30 Cdo 3280/2012
Datum rozhodnutí: 30.01.2013
Dotčené předpisy: § 239 odst. 3 o. s. ř., § 138 o. s. ř., § 30 o. s. ř.




30 Cdo 3280/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Ing. J. S., zastoupené Mgr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 437/217, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 219/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2012, č. j. 22 Co 35/2012-19, takto:

I. Dovolání do výroku I. se zamítá a do výroku II. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 7. 12. 2011, č. j. 22 C 219/2011-12, zamítl návrh žalobkyně, aby jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a aby jí byl ustanoven právní zástupce (výrok I. a II.), odmítl žalobu ze dne 18. 8. 2011 doplněnou podáním ze dne 3. 11. 2011 (výrok III.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, s tím, že na žalobkyni nelze pohlížet jako na osobu nemajetnou a její poměry tak nelze považovat za odůvodňující osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř., neboť žalobkyně neuvedla, proč by na ní nebylo možné spravedlivě žádat, aby přistoupila ke zpeněžení svého pozemku. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že jde o zjevně bezúspěšné uplatnění práva, když žalobu bylo nutné odmítnout. Žaloba nadále trpí vadami, které brání jejímu věcnému projednání: není zřejmé, z jakého konkrétního skutku žalobkyně požaduje náhradu škody a nemajetkové újmy, žalobní tvrzení jsou natolik vágní, že nelze rozpoznat, proti průběhu kterého soudního řízení žalobkyně konkrétně brojí, není ani jasné, v jakých konkrétních dopadech do své majetkové sféry žalobkyně spatřuje vzniklou škodu a jaké přiměřené zadostiučinění požaduje za vzniklou nemajetkovou újmu. Ze žaloby nevyplývá, zda žalobkyně odvozuje vznik tvrzené škody od soudního rozhodnutí či od nesprávného úředního postupu, popřípadě od obou těchto skutečností a v jakém poměru, a žalobkyně rovněž nesdělila, zda u žalované nárok předběžně uplatnila a s jakým výsledkem. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci a vad řízení. Odmítnutí žaloby vnímá dovolatelka jako nevyhnutelný důsledek zamítnutí návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení právního zástupce, v čemž spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí. Ve vztahu k zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení právního zástupce dovolatelka uvedla, že soudy v jejím případě rozhodují rozdílně a nepředvídatelně, a vidí proto nezbytné, aby dovolací soud stanovil obecným soudů adekvátní mantinely pro rozhodování ve věci ustanovování zástupců z řad advokátů dle ust. § 30 odst. 1 a 2 o. s. ř. Neustanovení právního zástupce žalobkyni představuje dle dovolatelky vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy odmítnutí žaloby. V dalším dovolatelka brojila proti důvodům odvolacího soudu o neustanovení právního zástupce a navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení bylo vydáno dne 15. 6. 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen o. s. ř. .
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu. Proti výroku II., o nepřiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení, však není dovolání nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), a dovolání není přípustné ani proti části výroku I. odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky I. a II. usnesení soudu prvního stupně, kterými byl zamítnut návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení právního zástupce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 170/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti části výroku I. odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III. soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, je dovolání přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř., přičemž k ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud jako k úpravě obsoletní nepřihlížel. Dovolací soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka proti odmítnutí žaloby brojila tím, že neustanovení právního zástupce žalobkyni představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. představují zejména vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci a činnost soudu s tím související, jakož i jiný procesní postup soudu, který může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (např. pokračování řízení a vydání rozhodnutí v době, kdy mělo být řízení ze zákona přerušeno). Za vadu řízení však nelze považovat soudní rozhodnutí vydané v průběhu řízení, neboť se jedná vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit, a proti kterému občanský soudní řád stanoví samostatné opravné prostředky. Soudní rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o neustanovení právního zástupce obsahuje hodnotící závěr soudu, který našel svůj konkrétní projev ve výrokové části rozhodnutí, a nejedná se tudíž o procesní vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož se nejedná o nesprávný procesní postup soudu, nemůže se jednat ani o zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., a ani o odepření možnosti pokračovat v soudním řízení, neboť posuzované řízení je od soudních poplatků osvobozeno podle § 11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a advokáta si mohla žalobkyně k ochraně svých zájmů zvolit v průběhu odvolacího řízení (srov. a contrario nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 776/05, uveřejněný ve Sbírce usnesení a nálezů Ústavního soudu sv. 41 N 103/2006).
Proti závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně ani přes výzvu soudu neodstranila vady žaloby, které brání jejímu věcnému projednání, pak dovolatelka žádným způsobem nebrojila. Nejvyšší soud k tomu vyjadřuje, že nebylo povinností žalobkyně být právně zastoupena, a nebylo-li jí přiznáno právo na ustaveného zástupce, pak s ní dle obsahu spisu soud prvního stupně jednal při výzvě k odstranění vad žaloby procesně konformním způsobem a že rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu závěru o přetrvávající neprojednatelnosti žaloby nelze mít za nesprávné.
Jelikož usnesení odvolacího soudu je z hlediska důvodu uplatněného dovolatelkou (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) správné, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalované žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu