30 Cdo 3295/2006
Datum rozhodnutí: 20.03.2007
Dotčené předpisy:




30 Cdo 3295/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. V., proti žalovaným 1) Ing. V. B., a 2) Ing. E. B., oběma zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti kupních smluv a o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 22/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2006, č. j. 19 Co 270/2005 - 160, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se původně žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 14. 2. 2000, doplněnou podáními ze dne 28. 12. 2000 a ze dne 25. 4. 2001, domáhal proti žalovaným A. a Z. P., aby soud určil, že smlouva o koupi rekreačního objektu č.p. 106, postaveného na pozemku parcela č.st. 68/2 - zastavěná plocha a pozemku parc. č. 62/2 - zahrada, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 32 pro katastrální území S., obec S., okr. P., uzavřená dne 4. června 1998 J.V. a A. a Z. P. je neplatná . Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedenou kupní smlouvou, kterou vlastnoručně podepsal, prodal A. a Z. P. shora uvedené nemovitosti, přičemž v článku IV. smlouvy se smluvní strany dohodly, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bude podán až po zaplacení kupní ceny v plné výši. Vzhledem k tomu, že v tu dobu působil pracovně mimo území ČR, zmocnil dne 4. 6. 1998 pana K. K. k dalším právním úkonům v této věci, ten se však souvislosti s dalšími úkony dopustil trestné činnosti, a proto mu dne 8. 2. 1999 plnou moc vypověděl, a týž den oznámil Katastrálnímu úřadu v P., že návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy byl podán proti jeho vůli a že jej bere zpět, neboť nebyla splněna podmínka uvedená ve smlouvě, spočívající v tom, že kupujícími nebyla zaplacena celá kupní cena. Přesto byl dne 23. 6. 1999 katastrálním úřadem zapsán vklad vlastnického práva

k nemovitostem pro A. a Z. P.

V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce navrhl změnu žaloby tak, že se domáhá, aby soud určil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a že kupní smlouva uzavřená dne 4. 6. 1998 mezi J. V. a A. a Z. P., kupní smlouva uzavřená dne 27. 1. 1999 mezi A. a Z. P. a K. a M. K., kupní smlouva uzavřená dne 24. 5. 2000 mezi K. a M. K. a Ing. I. A. G., CSc., a kupní smlouva uzavřená dne 7. 2. 2001 mezi Ing. I.A. G., CSc., a Ing. V. a E. B., jsou neplatné, a dále navrhl, aby do řízení vstoupili na straně žalované Ing. I. A. G., CSc., a Ing. V. B. a Ing. E. B. Okresní soud v Prostějově poté, co usneseními ze dne 24. 1. 2001, č. j. 7 C 22/2000 33, a ze dne 30. 4. 2001, č. j. 7 C 22/2000 46, připustil, aby na straně žalovaných vstoupili do řízení Ing. I. A. G., CSc., Ing. V. B. a Ing. E. B., a dále připustil změnu žaloby tak, že žalobce se domáhá určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, rozsudkem ze dne 10. 10. 2001, č. j. 7C 22/2000 - 77, určil, že vlastníkem rekreačního objektu čp. 106 se stav. plochou p. č. 68/2 a p. č. 62/2 zahrady, zapsaných na LV č. 32 u Katastrálního úřadu v P. pro obec a k. ú. S. je žalobce , žalobu proti žalovaným - manželům P. a Ing. I. A. G., CSc., zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaných manželů B. Krajský soud v Brně usnesením ze dne

18. 2. 2004, č. j. 19 Co 421/2001 - 91, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku

ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že okresní soud připustil změnu návrhu pouze v části o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, nerozhodl však o návrhu na připuštění změny žaloby v části, v níž se žalobce domáhal určení neplatnosti kupních smluv, a při jednání dne 24. 1. 2001, jemuž nebyl žádný z účastníků přítomen, připustil jen změnu žaloby na určení vlastnictví a v další části o změněném návrhu nerozhodl a změněný návrh žalovaným nedoručil.

Okresní soud v Prostějově poté co změněný návrh doručil žalovaným manželům B., aniž rozhodl o připuštění změny žaloby na neplatnost uvedených kupních smluv, znovu rozhodl rozsudkem ze dne 28. 6. 2005, č. j. 7 C 22/2000 - 141, tak, že určil, že vlastníkem rekreačního objektu č.p. 106 se stav. plochou p. č. 68/2 a p. č. 62/2 zahrady, zaps. na LV č. 32 pro obec a k. ú. S., u Katastrálního úřadu pro O. k., katastrální pracoviště P., je žalobce , žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 4. 6. 1998 mezi V. (správně J.) V. a A. a Z. P., kupní smlouvy uzavřené dne 27. 1. 1999 mezi A. a Z. P. a K. a M. K., kupní smlouvy uzavřené dne 24. 5. 2000 mezi K. a M. K. a Ing. I. A. G., CSc., a kupní smlouvy uzavřené dne 7. 2. 2001 mezi Ing. I. A. G., CSc., a Ing V. a E. B. zamítl, a dále rozhodl o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že kupní smlouvou uzavřenou dne 4. 6. 1998 prodal žalobce A. a Z. P. předmětné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu ve výši 500.000,- Kč. V bodu III. smlouvy bylo ujednáno, že část kupní ceny ve výši 100.000,- Kč zaplatí kupující při podpisu smlouvy a zbývající část ve výši 400.000,- Kč uhradí kupující prodávajícímu do 1. 6. 1999; dále bylo dohodnuto, že v případě, že kupní cena nebude kupujícímu zaplacena

do 1. 6. 1999, smlouva se ruší. Přestože dne 8. 2. 1999 byl Katastrálnímu úřadu v P. doručen přípis žalobce, kterým vzal zpět návrh na zápis vkladu vlastnického práva, byl vklad na základě této kupní smlouvy rozhodnutím katastrálního úřadu povolen s právnímu účinky ke dni 24. 1. 1999. Dále bylo zjištěno, že kupní smlouvou ze dne 27. 1. 1999 (s právními účinky vkladu ke dni 1. 3. 2000) prodali manželé P. předmětné nemovitosti manželům K. a M. K., kupní smlouvou dne 24. 5. 2000 prodali jmenovaní nemovitosti Ing. I. A. G., CSc., který je kupní smlouvou ze dne 7. 2. 2001 převedl na žalované. Ohledně placení kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 4. 6. 1998, soud prvního stupně dále zjistil z výpovědi svědků a z trestního spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 4 T 185/99, že K. K. (který byl pravomocným rozsudkem tohoto soudu ze dne 22. 12. 2000, č. j. 4 T 185/99 - 186, zproštěn obžaloby z trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák.), byl žalobcem na základě plné moci ze dne 4. 6. 1998 zplnomocněn k převzetí zbytku kupní ceny od kupujících, kterou žalobce dne 8. 2. 1999 vypověděl. Jmenovaný převzal od kupujících společně se žalobcem částku 100.000,- Kč, později mu žalovaní předali ještě 50.000,- Kč a protože neměli finanční prostředky na doplacení kupní ceny, byla mezi žalovanými jako dlužníky a K. K. jako věřitelem uzavřena smlouva o půjčce částky 350.000,- Kč, kterou se manželé P. zavázali zaplatit do 1. 6. 1999; podle čl. IV. této smlouvy byla k zajištění této pohledávky uzavřena kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitostí s tím, že nebude-li půjčka splacena v dohodnuté lhůtě, bude kupní smlouva zaslána s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ačkoliv mezi žalobcem a svědkem K. K. bylo dohodnuto, že převzatou kupní cenu uloží na účet žalobce u Komerční banky za tím účelem zřízený, použil jmenovaný kupní cenu na zaplacení dluhů žalobce, na opravu jeho bytu, který hodlal pronajmout, a na zakoupení letenek a cizí měny. Soud prvního stupně dovodil, že plná moc ze dne 4. 6. 1998, kterou žalobce udělil K. K., jej neopravňovala k použití kupní ceny za nemovitosti na úhradu dluhů žalobce, případně na opravu jeho bytu. Proto způsob, jakým K. K. naložil s částí kupní ceny, nelze považovat za řádné zaplacení kupní ceny kupujícími prodávajícímu tak, jak bylo dohodnuto v kupní smlouvě ze dne 4. 6. 1998, neboť za zaplacení celé kupní ceny je nutno považovat její předání přímo k rukám žalobce, případně na účet, který byl k tomu zřízen. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky této kupní smlouvy bylo dohodnuto, že nebude-li kupní cena kupujícími zaplacena prodávajícímu do 1. 6. 1999, kteréžto ujednání okresní soud posoudil podle ust. § 610 odst. 1 obč. zák., dospěl k závěru, že nebyla-li kupujícími celá kupní cena žalobci zaplacena ve lhůtě do 1. 6. 1999, došlo ke zrušení kupní smlouvy ze dne 4. 6. 1998 tak, jak bylo dohodnuto, a nebylo tudíž třeba zjišťovat, zda žalobce po 1. 6. 1999 od smlouvy odstoupil, neboť od tohoto data byla smlouva zrušena a od neexistujícího právního úkonu odstoupit nelze. Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. shledal soud prvního stupně v tom, že bez rozhodnutí soudu nemůže dosáhnout změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Žalobu na určení neplatnosti kupních smluv o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem soud zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na takovém určení, protože ani vyhovující rozsudek soudu by nebyl podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že otázku platnosti či neplatnosti těchto kupních smluv řešil jako otázku předběžnou, přičemž dospěl k závěru, že kupní smlouvy, vyjma smlouvy ze dne 4. 6. 1998, která byla v souladu s ust. § 610 obč. zák. zrušena pro nezaplacení celé kupní ceny, jsou neplatné od počátku, neboť manželé P. vlastnictví k předmětným nemovitostem nemohli nabýt a učinit je dále předmětem prodeje.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2006, č. j.

19 Co 270/2005 - 160, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, potvrdil, ve výroku

o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a k námitce žalovaných uplatněné v odvolání, že u smluv týkajících se převodu nemovitostí nenastává neúčinnost takovýchto smluv automaticky, byť je to ve smlouvě sjednáno, nýbrž, že musí dojít k určitému právnímu úkonu, který právě vychází z ujednání ve smlouvě obsaženého , uvedl, že ustanovení § 610 obč. zák., upravující možnost účastníků kupní smlouvy dohodnout vedlejší ujednání mající povahu výhrad a podmínek připouštějících zánik právního vztahu založeného kupní smlouvou, je v souvislosti s ust. § 610 odst. 2 obč. zák., které stanoví roční lhůtu běžící od uzavření kupní smlouvy, po jejímž uplynutí tato ujednání zanikají, ustanovením speciálním ve vztahu k obecným ustanovením o podmínkách uvedených v ust. § 36 obč. zák. Dovodil, že byl-li v dané věci zánik právních následků sporné kupní smlouvy vázán na nejistou skutečnost nezaplacení kupní ceny do 1. 6. 1999 (když výslovně bylo dohodnuto, že v případě, že kupní cena nebude kupujícímu zaplacena do 1. 6. 1999, smlouva se ruší), nebyla tato skutečnost vymezena jako eventuální projev vůle, tedy jako právní úkon některého z účastníků smlouvy, a nemohla tudíž být uplatněna před tímto termínem. Uvedené ujednání tudíž v daném případě není ujednáním ve smyslu § 610 odst. 1 obč. zák., nýbrž jde o rozvazovací podmínku podle ust. § 36 odst. 2 věta druhá obč. zák. Bylo-li v řízení prokázáno, že žalobce jako prodávající od manželů P. jako kupujících doplatek kupní ceny neobdržel k datu 1. 6. 1999, pak v souladu s ujednáním v kupní smlouvě byla tato smlouva zrušena, a to bez dalších právních úkonů účastníků, čímž došlo k zániku účinnosti této smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 534/99 a sp. zn. 2 Cdon 756/97). Dalšími námitkami žalovaných uplatněnými v odvolání, že soud prvního stupně náležitě nevyhodnotil fakt, že jednání na základě plné moci je vztah mezi účastníky tohoto právního úkonu a není možno dovozovat dopad případného porušení z tohoto vztahu

pro třetí osobu , že nemovitost nabyli v dobré víře, že vycházeli z údajů, které byly uvedeny v katastru nemovitostí, a že se nelze ztotožnit se závěrem okresního soudu o neplatnosti předchozích kupních smluv, když u nemovitosti by muselo dojít nejprve k platnému odstoupení od smlouvy, což se v daném případě nestalo, a tudíž není možné dovodit, že by žalobce byl vlastníkem předmětné nemovitosti , se krajský soud nezabýval.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má

po právní stránce zásadní význam v řešení otázky zda u kupních smluv, které podléhají zápisu do katastru nemovitostí, v případě naplnění rozvazovací podmínky, nastává zánik právních účinků smlouvy samočinně či zda je možno připustit zánik právního vztahu založeného touto smlouvou, až uplatněním takovéto rozvazovací podmínky účastníkem smlouvy . Zastávají názor, že naplnění rozvazovací podmínky nastává teprve až uplatněním takovéto rozvazovací podmínky k druhému účastníku smlouvy , čemuž nasvědčuje skutečnost, že v rámci těchto právních vztahů je nutno dbát na ochranu práv nabytých v dobré víře. Jestliže by tedy bylo možno připustit tu skutečnost, že rozvazovací podmínka v takovýchto případech nastává samočinně, pak by to nepochybně vedlo k narušení důvěry v tyto veřejné právní listiny. V této souvislosti je třeba se také zabývat otázkou, ve kterém období je možno tuto rozvazovací podmínku uplatnit, tedy zda v době, kdy vlastníkem předmětné nemovitosti je nabyvatel (kupující) podle původní kupní smlouvy, či v době, kdy vlastníkem je již další osoba fakticky nezúčastněná na původní smlouvě. Mají za to, že tento právní problém dosud není řešen judikaturou Nejvyššího soudu, a poukazují též na rozhodnutí PR 11//99, které je v rozporu s judikátem, na nějž odkazuje odvolací soud. Zdůrazňují, že předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře, když vycházeli z údajů uvedených v katastru nemovitostí, aniž by v něm byla uvedena poznámka o možných problémech týkajících se vlastnictví k předmětným nemovitostem. Přisvědčení názoru soudů obou stupňů podle nich prohlubuje právní nejistotu, neboť

ke ztrátě vlastnického práva by tak mohlo dojít v časově neomezeném horizontu, a to

i za situace, kdy by případně došlo k investicím do nemovitosti apod. Protože soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že zánik právních účinků smlouvy nastává samočinně , bez uplatnění rozvazovací podmínky účastníkem smlouvy, navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle

§ 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu

a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ust. § 36 odst. 1 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky; k podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Podle odst. 2 tohoto ustanovení podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou; podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.

Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/2001 a v časopise Právní rozhledy č. 11/99 na straně 601, na nějž odvolací soud i žalovaní poukazují, zaujal mimo jiné právní názor, že ustanovení § 610 obč. zák. upravující možnost účastníků kupní smlouvy dohodnout vedlejší ujednání, mající povahu výhrad a podmínek připouštějících zánik právního vztahu založeného kupní smlouvou, je ve vztahu k obecným ustanovením o podmínkách (§ 36 obč. zák.) ustanovením speciálním. Při naplnění rozvazovací podmínky podle § 36 obč. zák. nastává zánik právních účinků smlouvy bez dalšího; účinnost kupní smlouvy s dohodnutou podmínkou připouštějící zánik právního vztahu založeného smlouvou ve smyslu ust. § 610 obč. zák., však zaniká až uplatněním dohodnuté podmínky účastníkem smlouvy. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se dále uvádí, že právní teorie je zajedno v tom, že pojmovým znakem podmínky ve smyslu § 36 obč. zák. mimo jiné je, že účinnost právního úkonu činí závislou na nejisté skutečnosti, o níž v době jejího sjednání nebylo účastníkům známo, zda a kdy nastane, popř. zda již nastala. Nastane-li taková skutečnost, pak bez dalších právních úkonů účastníků nastanou podmínkou předpokládané účinky. V případě rozvazovací podmínky, zakotvené v platné smlouvě o převodu nemovitosti, to znamená zánik účinnosti této smlouvy, což má za následek obnovení právního vztahu k nemovitosti z doby před účinností smlouvy. Uplatnění či neuplatnění podmínky účastníkem smlouvy tím, že druhému účastníku smlouvy sdělí, že podmiňovaná skutečnost nastala, tedy nemá vliv na již vzniklé právní následky, tj.

na skutečnost zániku právních účinků smlouvy, jejíž součástí rozvazovací podmínka byla. Z toho logicky vyplývá, že je-li ve smyslu § 610 obč. zák. k zániku účinnosti kupní smlouvy třeba, aby prodávající rozvazovací podmínku uplatnil v zákonem stanovené lhůtě, pak nejde o rozvazovací podmínku ve smyslu § 36 odst. 2 obč. zák. Právní literatura jako příklady vedlejších ujednání podle § 610 odst. 1 obč. zák. uvádí výhradu zpětného prodeje, výhradu zpětné koupě, výhradu lepšího kupce či koupi na zkoušku. Všechny tyto případy vedlejších ujednání mají společné (pokud ve smlouvě není stanoveno jinak) to, že jejich účinky jsou závislé na projevu vůle účastníka kupní smlouvy, který musí být adresován druhému účastníku smlouvy a který může být učiněn kdykoli po uzavření smlouvy. Tento projev vůle také lze časově ohraničit ustanovením o prekluzi tak, jak to činí ustanovení § 610 odst. 2 obč. zák.

Otázka, kterou žalovaní v dovolání označili a jež podle jejich názoru má po právní stránce zásadní význam, tedy není vzhledem ke shora uvedenému způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející ze závěru, že v daném případě byla v kupní smlouvě ze dne 4. 6. 1998 ujednána rozvazovací podmínka podle § 36 obč. zák., který žalovaní nezpochybnili, je v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou. Rovněž námitka žalovaných v dovolání, že nemovitost nabyli v dobré víře, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným; v tomto ohledu je třeba poukázat rovněž na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, v němž bylo rovněž vysloveno, že přezkoumání smlouvy o převodu nemovitosti katastrálním úřadem a pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení posoudil platnost či účinnost této smlouvy, a na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99), v nichž bylo vysloveno, že dobrá víra nabyvatele má právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon (srov. například § 486 obč. zák.); posuzovaná věc však mezi takové případy nepatří.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalovaných podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní s ohledem

na výsledek dovolacího řízení nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. března 2007

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu