30 Cdo 3339/2016
Datum rozhodnutí: 16.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 3339/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce O. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář Těmín, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 51/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 15 Co 452/2015-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Předmětem řízení bylo zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout žalobci jako obviněnému v důsledku jeho trestního stíhání pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, posléze vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 80/2012, když žalobce byl zproštěn obžaloby.
Odvolací soud napadeným rozsudkem k odvolání žalobce a žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který uložil žalované zaplatit žalobci částku 40 000 Kč s příslušenstvím, co do částky 60 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a uložil žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 24 684 Kč. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry, k nimž po skutkové i právní stránce dospěl soud prvního stupně, a plně na odůvodnění jeho rozsudku odkázal s tím, že soud prvního stupně správně posuzovanou věci porovnal s jiným případem řešeným v nálezu Ústavního soudu a uvedl, v jakých aspektech se žalobcova věc odlišuje a proč tedy považuje poskytnuté zadostiučinění za odpovídající. Odvolací soud s ohledem na okolnosti případu a prokázaný zásah do osobnostních práv žalobce považoval přiznanou částku odškodnění za odpovídající. Odvolací soud přihlédl k tomu, že v daném případě zatčení uprostřed noci a vyhlášení celostátního pátrání na žalobce, který se kontaktům s orgány činnými v trestním řízení nikterak nevyhýbal, přesahuje obvyklou míru diskomfortu a peripetií s trestním stíháním.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , pro vady odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směru, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Podle dovolatele je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto otázku, která je podle dovolatele judikaturou řešena rozdílně , spatřuje dovolatel v tom, zda soud může výši peněžitého zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou neoprávněným trestním stíháním určit libovolně bez bližšího odůvodnění a bez odkazu na konkrétní a přezkoumatelná hlediska (tak jak to učinil soud prvního stupně , což nenapravil ani soud odvolací), anebo zda je soud povinen v odůvodnění svého rozsudku řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, jak k výši peněžitého zadostiučinění dospěl, podle jakých kritérií při stanovení této částky postupoval a jakými úvahami se při tom řídil, a dále, jakou výši peněžitého zadostiučinění za neoprávněné trestní stíhání lze považovat za přiměřenou.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí nedostatkem nutných náležitostí dovolání spočívajícím v tom, že neobsahuje vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Tato vada, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla žalobcem v zákonné lhůtě odstraněna (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Zákonnému požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze dostát pouhou citací ustanovení § 237 o. s. ř., bez toho, aby z dovolání bylo zřejmé, který ze čtyř zákonem upravených předpokladů přípustnosti je ve vztahu k té které právní otázce podle dovolatele naplněn, a bez toho, aby tento předpoklad přípustnosti byl vymezen shora uvedeným způsobem.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
K zákonnému požadavku vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: ( ) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody... (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).
Dovolání ani v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2017


Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu