30 Cdo 3285/2006
Datum rozhodnutí: 18.03.2008
Dotčené předpisy:




30 Cdo 3285/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky

v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátkou, proti žalované obchodní společnosti K., p., a.s., o zaplacení částky 157.601,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 196/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2006, č.j. 20 Co 178/2006-41, t a k t o :

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

15. června 2006, č.j. 20 Co 178/2006-41, se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 157.601,- Kč s tím,

že žalovaná jí neodůvodněně krátila pojistné plnění o 50 %. Návrh odůvodnila mimo jiné tím, že dne 19. prosince 2003 ve 23,15 hod. zjistila, že jí byl vykraden byt, z něhož byly odcizeny věci v celkové hodnotě 497.210,- Kč. Šetřením bylo zjištěno,

že pachatelem vloupání je totožná osoba, která se téhož dne vloupala do osobního automobilu přítele žalobkyně P. T., z něhož byly odcizeny i klíče od jejího bytu. Žalovaná vypočetla pojistné plnění na částku 315.222,- Kč, které krátila v důsledku spoluúčasti žalobkyně o 50 % s tím, že pachatel použil originální klíče, které získal v zaparkovaném vozidle jejího přítele, přičemž byly uloženy vedle vizitky s její adresou. Žalobkyně však tvrdila, že neporušila příslušná ustanovení všeobecných pojistných podmínek.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2006, č.j.

22 C 196/2004-25, byla žaloba se žádostí, aby žalovaná žalobkyni zaplatil částku 157.601,- Kč s tím, že neodůvodněně krátila pojistné plnění o 50 % při uvedené škodní události, zamítnuta; dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud především odkázal na ustanovení § 809 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o.z. ), ve znění účinném v době pojistné události, podle něhož je pojištěný povinen dbát, aby pojistná událost nenastala, takže zejména nesmí porušovat povinnosti směřující k odvrácení, nebo zmenšení nebezpečí, které jsou mu právními předpisy uloženy, nebo které vzal

na sebe pojistnou smlouvou. V daném případě bylo zjištěno, že pachatel vniknul do bytu žalobkyně poté, co jej pravděpodobně odemkl klíči, které byly odcizeny z motorového vozidla přítele žalobkyně. Podle soudu se tak na daný případ nevztahovaly všeobecné pojistné podmínky a není tak dána povinnost žalované, která pojistné přiměřeně krátila, protože pachatel krádeže prokazatelně nepřekonal překážky chránící pojištěné věci před odcizením.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2006, č.j. 20 Co 178/2006-41, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel

ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením, že na vzniklou pojistnou událost se všeobecné pojistné podmínky žalované nevztahují . Poukázal na to, že výkladem pojmů v čl. XIII. všeobecných pojistných podmínek, zvláštní části 500, které jsou nedílnou součástí pojistné smlouvy o pojištění domácnosti, se krádeží pojištěné věci, při které pachatel prokazatelně překonal překážku věc před odcizením chránící, rozumí i to, že se pachatel zmocnil pojištěné věci tak,

že místo pojištění otevřel klíčem nebo kódem, jehož se zmocnil krádeží vloupáním. Žalobkyni proto vzniklo právo na pojistné plnění od žalované. Odvolací soud však současně přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně klíče od bytu ponechala ve vozidle, které bylo neznámým pachatelem vyloupeno. Tímto svým jednáním porušila obecnou prevenční povinnost předcházet škodám ve smyslu § 415 o.z., neboť si nepočínala tak, aby pojistná událost nenastala (§ 809 odst. 1 o.z.). Toto porušení povinností žalobkyně nepochybně podstatně přispělo ke vzniku pojistné události, takže žalovaná na podkladě ustanovení § 809 odst. 2 o.z. důvodně snížila pojistné plnění o 50 %. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně žalobu správně zamítl, byť na základě nesprávného právního posouzení věci. Toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalobkyně dne 26. července 2006 a téhož dne nabylo právní moci.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dne 26. září 2006 včasné dovolání, jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytýká, že odvolací soud ve věci rozhodoval v rozporu se zásadou dvouinstančnosti řízení, takže řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). V této souvislosti připomíná,

že odvolací soud (sice) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak své rozhodnutí opřel o jiný důvod, než který je uveden v odůvodnění soudu prvoinstančního. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,

že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a)

a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která

je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat

jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. V souzené věci je dovolatelkou uplatněn (výslovně i fakticky) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Je proto nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení

§ 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává

při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje

k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti,

že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř.,

je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).

V souzené věci dovolání žalobkyně vychází jak již bylo konstatováno výlučně z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by byly naplněny předpoklady hodnotit napadené rozhodnutí jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu