30 Cdo 3317/2015
Datum rozhodnutí: 10.12.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.



30 Cdo 3317/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce J. L., zastoupeného Mgr. Marcelou Zavřelovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, proti žalované Oblastní nemocnici Mladá Boleslav a.s., nemocnice Středočeského kraje, se sídlem v Mladé Boleslavi, třída Václava Klementa 147, IČO 27256456 , zastoupené MUDr. Mgr. Dagmar Záleskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 225/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2014, č. j. 3 Co 106/2013-127, ve znění usnesení ze dne 19. ledna 2015, č.j. 3 Co 106/2013-133, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4.114,- Kč její zástupkyni MUDr. Mgr. Dagmar Záleské, advokátce se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):



Žalobce se žalobou podanou dne 3. října 2011 domáhal po žalované nároků z titulu ochrany osobnosti za to, že lékař žalované nemocnice vystavil žalobci lékařskou zprávu, kde uvedl, že si žalobce přinesl na kontrolu boty, které váží přes 2 kg, které nebyly při vážení odečteny, že byl žalobce nařčen, že je vepř , a že se žalobce domáhal vážení ve spodním prádle, aby bylo zřejmé, kolik ve skutečnosti váží a dále za to, že byl nařčen, že bere lék Ibalgin v rozporu s příbalovým letákem a že potřebuje psychiatrické vyšetření.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 36 C 225/2011-71, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zdržet se tvrzení uvedených ve výroku I., zajistit výmaz těchto tvrzení z lékařské zprávy (výrok II.), zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku III., zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ) výrok IV., a dalšími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2014, č. j. 3 Co 106/2013-127, ve znění usnesení ze dne 19. ledna 2015, č.j. 3 Co 106/2013-133, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal ve způsobu lékařského ošetření pracovníky žalované vůči žalobci ani ve způsobu komunikace lékařů se žalobcem v postavení pacienta žádný neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce.
Do výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 13. května 2015 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 24. července 2015. Jako důvod dovolání podle ustanovení § 241a o.s.ř. uvádí skutečnost, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, když žalobce zpochybňuje právní závěry obou soudů, že předmětné výroky nejsou nijak urážlivé a nejsou způsobilé snížit čest žalobce, že neexistuje žádná lékařská povinnost postupovat v otázce vážení ve spodním prádle, případně v botách, dále že závěr o postupu žalobce v rozporu s příbalovým letákem při braní léků měl učinit sám žalobce, nikoli lékař a že není zásahem do práva na ochranu osobnosti indikace psychiatrického vyšetření, a že tvrzení, že žalobce je vepř , měl učinit žalobce sám. Dovolatel se domnívá, že došlo k diskriminaci jeho osoby jakožto pacienta z hlediska sociálního postavení. Navrhuje, aby Vrchní soud změnil napadený rozsudek a vyhověl žalobci ve všech jeho požadovaných výrocích a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy osobu stupňů.
K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí a požádala o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce ve svém dovolání předesílá, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení § 241a (odst. 1) o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci. Nenastoluje však ve skutečnosti žádnou z výše uvedených otázek přípustnosti dovolání, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Konečně nelze pominout skutečnost, že podle dikce ustanovení § 237 o.s.ř. je současně jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z vyloženého je zřejmé, že uvedeným zásadám obsah podaného dovolání nevyhovuje. Jestliže tak v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu