30 Cdo 3324/2007
Datum rozhodnutí: 27.09.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 3324/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) J. S., a b) F. M. P., a.s., obou zastoupených a1dvokátem, proti žalované obchodní společnosti L. n., a.s., zastoupené advokátkou, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 117/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007, č.j. 1 Co 249/2006-66, t a k t o :


I. Dovolání žalobců se odmítá.


II. Žalobci jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované její zástupkyni advokátce, částku 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a to každý jednou polovinou.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2006, č.j. 32 C 117/2005-47, zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila odpověď ve znění uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí jíž se žalobci domáhali v souvislosti s článkem autora L. D. s názvem P. t. z. 10 m. a s podtitulkem R. v. M. K. p. d. p. f. k. p. S. , uveřejněný v deníku L. N. na titulní a druhé straně deníku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na ustanovení § 10 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tiskový zákon ) konstatoval, že odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplňuje nebo zpřesňuje. Připomněl, že odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení a je-li napadána jen jeho část pak této části, když z odpovědi musí být patrno, kdo jí činí. Soud přitom zjistil, že v žádosti žalobců o uveřejnění odpovědi, která byla zaslána žalované, ani v žalobě není uvedeno žádné skutkové tvrzení, které by mělo být nepravdivé či pravdu zkreslující a zároveň zasahující do občanskoprávní sféry prvního žalobce či do dobré pověsti nebo jména žalobce druhého. Z žaloby nevyplývá, co žalobci považují za nepravdivé s výjimkou toho, že kontext nadpisu, podtitulku


a obsahu článku by měl evokovat realizaci nekalého či nečestného jednání žalobců. Podle obsahu článku však jde pouze o subjektivní dojem žalobců, neboť ten nic takového v průměrném čtenáři evokovat nemůže. Článek kritizuje spíše postup poslanců, kteří změnili příjemce dotace. I pokud se týče nepřesnosti u názvu občanského sdružení, které mělo být původně příjemcem dotace, nejednalo se o tvrzení způsobilé zasáhnout do občanskoprávní sféry prvního žalobce ani do pověsti druhého žalobce. Článek informuje o problému, který nastal při schvalování rozpočtu.


O odvolání žalobců rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2007, č.j. 1 Co 249/2006-66, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl


o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, přičemž akceptoval i jeho názor, pokud měl zato, že není třeba provádět další dokazování výslechem svědků. Připomněl, že v kontextu obsahu celého sporného článku nejsou uváděny žádné nepravdivé či pravdu zkreslující informace, které by byly zároveň způsobilé zasáhnout chráněná práva žalobců a bylo by je třeba podle tiskového zákona uvést na pravou míru, resp. které by mohly u čtenářů evokovat realizaci něčeho nekalého, či nečestného v jednání žalobců . S výjimkou tvrzení o změně příjemce původně přiznané dotace a neexistenci občanského sdružení T. c. P., žádné jiné skutkové tvrzení v článku žalobci nezpochybňovali, přičemž obsah článku, který je i podle odvolacího soudu spíše kritikou praxe Poslanecké sněmovny při přidělování dotací sportovním klubům, se žalobců netýká. Odvolací soud konstatoval, že na tom nemění nic ani uveřejnění fotografií prvního žalobce ani to, že v něm byl označen jako kontroverzní podnikatel, neboť toto označení je hodnotícím úsudkem


a nikoliv skutkovým tvrzením. Z článku nevyplývá ani to, že by v něm uvedené údaje týkající se druhého žalobce, byly způsobilé ohrozit jeho pověst či jméno. Odvolací soud nezjistil, že by se skutková tvrzení jakkoliv dotýkala cti, důstojnosti nebo soukromí prvního žalobce, či dobré pověsti druhého žalobce jako právnické osoby. Další doplňování řízení výslechy svědků by bylo nadbytečné, neboť při závěru


o neexistenci skutkových tvrzení způsobilých zároveň zasáhnout osobnostní práva prvého žalobce a práva na dobrou pověst druhého žalobce, by výpovědi navržených svědků nemohly na této skutečnosti nic změnit.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 21. března 2007


a téhož dne nabyl právní moci.


Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalobci dne 18. května 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), když mají zato, že rozhodnutí má


po právní stránce zásadní význam. Uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2


písm. b) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Současně však fakticky vycházejí i z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Poukazují na to, že tiskový zákon blíže nevymezuje pojmy sdělení, jehož obsahem je skutkové tvrzení , ani pojem skutkové tvrzení . Žalobci nejen že splnili veškeré náležitosti vyžadované ustanovením § 10 odst. 2 a § 12 tiskového zákona, ale předložili již před soudem prvního stupně i dostatečné důkazy


o tom, že dotčený článek obsahuje nepravdivé skutkové tvrzení, resp. tvrzení pravdu zkreslující o subjektu příjemce dotace, přičemž toto skutkové tvrzení se dotklo cti, důstojnosti a soukromí prvního žalobce a dobré pověsti druhého žalobce. Dovolatelé připomínají, že přitom ve skutečnosti nikdy ke změně příjemce dotace či záměně žadatele nedošlo; pouze byl změněn účel dotace v důsledku náročnosti prací, týkajících se původního projektu. T. c. P. jako subjekt vůbec neexistoval. Žalobci podotýkají, že nebylo třeba skutkovým tvrzením chráněná práva zasáhnout, nýbrž (postačilo) se těchto chráněných práv dotknout. Soudy obou stupňů podle dovolatelů překročily rozsah míry svého uvážení a tím výrazně zúžily právo žalobců na odpověď tak, jak je zaručeno tiskovým zákonem. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


K dovolání se písemně vyjádřila žalovaná, která se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.


Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak


ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými


i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí


v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen


z hlediska námitek obsažených v dovolání.


Je třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení


§ 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů


(§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2


písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že


v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto též např. ani dovolací důvod podle § 241a


odst. 3 o.s.ř.


Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.


Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit


(§ 10 odst. 1 tiskového zákona).


Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterými se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§ 10 odst. 2 tiskového zákona).


Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy


o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu (obdobně srovnej důvodovou zprávu k tiskovému zákonu).


Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory


(a podávat informace) však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale


i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li publikovaný názor (podávaná informace) z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) je zásadně rovno právům, jež mají svůj základ v obsahu čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát


na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu některému z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).


V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného dotčení osobní cti, důstojnosti resp. dobré pověsti, a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.7.1995, Cdon 24/95), podle něhož samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, je zpravidla zásahem do osobnostních práv. Každé zveřejnění nepravdivého (resp. více či méně nepřesného) údaje nemusí však současně automaticky znamenat neoprávněný zásah proti cti, důstojnosti resp. dobré pověsti konkrétní osoby. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením zmiňovaných práv fyzické nebo právnické osoby existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.


V souvislosti s šířením informací a názorů je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především


s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat


na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).


Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že


a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti konkrétní právnické osoby,


b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje,


c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části,


d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.


Protože odvolací soud věc samu posuzoval v souladu s uvedenými zásadami, nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když


v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11


odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů


za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,


ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů


za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").


Podle § 2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).


Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 15.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalované snížit o 50 %, t.j. na částku 7.500,- Kč. S ohledem na to, že pak bylo dovolání odmítnuto, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15


ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 3.750,- Kč.


Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů


a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky


č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění


po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 4.050,- Kč, která je po úpravě o 19 % daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, představována částkou 4.820,- Kč


(§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. září 2007


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.


předseda senátu