30 Cdo 3337/2006
Datum rozhodnutí: 13.11.2007
Dotčené předpisy:




30 Cdo 3337/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) o. S. H., zastoupené advokátkou, a 2) B. l. s. r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 9/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. října 2005, č. j. 10 C 9/2005 - 115, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2006, č. j. 8 Co 177/2006 - 142, t a k t o :

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne

20. října 2005, č. j. 10 C 9/2005 - 115, se zastavuje.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2006,

č. j. 8 Co 177/2006 - 142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby soud určil, že o. S. H. je vlastníkem lesních pozemků v žalobě specifikovaných, a dále, aby první žalované o. S. H. byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem do 3 dnů od právní moci rozsudku kupní smlouvu o převodu těchto nemovitostí v navrženém znění. Žalobu odůvodnil zejména tím, že první žalovaná neodůvodněně odmítla uzavřít s ním do stanoveného data dne 13. 12. 2004 kupní smlouvu formou notářského zápisu o převodu lesních pozemků tak, jak o tom rozhodlo zastupitelstvo obce na 19. zasedání konaném dne 8. 12. 2004, a v rozporu s tímto rozhodnutím uzavřela dne 17. 12. 2004 kupní smlouvu o převodu nemovitostí s druhou žalovanou, sepsanou advokátkou. Tuto smlouvu považuje žalobce za absolutně neplatnou podle ustanovení § 41 odst. 1 a 2 a § 85 písm. a) zákona

č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyla uzavřena formou notářského zápisu, jak o tom rozhodlo zastupitelstvo obce, jejím předmětem byly jiné pozemky, než ty, které měla obec zájem prodat, a za jinou kupní cenu. Protože vlastnické právo k nemovitostem bylo v rozporu s rozhodnutím zastupitelstva převedeno na jiný subjekt a protože žalobce hodlal kupní smlouvu o převodu pozemků s první žalovanou v termínu do 13. 12. 2004 uzavřít a zajistil i její sepis u notáře, má naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 20. 10. 2005, č. j. 10 C 9/2005 - 115, žalobu o určení, že o. S. H. je vlastníkem lesních pozemků ve výroku specifikovaných, zamítl, řízení o uložení povinnosti o. S. H. uzavřít se žalobcem do 3 dnů od právní moci rozsudku kupní smlouvu k nemovitostem zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že ve dnech 19. 8. 2004 až 20. 9. 2004 zveřejnila první žalovaná záměr prodat část předmětných pozemků a ve dnech 20. 11. 2004 až 7. 12. 2004 další jejich část a že zastupitelstvo první žalované na 19. zasedání konaném dne 8. 12. 2004 schválilo prodej těchto lesních pozemků žalobci za 9,960.000,- Kč s tím, že při notářském zápisu bude uhrazeno 6,000.000,- Kč na účet o. S. H. a zbytek kupní ceny bude doplacen do 31. 1. 2005, že notářský zápis bude proveden nejpozději do 13. 12. 2004, přičemž v případě nesplnění ze strany zájemce za stejných podmínek přechází prodej na druhou žalovanou, a dále, že je nutno dořešit zástavu pro S. P. ve výši 323.000,- Kč do 17. 12. 2004 . Protože do 13. 12. 2004 kupní smlouva mezi žalobcem a první žalovanou nebyla uzavřena, prodala první žalovaná kupní smlouvou ze dne 17. 12. 2004, sepsanou advokátkou M. B., předmětné nemovitosti druhé žalované. Soud prvního stupně shledal, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., když tvrdí, že zastupitelstvem obce bylo rozhodnuto, že mu obec nemovitosti prodá a že kupní smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi žalovanými je absolutně neplatná. Pasivní věcnou legitimaci druhé žalované ve sporu dovodil z toho, že byla účastnicí kupní smlouvy ze dne 17. 12. 2004, na základě níž se stala vlastnicí nemovitostí. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci není rozhodující, proč do 13. 12. 2004 nebyla kupní smlouva mezi žalobcem a první žalovanou uzavřena, a že ze zákona ani z jiné dohody mezi účastníky nevyplývá, že by pravidla a okolnosti prodeje určoval kupující. Poukázal i na to, že to byl žalobce, kdo svým jednáním zmařil uzavření kupní smlouvy i dalších smluv, přesto, že první žalovaná připravila prostřednictvím jmenované advokátky jejich návrhy, na něž však žalobce nereagoval. Dospěl k závěru, kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 17. 12. 2004 má všechny náležitosti, je zcela určitá a konkrétní , je v souladu s rozhodnutím zastupitelstva první žalované a není ani v rozporu s právními předpisy. Je tedy platná se všemi důsledky z toho vyplývajícími . Proto určovací žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. května 2006, č. j. 8 Co 177/2006 - 142, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma nenapadeného výroku o zastavení řízení, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a přisvědčil i jeho názoru o pasivní věcné legitimaci žalovaných ve sporu, neztotožnil se však s jeho závěrem, že žalobce má naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Vycházel z názoru, že o naléhavý právní zájem může jít zásadně tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah již existující alespoň v době rozhodnutí, anebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Obecně sice platí, že naléhavý právní zájem

na určení, že vlastníkem určité nemovitosti je žalovaný, který ji převedl na jinou osobu, může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem těchto nemovitostí, ani nechce být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale to pouze za předpokladu, že by to mohlo mít dopad na její právní postavení. Z toho dovodil, že by se na právním postavení žalobce určením, že vlastníkem předmětných nemovitostí je první žalovaná, nic nezměnilo , a že obci nelze ukládat povinnost, se kterou konkrétní osobou má uzavřít kupní smlouvu, pokud se tak nestalo do 13. 12. 2004 .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn.

2 Cdon 824/97, a namítá, že první žalovaná při prodeji pozemků druhé žalované postupovala v rozporu se zákonem č. 313/2004 Sb. a s rozhodnutím 19. zasedání zastupitelstva ze dne 8. 12. 2004, a tím došlo k zásahu do jeho práva na uzavření kupní smlouvy tak, jak to zastupitelstvo schválilo; proto podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je v jeho případě splněna. Kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými dne 17. 12. 2004 považuje za absolutně neplatnou podle § 41 odst. 2 zákona o obcích z důvodu, že starosta nerespektoval rozhodnutí zastupitelstva a uzavřel kupní smlouvu s druhým žalovaným, přičemž změnil výši kupní ceny z částky 9,960.000,- Kč na 9,925.000,- Kč, a následně uzavřel i dodatek ke smlouvě, jímž došlo k opravě vad . Je přesvědčen o tom, že pokud by první žalovaná postupovala v souladu se zákonem

a s rozhodnutím zastupitelstva, došlo by mezi žalobcem a první žalovanou k uzavření kupní smlouvy a vlastníkem nemovitostí by se stal žalobce, který splnil všechny podmínky pro její uzavření. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Obdobně i druhá žalovaná navrhla ve svém písemném vyjádření k dovolání, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [nyní 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.

Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (podle § 219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva

a povinnosti účastníků právního vztahu, o jehož určení jde, posoudil jinak. Oproti soudu prvního stupně se totiž žalobou nezabýval věcně (nevyslovil názor o tom, zda určovací žaloba je důvodná či nikoliv) a žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Je-li žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (a zde taková situace v poměrech rozhodnutí odvolacího soudu nastala), pak to znamená, že otázka vlastnictví k nemovitostem meritorně řešena (a pro účastníky závazným způsobem vyřešena) nebyla. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož

i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým.

To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň

v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se

ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Povinnost soudů rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajícího z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, z článku 1 Ústavy České republiky a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V posuzované věci odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., a žalobu zamítl z věcných důvodů - založil své potvrzující rozhodnutí na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení, že první žalovaná je vlastnicí předmětných pozemků, z důvodu, že tímto určením by se na právním postavení žalobce nic nezměnilo, a že obci nelze ukládat povinnost, se kterou konkrétní osobou má uzavřít kupní smlouvu, pokud se tak nestalo do 13. 12. 2004 . Odvolací soud sice při svém rozhodnutí jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel z ustálené judikatury soudů na otázku procesní podmínky uvedené v § 80 písm. c) o. s. ř., svůj závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobce

na požadovaném určení však učinil, aniž tento závěr náležitě odůvodnil (a aniž to žalobce v odvolání vůbec namítal), neboť neuvedl, proč by se požadovaným určením na právním postavení žalobce nic nezměnilo , když tvrdí, že zastupitelstvem obce bylo rozhodnuto, že mu obec nemovitosti prodá a že kupní smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi žalovanými je absolutně neplatná.

Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. Tato situace nastala

i v souzené věci, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení, že první žalovaná je vlastnicí předmětných nemovitostí, postrádá v otázce naléhavého právního zájmu žalobce

na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. náležité odůvodnění, a je tudíž nepřezkoumatelné (srov. § 157 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř.), natož přesvědčivé. Lze tak uzavřít, že brání-li nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, 7 Cdo 41/93, uveřejněný pod č. 10 v částce 3/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze).

Protože pro tuto vadu řízení nemůže být rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení

(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. listopadu 2007

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu