitka, že ze strany státu došlo k porušení dobrých mravů. Odvolací soud vyložil, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, které se neodrazí v obsahu vydaného rozhodnutí. Jde-li o činnost státního orgánu přímo směřující k vydání rozhodnutí, potom se případné nesprávnosti či vady této činnosti - tohoto postupu, projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2323/2011, 28 Cdo 1040/2011). Odvolací soud doplnil, že žalobce konstruoval odpovědnost státu za nesprávný úřední postup, s cílem, aby cestou náhrady škody dosáhl revize předcházejících rozhodnutí v daňovém řízení, ať už rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům, či rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho žádost o prominutí daně, k tomu však institut náhrady škody nemůže sloužit, neboť v rámci tohoto řízení nelze správnost předcházejících rozhodnutí přezkoumávat. Žalobce žalobu vystavěl na tvrzení, že škodou je částka, kterou je povinen zaplatit na základě pravomocného (zákonného) rozhodnutí, že tato škoda nevznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí, ale nezákonného postupu, který rozhodnutí předcházel, tedy účelově kombinuje odpovědnost za nezákonné rozhodnutí s odpovědností za nesprávný úřední postup, neboť žádné nezákonné rozhodnutí nemá k dispozici. Tvrzení žalobce, že by stát mohl za škodu odpovídat buď dle zák. č. 82/1998 Sb. nebo dle obecných předpisů, není podle odvolacího soudu na místě a tvrdí-li žalobce, že škoda mu byla způsobena nesprávným úředním postupem - při výkonu státní moci - nemůže se náhrady škody domáhat podle obecných předpisů (dle občanského zákoníku), neboť dle obecných předpisů by bylo lze se domáhat náhrady škody na státu jen v tom případě, pokud by o výkon veřejné moci nešlo, tzn. kdyby stát nevystupoval ve vrchnostenské pozici, ale v rovině soukromoprávní ve smyslu ustanovení § 21 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to co do měnícího výroku rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 295.000,- Kč, podal žalobce (dále též dovolatel ) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále také jen o. s. ř. ). Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., kdy za otázku zásadního právního významu označuje posouzení, co vše lze podřadit pod pojem .... nesprávný úřední postup ve smyslu jeho pojetí zákonem 82/ 1998 Sb., resp. zda pokyn správce daně, který se následně ukáže být v rozporu se zákonem, adresovaný daňovému subjektu, lze pod takový pojem zahrnout . Dovolatel tvrdí, že škoda mu vznikla v důsledku povinnosti stanovené dodatečnými platebními výměry Celního úřadu Kolín, pobočka Nymburk pod č. 1 až 12/2008, vydanými dne 26. 6. 2008 pod č.j. 13644 - 56/08 až 177500-013, kterými byla doměřena spotřební daň z piva za zdaňovací období leden - prosinec 2005 v celkové výši 2.574.760,- Kč. K doměření daně došlo výlučně v důsledku toho, že správce daně za rok 2005 neuznal žalobcem uplatněnou ztrátu při stáčení piva ve stáčírně v Kralupech v objemu celkem 475,2 hl. V důsledku neuznání ztráty žalobce překročil limit výstavu piva v nižší daňové sazbě (150.000 hl) o 77,41 hl, čímž došlo k jeho přeřazení do vyšší daňové sazby a doměření daně v žalované částce. Dovolatel rekapituluje průběh řízení před soudy obou stupňů, vyjadřuje se podrobně k vadnosti instrukce správce daně a k příčinné souvislosti mezi pokynem správce daně a následnou zvýšenou daňovou povinností.
Dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu tam, kde má odvolací soud za to, že žalobce tvrdí, že škodou je daňový doměrek; že žalobce konstruuje odpovědnost státu, aby cestou náhrady škody dosáhl revize rozhodnutí správce daně (daňových výměrů) a kde žalobce tvrdí, že škoda vznikla v důsledku nezákonného postupu správce daně, který předcházel vydání rozhodnutí. Dovolatel uvádí, že nikdy netvrdil, že vyměřená (a zaplacená) daň je škodou. V daném případě je škodou zmenšení jeho majetku v důsledku povinnosti zaplatit doměrky daně, vzniklé sice v souladu se zákonem, avšak výhradně v důsledku toho, že se žalobce řídil vadným pokynem správce daně. Proto se výše škody rovná zaplacené dani - to však nelze zaměňovat s tvrzením, že škodou je doměřená daň. Daňová rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, a nebylo je možno napadnout pouze odkazem na pokyn správce daně, který byl, jak se ukázalo, chybným a v rozporu se zákonem. Pokyn totiž nelze považovat za nezákonný postup správce daně předcházející vydání rozhodnutí. Pokyn sice v dané věci časově předcházel, neměl ale pro daňové řízení přímý význam nebo přímou souvislost. Dovolatel uzavírá, že mu vznikla škoda ve výši rovnající se zaplacené doměřené dani, kdy k doměření daně došlo výhradně v důsledku postupu správce daně v rozporu se zákonem. Jestliže by se žalobce pokynem správce daně žalobce neřídil, doměrek by nevznikl, a je tak dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a postupem správce daně. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému projednání.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce zpochybnila, že by žalobce před podáním daňových přiznání za rok 2004 dostal od správce daně jakoukoliv ústní informaci týkající se uplatnění ztrát. Sdělení správce daně bylo reakcí na dopis žalobce ze dne 31. 12. 2004. Žalobce zcela evidentně vycházel z předpokladu, že je oprávněn uplatnění ztrát provést, přičemž správce daně v odpovědi řešil pouze další navazující aspekty tohoto uplatnění (procentuální výši ztrát, období, za nějž měly být uplatněny a formu tohoto uplatnění). Naopak otázka, zda jsou splněny další zákonné podmínky pro uplatnění ztrát ze strany žalobce, tedy místo stáčení piva, tj. zda v daňovém skladu nebo mimo něj není obsahem ani žalobcova podání ani následné odpovědi pracovníka správce daně. Žalovaná dále uvádí, že v daném případě nedošlo k porušení žádných povinností předepsaných právními normami, naopak správce daně jednal v souladu s platnou právní úpravou. Žalovaná je toho názoru, že škoda, která je žalobou uplatněna, dosud nemohla vzniknout, neboť vyměřenou daň žalobce neuhradil. Žalobce požádal o splátkový kalendář, žádosti bylo vyhověno a povoleny splátky až do roku 2015. Navrhla proto, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. 10. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, není však důvodné.
Podle ust. § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena
a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním,
b) nesprávným úředním postupem.
Podle ust. § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ust. § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle ust. § 8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.
Již v rozsudku ze dne 29. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon129/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod č. 5, Nejvyšší soud ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem uvedl, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Stát podle uvedených ustanovení odpovídá za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (srov. též rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000).
Právní závěr odvolacího soudu, že jde-li o činnost státního orgánu přímo směřující k vydání rozhodnutí, potom se případné nesprávnosti či vady této činnosti - tohoto postupu, projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, je správný a odpovídá shora citované konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Ani dovolatelem prosazovaný názor, že se řídil pokynem správcem daně, který je v rozporu se zákonem by nemohl pro něj přinést příznivější rozhodnutí, neboť soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí vydaného v jiném řízení se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, rozsudek ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2559/2012). Tento závěr byl ovšem vysloven pro tvrzenou nezákonnost dosud nezrušeného rozhodnutí, přičemž na základě shora vyloženého pokyn správce daně předcházející dosud nezrušenému rozhodnutí, nepředstavuje samotné (nezákonné) rozhodnutí, ale je v souladu s výše vyloženou judikaturou činností (postupem) směřujícím k vydání rozhodnutí, které by teprve následně mohlo být odstraněno a vytvářet podklad pro aplikaci § 8 odst. 1 OdpŠk.
Odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech neopodstatněnosti uplatněného nároku; jednak dovodil, že pokyn správce daně není nesprávným úředním, jednak neshledal, že by škoda dovolateli vznikla. Jestliže je správný jeho závěr, že se o nesprávný úřední nejedná (sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby), je nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami směřujícími proti závěru odvolacího soudu o vzniku škody, neboť na celkový závěr odvolacího soudu již nemohou mít vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. července 2013

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu