30 Cdo 3287/2006
Datum rozhodnutí: 30.09.2008
Dotčené předpisy: § 585 předpisu č. 40/1964Sb.





30 Cdo 3287/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. A., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) O., spol. s r.o., a 2) J. O., obou zastoupených advokátem, o 1.762.069,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 111/2000, o dovolání žalobce a prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č.j. 3 Co 19/2005- 142, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Dovolání prvního žalovaného, pokud směřuje proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.


III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


IV. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.332,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta se sídlem v Praze 4, Písnická 764/27.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se vůči žalovaným domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili autorskou odměnu za šíření počítačového programu N. za období od 1. 1. 1996 do 30. 6. 2000. O této žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2002, č.j. 32 C 23/2000-45, tak, že ji zamítl. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2003, č.j. 3 Co 23/2002-72. Odvolací soud se mimo jiné vyslovil ke smlouvě o šíření díla ze dne 1. 10. 1996, kterou pro nedostatek náležitostí předepsaných v § 22 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech autorských a literárních (dále jen autorský zákon) shledal neplatnou. Současně vyslovil názor, že přes neplatnost této smlouvy, vzhledem k ustanovení § 13 odst. 1 autorského zákona, náleží žalobci odměna.


Městský soud v Praze ve věci opět rozhodl rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č.j. 32 C 111/2000-133, tak, že výrokem I. prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci 30.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 2. 7. 2000. Výrokem II. žalobu zamítl, pokud měl první žalovaný zaplatit žalobci dalších 1,732.069,- Kč s 10% úrokem z prodlení


od 1. 7. 2000 a úrok z prodlení ze 30.000,- Kč za 1. 7. 2000 a pokud měl druhý žalovaný zaplatit částku 1,732.069,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 1. 7. 2000 společně a nerozdílně s prvním žalovaným. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobce je spoluautorem uvedeného počítačového programu, který byl prvním žalovaným šířen ve zmíněném období. Odměna byla žalobci vyplacena v polovině roku 1999 formou zálohy ve výši 500.000,- Kč. Spornou však zůstala celková výše této odměny. Nepochybné je, že smlouva o šíření díla ze dne 1. 10. 1996 je absolutně neplatná pro nedostatek zákonem předpokládaných náležitostí. Soud prvního stupně též dovodil, že pro nedostatek projevu vůle je rovněž neplatným zápis ze dne 15. června 2000, v němž první žalovaný uznal nárok žalobce. Na podkladě výpovědí účastníků pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že částky uvedené v zápisu, resp. v předcházejících dodatcích ke smlouvě, které již také byly žalobci vyplaceny, nebyly jen autorskou odměnou za šíření počítačového programu, ale současně také odměnou za další práce či vývoj jiných programů (případně i programu N). V těchto vyplacených částkách byl zahrnut i podíl žalobce jako společníka ve společnosti s ručením omezeným. V tomto rozsahu tedy výše nároků žalobce odpovídala 40% jeho účasti. Soud proto dovodil, že výše autorské odměny za šíření programu musí být nižší než byly částky vyplácené žalobci za uplynulá období. Na základě zhodnocení podílu žalobce jako spoluautora předmětného díla a vzhledem k odměnám a podílům dalších spoluautorů a s přihlédnutím k zaplacené částce 500.000,- Kč soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží částka 30.000,- Kč. Žaloba proti druhému žalovanému byla zamítnuta pro nedostatek jeho pasivní legitimace ve sporu.


Žalobce napadl odvoláním rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Druhý žalovaný se odvolal proti výroku o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze poté, co doplnil řízení opakovanými výslechy žalobce a jednatele prvního žalovaného, rozsudkem ze dne


6. dubna 2006, č.j. 3 Co 19/2005-142, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku II. změnil tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci dalších 1,732.069,- Kč,- s 10% úrokem z prodlení od 2. 7. 2000, zatímco ve zbývající části tento výrok potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že účastníci, kteří si byli (zřejmě) vědomi toho, že platná dohoda o šíření díla uzavřena nebyla, se dohodli na stanovení výše autorské odměny v částce 973.199,- Kč + 40 % vybraných licenčních poplatků za rok 2000 ke dni 15. 6. 2000. Proto je třeba ujednání ze dne 15. června 2000 považovat za dohodu o narovnání ve smyslu § 585 občanského zákoníku (dále jen o.z. ). Vzhledem k tomu, že 40 % z vybraných licenčních poplatků za rok 2000 ke dni 15. 6. 2000 činí mezi účastníky nesporných 788.870,- Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba o zaplacení 1,762.069,- Kč je důvodná. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že zjišťování spoluautorského podílu žalobce je nadbytečné. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace druhého žalovaného, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný sám šířil předmětné spoluautorské dílo, ale především žalobce ani netvrdil, že by se druhý žalovaný jednání, které vyústilo v dohodu obsaženou v zápisu ze dne 15. 6. 2000, zúčastnil jako fyzická osoba. Ze zápisu naopak vyplývá, že druhý žalovaný jednal za prvního žalovaného.


Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobce doručen 22. června 2006, prvnímu žalovanému 27. června 2006 a zástupci druhého žalovaného dne 29. června 2006, kdy nabyl právní moci.


Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalobce a první žalovaný včasná dovolání.


Žalobce dovoláním podaným dne 17. července 2006 napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu ke druhému žalovanému. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Fakticky vychází především z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýká, že odvolací soud nesprávně rozhodl o nedostatku pasivní legitimace druhého žalovaného. Domnívá se, že pokud smlouva o šíření softwarového díla ze dne 1. října 1996 byla neplatná pro nedostatek náležitostí, neměl právo toto dílo šířit žádný z žalovaných. Toto právo nemohl druhý žalovaný od prvního žalovaného získat, protože ten je v důsledku neplatnosti smlouvy sám neměl. Pokud jde o argumentaci odvolacího soudu týkající se postavení druhého žalovaného při sjednávání a podpisu dohody o narovnání


z 15. 6. 2000, dovolatel vyslovuje názor, že uvedená dohoda je určující co do výše autorské odměny, ale nevylučuje, aby její vyplacení mohl požadovat i od druhého žalovaného. Napadá také závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný sám šířil předmětné autorské dílo, s poukazem na vyjádření prvního žalovaného ze dne 5. 10. 2001, kde je uvedeno, že druhý žalovaný zajišťoval šíření programů pod svou firmou (obchodním jménem). Navrhl, aby dovolací soud v dotčené části rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


První žalovaný dovoláním podaným dne 18. července 2006 napadl měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1,732.069,- Kč. Současně napadl výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poukazuje na to, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí


ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Namítá, že soud druhého stupně ve věci rozhodl, aniž by vyřešil předběžnou otázku, zda vůbec existuje nárok žalobce na zaplacení autorské odměny podle autorského zákona, tedy, zda se na počítačový program N. uvedený zákon vztahuje. Poukazuje na závěry oponentního znaleckého posudku, který byl v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 107/2000 vypracován kvalifikovaným ústavem - společností I. - znalecká organizace, s r.o., z něhož vyplývá, že v případě programu N. nejde o program odpovídající podmínkám ochrany autorského díla. Tento posudek byl prvnímu žalovanému doručen po vydání dovoláním napadeného rozsudku dne 1. 6. 2006. Jsou tak zpochybněny všechny právní závěry odvolacího soudu. To se týká i hodnocení zápisu ze dne 15. 6. 2000, posouzeného odvolacím soudem jako dohoda o narovnání. Je zřejmé, že účastníci dohody jednali v omylu, takže tato dohoda, stejně jako předchozí smlouva o šíření autorského díla, je neplatná. Proto žalobce nemá nárok na vyplacení autorské odměny a vyplacení přisouzené částky by bylo z jeho strany bezdůvodným obohacením, neboť by šlo o plnění bez právního důvodu. První žalovaný navrhuje zrušení napadeného rozsudku ve všech jeho výrocích a vrácení věci k dalšímu řízení odvolacímu soudu.


K dovolání žalobce se vyjádřil druhý žalovaný. Shodně s prvním žalovaným poukázal na závěry oponentního znaleckého posudku, podle nichž program N. nesplňuje předpoklady, aby byl chráněn autorským zákonem. Žalobce proto nemá nárok na zaplacení odměny vyplývající z tohoto zákona. Navrhl pak zamítnutí dovolání žalobce.


K dovolání prvního žalovaného se vyjádřil žalobce. Poukazuje na to, že program, který je výsledkem jeho tvůrčí činnosti, je autorským dílem.


Dovolací soud uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokáty podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


V případě dovolání žalobce nelze přípustnost dovolání posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když dovoláním napadený výrok ve věci samé je výrokem, jímž byl potvrzen příslušný výrok rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání v tomto případě však není dána ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože i v původním, a později zrušeném, rozsudku soudu prvního stupně byla žaloba vůči druhému žalovanému zamítnuta. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jímž žalobce sám přípustnost svého dovolání zdůvodňuje, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen


z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání uvedené


v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu např. uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a je-li užit (jako je tomu v posuzované věci), a nelze k němu přihlížet.


Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva


na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.


Žalobce v dovolání namítá, že je-li smlouva o šíření softwarového díla ze dne


1. 10. 1996 neplatná (takže šíření tohoto díla prvním žalovaným bylo neoprávněné), je nutně neoprávněně šířil i druhý žalovaný. Proto má žalobce za to, že může požadovat odměnu za šíření tohoto díla i od druhého žalovaného. Dovolatel však přehlíží, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný předmětné dílo šířil. Námitky žalobce týkající se tohoto závěru nelze podřadit pod posuzování právních otázek, jak to má na mysli ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž výlučně pod případnou vadu ve skutkových zjištěních ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 téhož zákona, která v tomto případě není - jak již bylo vyloženo - způsobilým dovolacím důvodem. Proto také otázka, zda první žalovaný byl nebo nebyl oprávněn předmětný program šířit, je právně bezvýznamná. Nejsou tak naplněny předpoklady hodnotit napadené rozhodnutí jako rozhodnutí mající po právní stránce ve věci zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).


Dovolání prvního žalovaného, pokud napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu dovolacím návrhem. Dovolací soud je přitom vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ty se však z obsahu spisu nepodávají.


První žalovaný v dovolání na základě závěrů jím zmiňovaného znaleckého posudku brojí proti názoru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že počítačový program N. je autorským dílem ve smyslu zákona č. 35/1965 Sb. Uvádí tedy novou skutečnost, která dosud nebyla v řízení uplatněna. Dovolací soud konstatuje, že podle ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování ve věci samé se neprovádí (§ 243a odst. 2 věta druhá o.s.ř.); nelze v něm proto úspěšně uplatňovat skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení. Spojuje-li tedy první žalovaný uvedený dovolací důvod s nově (až v dovolání) uváděnou skutečností, existencí nového znaleckého posudku, z níž dovozuje, že počítačový program N. není autorským dílem ve smyslu autorského zákona, nelze k této skutečnosti přihlédnout. Není proto také možno dovodit, že byl naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání prvního žalovaného, pokud směřuje proti výroku rozsudku soudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítl. Protože však dovolání prvního žalovaného výslovně napadá i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, proti nimž ustanovení § 236 až § 239 o.s.ř. možnost přípustnosti dovolání neupravuje, nezbylo než dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř., ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona, jako nepřípustné odmítnout.


Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným je odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco dovolání prvního žalovaného bylo zamítnuto, resp. odmítnuto ( § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142


odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo v tomto případě odmítnuto, zatímco druhému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho právním zastoupením. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny


za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění


do novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem


při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů


za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").


Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 bod 5 vyhlášky činí sazba odměny zástupce druhého žalovaného v této věci 57.931,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50 %, tj. na částku 28.965,- Kč. Dovolání pak bylo odmítnuto, takže tato výše odměny byla dále snížena o 50% na 14.483,- Kč (§ 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky), což po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky činí 14.490,- Kč.


Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a


na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení druhého žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Náklady dovolacího řízení spojené se zastoupením advokátem tak činí u tohoto žalovaného 14.565,- Kč, resp. po úpravě o 19 % daň z přidané hodnoty 17.332,35 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. září 2008


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.


předseda senátu