30 Cdo 3310/2010
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009



30 Cdo 3310/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.000,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 30 C 309/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2009, č. j. 15 Co 285/2009 41, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu v záhlaví uvedenou částku, a to z důvodu žalobcem tvrzeného nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že dne 28. 12. 1998 podal žalobce trestní oznámení na Městskou policii v P. a do dne podání žaloby nebylo v souvislosti s tímto trestním oznámením zahájeno řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, dle nichž byl žalobce toliko oznamovatelem údajného trestného činu a orgány činné v trestním řízení vůči němu neměly žádné povinnosti, včetně povinnosti oznamovací o výsledcích šetření. Žalobce totiž ani nepožádal, aby mu takové výsledky byly sděleny. Netvrdil konečně ani to, že by mu oznamovaným trestným činem byla způsobena škoda, a nevystupoval tedy ani v přípravném řízení trestním jako poškozený. K nesprávnému úřednímu postupu tudíž nedošlo.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud dle názoru dovolatele nevzal v úvahu, že byla poškozena jeho ústavní práva, když podání trestního oznámení na Městskou policii v P. mělo původ v její nečinnosti, kdy neochraňovala pořádek v sídlišti P. B., což omezovalo a poškozovalo životní podmínky rodiny žalobce a taktéž občanskou veřejnost. Nelze v žádném případě prosazovat otázku promlčení, jakož i dle znění zákona č. 160/2006 Sb., který mi dává prostor pro odškodnění zpětně po dobu deseti let a nelze jej vykládat kontraproduktivně! Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel dovolacímu soudu žádnou právní otázku (natož pak zásadního významu), pro níž by dovolání mohlo být shledáno přípustným, nepřekládá. Opakuje pouze výhrady předestřené již soudu prvního stupně a soudu odvolacímu, s nimiž se tyto soudy zcela přiléhavě vypořádaly. Dovolatel relevantně nenapadá závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, tedy že v daném případě ze strany vyšetřujícího orgánu vůbec nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Navíc je zřetelné, že sám dovolatel si je vědom toho, že i kdyby k nesprávnému úřednímu postupu došlo a v jeho důsledku by byla dovolateli způsobena nemajetková újma, nebylo by možno na takový případ aplikovat § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). To z toho důvodu, že ke skutečnostem, které dovolatel považuje za nesprávný úřední postup, došlo zcela zřetelně ještě před tím, než nabyla účinnosti novela zákona
č. 82/1998 Sb. provedená zákonem č. 160/2006 Sb., kterou bylo založeno právo na odškodňování nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Interpretací přechodného ustanovení čl. II zákona č. 160/2006 Sb. a contrario se podává, že nebyla-li nemajetková újma způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo v přiměřené lhůtě, vztahuje se nová právní úprava toliko na ty skutečnosti, ke kterým došlo po nabytí účinnosti tohoto zákona (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Dovolací soud tedy z důvodů uplatněných a vymezených v dovolání neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. července 2011 JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu