30 Cdo 3324/2009
Datum rozhodnutí: 28.07.2011
Dotčené předpisy: § 42a obč. zák., § 243b odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 3324/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Michala Vlacha , narozeného dne 8. května 1947, bytem v Dětkovicích 100, zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T.G. Masaryka 11, proti žalovaným 1) J. V. a 2) J. K. , zastoupeným JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Komenského 23 , o neúčinnost právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 92/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. dubna 2009, č.j. 9 Cmo 116/2008-455, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. dubna 2009, č.j. 9 Cmo 116/2008- 462, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. dubna 2009, č.j. 9 Cmo 116/2008-455, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. dubna 2009, č.j. 9 Cmo 116/2008- 462, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2007, č.j. 34 Cm 92/2005 375, bylo uloženo první žalované zaplatit žalobci částku 256.639,- Kč s příslušenstvím a druhému žalovanému zaplatit žalobci částku 209.639,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnost WECO, spol. s r.o. dlužila žalobci částku 513.278,- Kč. Tato pohledávka byla zjištěna dne 17. ledna 2008 při přezkumném jednání v rámci konkursního řízení na majetek společnosti WECO, spol. s r.o. Dne 12. září 1996 byly mezi společností WECO, spol. s r.o.jako nájemcem a IPB Leasing, a.s. jako pronajímatelem uzavřeny smlouvy označené jako leasingová smlouva č. 016/0639 a leasingová smlouva č. 016/0723, jimiž pronajímatel přenechal společnosti WECO, spol. s r.o. k užívání na dobu 36 měsíců osobní automobily značky OPEL Omega 2,5 TD 4dr CD a OPEL Vectra CD x 1,7 TD 4dr. Podle všeobecných finančních podmínek finančního leasingu, tvořících nedílnou součást uvedených smluv, zůstával vlastníkem předmětu leasingu po celou dobu leasingu pronajímatel s tím, že na nájemce přechází vlastnické právo k věci po ukončení leasingové smlouvy. Dne 24. dubna 1998 uzavřela společnost WECO, spol. s r.o. s první žalovanou i s druhým žalovaným dohody označené jako dohoda o převzetí leasingu , na jejichž základě vždy se souhlasem IPB Leasing a.s. s účinností od 24. dubna 1998 první žalovaná vstoupila do závazkového vztahu nájemce z leasingové smlouvy č. 016/0639 a druhý žalovaný do závazkového vztahu nájemce z leasingové smlouvy č. 016/0723 s tím, že tito noví nájemci přebírají v plném rozsahu a za stejných podmínek práva a povinnosti z označených leasingových smluv, včetně platebního kalendáře a všeobecných podmínek finančního leasingu. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že právní úkony dlužníka (dohody ze dne 24. dubna 1998), jimž odporuje žalobce, jsou odporovatelnými úkony. Tyto úkony byly učiněny v posledních třech letech před podáním žaloby, byli jimi zkráceni věřitelé dlužníka, společnosti WECO, spol. s r.o., převod leasingu byl učiněn, aniž by dlužník dostal protiplnění za uhrazené akontace a leasingové splátky, žalobce se nemůže uspokojit z jiného majetku dlužníka, když konkurs prohlášený na dlužníkův majetek byl zrušen pro nedostatek majetku postačujícího k úhradě nákladů konkursu. Oba žalovaní jsou ve sporu pasivně legitimováni, protože z těchto úkonů měli prospěch a obohatili se na úkor společnosti a zprostředkovaně na úkor věřitelů společnosti o splacenou akontaci a leasingové splátky do data převodu předmětu leasingu. Uvedl také, že oba žalovaní jsou ve vztahu ke společnosti WECO, spol. s r.o. osobami blízkými, neboť první žalovaná je manželkou jednoho z jednatelů společnosti a druhý žalovaný je druhým jednatelem společnosti, a proto se u nich ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) předpokládá úmysl zkrátit věřitele. Přiznal proto žalobci právo na zaplacení peněžité náhrady ve výši uvedené shora s příslušenstvím ode dne následujícího po doručení žaloby.
K odvolání žalobce i žalovaných Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu (výroky I. a II.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.) a o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení (výrok V.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem, že předmětné právní úkony jsou právními úkony odporovatelnými. V prvé řadě se podle jeho názoru soud prvního stupně mýlí, dovozuje-li, že v důsledku těchto právních úkonů došlo ke zmenšení hodnoty majetku dlužníka WECO, spol. s r.o. Ke dni 24. dubna 1998 dlužník vlastnické právo k předmětu leasingu, tedy k označeným osobním automobilům, nenabyl a dohodami uzavřenými se žalovanými došlo pouze k převodu práv a povinností z leasingových smluv ze dne 12. září 1996. Odvolací soud k tomu dospěl na základě názoru, že podstatou leasingové smlouvy je pronájem konkrétní věci na předem stanovené období a za dohodnuté splátky, které zahrnují všechny služby poskytovatele leasingu, související s pronajímanou věcí, s tím, že součástí smlouvy jako i v tomto případě bývá také ujednání o možnosti koupě pronajaté věci. Finanční leasing dlouhodobě a za úplatu převádí na nájemce užívací práva k předmětu leasingu, a ovšem také povinnosti, spojené s péčí o předmět leasingu a rizika spojená s užíváním věci. Proto akontace a leasingové splátky (splatné do dne zániku závazkového vztahu společnost WECO, spol. s r.o. a IPB Leasing, a.s. z leasingových smluv ze dne 12. září 1996), které společnost WECO, spol. s r.o. leasingové společnosti uhradila, představují právě onu úplatu za užívání předmětu leasingu společností WECO, spol. s r.o., k níž se uvedená společnost po dobu trvání závazkového vztahu z leasingových smluv zavázala. V důsledku převodu práv a povinností původního nájemce WECO, spol. s r.o. z leasingových smluv na žalované dohodami ze dne 24. dubna 1998 objektivní snížení hodnoty majetku společnosti WECO, spol. s r.o., ve srovnání se stavem před tímto datem, tudíž rozhodně dovodit nelze. Uzavřel proto, že nedošlo ke zkrácení věřitele odporovaným právním úkonem, které je podmínkou pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal žalovaný dne 3. července 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu, že noví nabyvatelé leasingu neuhradili společnosti WECO, spol. s r.o. za práva z leasingu nabytá vůbec žádnou úplatu a polemizuje také s názorem odvolacího soudu, že leasing věci je nájemní smlouvou. Soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. dubna 2009, č.j. 9 Cmo 116/2008-455 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl a zavázal ho k náhradě nákladů žalovaných v dovolacím řízení, a to k rukám jejich právního zástupce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 10a o.s.ř. při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným /vydaným/ přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno), uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Dovolatel prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je činnost soudu, která spočívá v podřazení zjištěného skutkového stavu věci příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst.3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst.4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.¨
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že v důsledku převodu práv a povinností původního nájemce WECO, spol. s r.o. z leasingových smluv na žalované nelze dovodit objektivní snížení hodnoty majetku společnosti WECO, spol. s r.o., ve srovnání se stavem před tímto převodem. Nedošlo tedy ke zkrácení věřitele, které je podmínkou pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva. Tento závěr není správný.
Nesprávný je v prvé řadě závěr odvolacího soudu, že podstatou leasingové smlouvy je pronájem konkrétní věci na předem stanovené období a za dohodnuté splátky. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 uveřejněném pod č. 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (obdobně Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněné pod č. 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zaujal právní názor, že podstatou tzv. finančního leasingu, jenž je inominátním kontraktem podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy, je - jak uvádí shora uvedené rozhodnutí - závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci jím vybraný předmět leasingu, pořízený obvykle z prostředků leasingového pronajímatele, a závazek leasingového nájemce uhradit náklady s tím spojené rozložené do leasingových splátek, po jejichž zaplacení má leasingový nájemce právo předmět leasingu od leasingového pronajímatele koupit. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce, který se k ní chová od předání jako k věci vlastní se všemi riziky na své straně. Leasingové splátky tak mají jinou povahu, než nájemné, protože nejde primárně o úplatu za užívání předmětu leasingu, ale fakticky o splátky ceny, za níž předmět leasingu pořídil leasingový pronajímatel, zvýšené o případné další složky (např. úročení finančních prostředků, za něž byl předmět leasingu pořízen, pojištění apod.) a zahrnující i přiměřený zisk. Zatímco běžný nájem má funkci užívací, leasing má především funkci pořizovací a protihodnotou leasingových splátek tedy není možnost předmět leasingu užívat (jak se domnívá odvolací soud), ale především možnost splácet jeho pořizovací cenu postupně.
V rozsudku ze dne 5. března 2008, sp.zn. 30 Cdo 2435/2006, Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil, že dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Tento zákonný požadavek může být tedy splněn pouze při současném naplnění dvou podmínek: 1. majetek dlužníka má v důsledku odporovatelného právního úkonu objektivně menší hodnotu ve srovnání se stavem před tímto úkonem a 2. zmenšení majetku dlužníka má za následek, že věřitel se z tohoto majetku nemůže uspokojit, ačkoliv nebýt odporovatelného právního úkonu, byl by se uspokojil. Z uvedeného vyplývá, že odporovatelnými nemohou být nikdy tzv. ekvivalentní právní úkony, při kterých nedochází k objektivnímu zmenšení majetku dlužníka .
V usnesení dne 27. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3906/2010 Nejvyšší soud upozornil, že shora uvedený právní názor byl vysloven ve věci, kde namítaným zkracujícím úkonem dlužníka byla kupní smlouva, na jejímž základě došlo k převodu nemovitosti. Kupní smlouva jako synallagmatický vztah vyžaduje vzájemné protiplnění, u něhož se předpokládá, že je vyvážené (ekvivalentní) . Uvedený požadavek však není splněn v posuzovaném případě, kdy žalovaní v rámci dvoustranného smluvního vztahu vstoupili do závazkového vztahu nájemce z leasingové smlouvy, aniž by dlužníkovi WECO, spol. s r.o. poskytli protiplnění za akontace a leasingové splátky, které zaplatil do dne 24. dubna 2008, o něž se tedy dlužníkův majetek zmenšil a z nichž měli oba žalovaní prospěch.
Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; právní názor vyslovený v tomto rozsudku dovolacího soudu je závazný (§ 243b odst. 2 věta za středníkem). O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud již nerozhodoval (§ 243 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. července 2011


JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu