30 Cdo 3349/2012
Datum rozhodnutí: 28.05.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, čl. 5 odst. 5 předpisu č. 209/1992Sb., § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




30 Cdo 3349/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce A. M. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 90/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2012, č. j. 13 Co 228/2012 91, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jím byla zamítnuta žaloba o 300.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uvedené částky se žalobce po žalované domáhal z titulu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nezákonné věznění, a to v období od 17. 10. 1950 do 26. 4. 1952.
Soudy vyšly ze zjištění, že na základě rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 20. 11. 1950, sp. zn. Vt 205/50, vykonal žalobce ve výše uvedeném období trest odnětí svobody, kterým mu byl uložen za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 1 Rt 9/2007, bylo trestní stíhání žalobce pro tento trestný čin zastaveno, neboť skutek není trestným činem.
Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku přiměřené zadostiučinění neposkytla s tím, že nárok je promlčen.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu nelze odškodnit podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů dále jen OdpŠk . V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nelze žalobcem uplatněný nárok posuzovat jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti a nelze jej přiznat ani na základě přímé aplikace čl 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně i přes předchozí odlišný právní názor odvolacího soudu vyslovený v tomto případě vzal správně v potaz aktuální judikaturu Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění nelze žalobci přiznat ani na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na ochranu základních práv a svobod (dále též jen Úmluva ). Odvolací soud je přesvědčený, že ani nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, zmíněné judikatorní závěry nepopřel. Ústavní soud sice připustil, že pokud se nárok na nemajetkovou újmu odvíjí od účasti žalobce na rehabilitaci a bylo-li odsuzující rozhodnutí z padesátých let minulého století zrušeno až v době, kdy již byla Úmluva pro Českou republiku závazná, nelze ve vztahu k těmto případům vyloučit možnost aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, avšak zároveň sám tento závěr relativizuje tím, že na druhou stranu by bylo stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování zmíněné odpovědnosti státu, a že je tedy třeba stanovit určité časové hranice, neboť ani aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy nemůže být bezbřehá, aby nedocházelo k absurdním důsledkům, kdy by se některé subjekty mohly domáhat svých nároků z důvodu, k nimž došlo před čtyřiceti a více lety.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, neboť daná právní problematika je řešena soudy rozdílně . Žalobce poukazuje na některá rozhodnutí Městského soudu v Praze, v nichž bylo obdobným nárokům vyhověno a odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11. V tomto nálezu Ústavní soud výslovně dovozuje, že nárok lze uplatnit až po vyslovení soudní rehabilitace a že časový korektiv je možné stanovit, aby nedocházelo k tomu, že bude požadováno zadostiučinění za průtahy v řízení, ke kterým došlo před čtyřiceti lety. Odvolací soud tedy pochybil, jestliže vztáhl zmínku o průtazích před čtyřiceti lety na nárok, který pramení z uvěznění před takovou dobou. Tím se odvolací soud dostal do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Rozsudek odvolacího je založen na právním názoru, že přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci uvězněním v padesátých letech minulého století nelze přiznat na základě žádného hmotně právního ustanovení, a tedy ani na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
Nejvyšší soud se již v minulosti k této otázce opakovaně vyjádřil s tím, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy i její čl. 5 odst. 5) se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992, neboť teprve od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). K tomuto řešení se přiklonil i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud si je samozřejmě vědom toho, že Ústavní soud nálezem ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/2011, který byl založen na právním názoru uvedeném v předchozím odstavci. Ve svém novém rozhodnutí (rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012) Nejvyšší soud nicméně uvedl, že [ ] je si vědom své vázanosti kasačními účinky nálezu Ústavního soudu a nehodlá se jim zpěčovat (i při vědomí, že závěry kasačního nálezu Ústavního soudu v této věci byly převzaty, avšak bez bližší argumentace, nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013). Zároveň však Nejvyšší soud deklaruje, že se tímto rozhodnutím, vynuceným kasačními účinky nálezu Ústavního soudu, nemíní odchylovat od své výše uvedené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011).
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažuje uvedený nález za správný a z jakých důvodů nepovažuje právní závěry Ústavního soudu v něm obsažené za jeho ustálenou rozhodovací praxi. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí předložil další podrobné argumenty, které svědčí ve prospěch závěru, že Úmluva se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992.
Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že [N]a časové období před účinností Úmluvy se uplatní obecné právní principy, jakým je i zákaz retroaktivity (vyloučení zpětné působnosti smluv), stanovený v článku 28 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, podle kterého Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, nezavazují ustanovení smlouvy smluvní stranu, pokud jde o jakýkoliv úkon nebo skutečnost, které pro tuto stranu nastaly do dne vstupu Úmluvy v platnost, nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla. Explicitně tento princip vyplývá z článku 1 EÚLP, kdy Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy. Porušení Úmluvy, které nastalo před tím, než se EÚLP stala závaznou pro daný stát, je nepřípustné podle ratione temporis (pro chybějící časovou působnost), jak vyplývá ze samotných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ( Bleči ć proti Chorvatsku , stížnost č. 59532/00, § 70, Šilih proti Slovinsku , stížnost č. 71463/01, § 140 a Varnava a ostatní proti Turecku, stížnosti č. 16064/90, 16065/90, 16066/90, 16068/90, 16069/90, 16070/90, 16071/90, 16072/90, 16073/90, § 130, Kopecký proti Slovensku , stížnost č. 44912/98, § 38) i z odborné literatury (např. Theory and Practice of the European Convention on Human Rights, P. van Dijk, G. J. H. van Hoof a kolektivu, třetí vydání, 1998, Kluwer Law International, The Hague, strana 159). Tato nepřípustnost možnosti domáhat se ochrany podle Úmluvy dopadá pouze pro dokončené, tzv. jednorázové zásahy, na základě kterých nevzniká situace, kdy by byla Úmluva porušována trvale, dlouhodobě a porušení není ukončeno (tzv. pokračující situace porušování Úmluvy). Naopak v případech, které založily pokračující situaci porušování Úmluvy, Evropský soud pro lidská práva dovodil, že zásah, byť vznikl před účinností Úmluvy, podléhá kontrole ESLP, když má tento zásah pokračující charakter. Posouzení, zda se jedná o pokračující porušování nebo o jednorázový zásah je třeba zhodnotit na základě všech konkrétních okolností u jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010).
Poukázal rovněž na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém pro účely posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku omezení osobní svobody poškozeného vykonanou vazbou v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle něhož je důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná není úvaha, že pro posouzení žalobcových nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska jeho časové působnosti, je rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení. Zprošťující trestní rozsudek, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání, samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takový rozsudek nebo usnesení není skutečností, která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy; existence příslušného rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto případech již v souvislosti s vykonáním vazby.
Nejvyšší soud se z důvodů uvedených v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 (a zde stručně reprodukovaných) necítí být vázán rozhodnutím Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť má za to, že Ústavní soud dosud nezvážil všechny argumenty svědčící pro závěr zastávaný Nejvyšším soudem.
Ze stejných důvodů jak ostatně uvedeno výše se Nejvyšší soud nehodlal odchýlit od své dosavadní a ustálené rozhodovací praxe, a proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 28. května 2013

JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu