30 Cdo 3279/2012
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 7 o. s. ř., § 104b odst. 1 o. s. ř., § 104b odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 3279/2012


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce K. B. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice u Jičína, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 7, Výstaviště 67, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 107/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 18 Co 87/2011-80, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 18 Co 87/2011-80, se v části výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, zrušuje .
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 11. 2010, č. j. 30 C 107/2009-51, se v části výroku I., v níž byla žaloba, aby se žalovaný zdržel neoprávněných zásahů do osobnostních práv žalobce odběrem vzorků DNA, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Soud prvního stupně zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby se žalovaný zdržel neoprávněných zásahů do osobnostních práv žalobce odběrem DNA, aby žalobci zaslal písemnou omluvu a zaplatil žalobci peněžitou náhradu ve výši 100.000,- Kč (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení a ve výroku III. o odměně ustanoveného advokáta.
K odvolání žalobce odvolací soud zrušil část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jež se týkala požadavku žalobce na uložení zákazu České republice a jejím orgánům zdržet se neoprávněných zásahů do osobnostních práv žalobce, tj. vyžadovat po žalobci odběr vzorků DNA pro účely Národní databáze DNA ani pro žádné jiné účely, které zákon výslovně neumožňuje a které nejsou určeny pro zákonem dovolený účel. Odvolací soud řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalobce tvrdil, že vykonává trest odnětí svobody ve věznici Valdice u Jičína a že v průběhu výkonu trestu (dne 27. 6. 2007) byl v uvedené věznici vyzván příslušníky Policie České republiky ke strpění odběru vzorků DNA pro účely doplnění Národní databáze DNA. Žalobce se odběru odmítl podrobit s tím, že jej považoval za nezákonný. Odběr proveden nebyl, avšak žalobce byl upozorněn na možnost fyzického překonání odporu. V tomto postupu spatřoval žalobce neoprávněný zásah do svých práv na ochranu osobnosti, neboť odběr vzorku DNA byl po žalobci požadován bez vazby na konkrétní trestní řízení a nebyl určen ani konkrétní účel, pro něž by takový údaj měl být evidován. Popsaným postupem Policie České republiky byla významně snížena důstojnost žalobce a byla mu též způsobena psychická újma spočívající v tom, že trpí obavou, že k nucenému odběru DNA může kdykoliv dojít. Žalobce na tomto základě uplatnil nároky popsané výše podle § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ).
Jelikož Městský soud v Praze, u něhož byla žaloba podána, nesouhlasil se svou věcnou příslušností, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2008, č. j. Ncp 2427/2008-21, rozhodl o tom, že věcně příslušné k projednání žaloby jsou okresní soudy a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7.
Bylo zjištěno, že k pokusu o odběr vzorku DNA u žalobce došlo dne 27. 6. 2007, že žalobce vyzval žalovanou k upuštění od zásahů do práva na ochranu osobnosti, omluvy a zaplacení náhrady nemajetkové újmy dopisem ze dne 9. 11. 2007. Žalovaná žádost vyřídila dopisem ze dne 15. 2. 2008, který byl doručen právnímu zástupci žalobce dne 26. 2. 2008. Žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 14. 4. 2008.
Soud prvního stupně posoudil nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále též jen OdpŠk ). Soud prvního stupně podle uvedených ustanovení posoudil i zbylé nároky žalobce, ačkoliv měl za to, že by měly být posouzeny podle právní úpravy na ochranu osobnosti. Byl však vázán názorem Vrchního soudu v Praze.
Nárok žalobce byl však promlčen, neboť žaloba byla podána k poštovní přepravě sedm dnů po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty (§ 32 odst. 3 a § 35 OdpŠk), která počala běžet dnem následujícím po dni, v němž došlo k pokusu o odběr DNA dne 27. 6. 2007 a k jejímuž stavení došlo po dobu předběžného projednání nároku u žalované (tedy od 9. 11. 2007 do 26. 2. 2008).
Dle odvolacího soudu skončila možnost zkoumat věcnou příslušnost v daném případě pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, jímž byla věcná příslušnost soudů určena. Další posuzovaná věcné příslušnosti by bylo nepřípustné.
Odvolací soud dále z § 42e odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění platném a účinném v době provedení pokusu o odběr vzorku DNA, dovodil, že Policie České republiky vystupovala při tomto úkonu ve vztahu k žalobci z pozice nositele veřejné moci. Její postup byl tedy výkonem pravomocí státního orgánu při uplatňování státní moci.
Skutek popsaný v žalobě nese znaky úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk. Je tak nastolen vztah mezi žalobcem a žalovanou, který je třeba posoudit podle právní úpravy zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 31a OdpŠk, který je ve vztahu k úpravě práv vyplývajících z práva na ochranu osobnosti speciální právní úpravou. Přestože rozhodnutí o věcné příslušnosti nepředjímá aplikaci konkrétních právních předpisů při právním posouzení věci, je právní posouzení nároků žalobce na omluvu a zaplacení 100.000,- Kč podle zákona č. 82/1998 Sb. správné, včetně věcně správného závěru, že tyto nároky jsou promlčeny.
Ve vztahu k nároku žalobce, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do osobnostních práv žalobce, tj. vyžadovat po žalobci odběr vzorků DNA pro účely Národní databáze DNA ani pro žádné jiné účely, které zákon výslovně neumožňuje a které nejsou určeny pro zákonem dovolený účel , odvolací soud s poukazem na čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a na § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ) dospěl k závěru, že rozhodnutí o tomto nároku nenáleží do pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení.
Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení zasahoval do pravomoci jiných státních orgánů z hlediska preventivního posouzení podmínek pro výkon jejich pravomoci, kterak se domáhá žalobce.
Ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. není dána pravomoc ani jiného orgánu k projednání tohoto nároku a rozhodnutí o něm. Protože nejde ani o spor o jinou právní věc, ani o jinou věc, jejímuž projednávání pravomoc soudu zakládá zákon, a nejde ani o věc správního soudnictví, není pro rozhodování v dané věci dána pravomoc soudů. Nejsou tedy dány podmínky řízení, za nichž může soud o tomto návrhu jednat. Odvolací soud proto řízení o tomto nároku bez dalšího zastavil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozsudku. Odvolací soud podle názoru žalobce nepochopil smysl žaloby a nesprávně interpretuje § 42e zákona č. 283/1991 Sb. Odběr stěrů z ústní dutiny je úkonem spojeným se zásahem do tělesné integrity. Proto tento odběr musí být proveden dobrovolně, nikoliv za použití násilí. Protože Policie České republiky ani Vězeňská služba České republiky nereflektovaly upozornění Veřejného ochránce práv a trvaly na tom, že žalobcovu obranu proti odběru bukálních stěrů k zajištění jeho DNA do Národní databáze DNA překonají násilím, podal žalobce tuto žalobu na ochranu osobnosti. Jelikož nalézací soud se touto žalobou na ochranu osobnosti nezabýval vůbec a soud odvolací dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky k řízení, rozhodl se žalobce podat toto dovolání. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že žaloba nemohla být ani v jednom z uplatněných nároků projednána jako žaloba na ochranu osobnosti, neboť soudy byly vázané rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. Žalovaná se s rozsudkem odvolacího soudu ztotožňuje a považuje jej za věcně správný. Navrhla dovolacímu soudu, aby dovolání zamítl, případně odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Proto se dále zabýval jeho přípustností.
Přestože odvolatel navrhuje dovolacímu soud, aby zrušil celý rozsudek odvolacího soudu, je z dovolání zřejmé, že napadá jen tu jeho, část, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a řízení zastaveno.
Přípustnost dovolání tak byla zvažována podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jenž stanoví, že jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3), je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť v judikatuře nebyla dosud vyřešena otázka, zda soudy v občanském soudním řízení mají pravomoc (jsou věcně příslušné) žalobou uplatněný nárok na uložení zákazu České republice a jejím orgánům vyžadovat odběr vzorků DNA pro účely Národní databáze DNA.
Z dosavadního průběhu řízení se podává, že žalobce nesouhlasí s případným odběrem vzorku svého DNA (prováděný tzv. bukálním stěrem), ale ani s následnou evidencí obrazu svého DNA v Národní databázi DNA. Odůvodňuje to tím, že státní orgány České republiky (konkrétně pak Policie České republiky a Vězeňská služba České republiky) nejsou k odběru slin z jeho dutiny ústní zmocněny, neboť tento postup nesouvisí se žádným konkrétním trestním stíháním žalobce ani se žádnou jinou okolností, která by zakládala možnost takového postupu. Zásah do svých práv pak spatřuje již v tom, že došlo k pokusu o odběr vzorku slin, a to za upozornění, že příslušné státní orgány mohou v případě potřeby překonat jeho odpor fyzickou silou.
K tomu je na tomto místě možno uvést, že byl-li by takový úkon ze strany orgánu veřejné moci učiněn v rozporu s platnými právními předpisy (tedy bez opory v právním řádu České republiky), mohlo by se jednat o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1, věty první OdpŠk. Za takový nesprávný úřední postup by byl však stát odpovědný jen tehdy, jestliže by dotčené osobě v příčinné souvislosti s ním byla způsobena škoda nebo nemajetková újma. Bylo-li by tomu tak, nepřipadala by v úvahu žaloba na ochranu osobnosti (pakliže by k takovému úkonu došlo po 27. 4. 2006), neboť zákon č. 82/1998 Sb. je v tomto ohledu zákonem zvláštním ve vztahu k občanskému zákoníku (viz shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod R 125/2011). Posouzení žalobcem uplatněných nároků na omluvu a na zaplacení 100.000,- Kč, jakožto přiměřeného zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu, podle zákona č. 82/1998 Sb. bylo tedy správné (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011).
Nárok, jenž je předmětem dovolacího řízení, žalobce konkretizoval tak, že se domáhá, aby se Česká republika a její orgány zdržely neoprávněných zásahů do jeho osobnostních práv , tj. aby nevyžadovaly po žalobci odběr vzorků DNA pro účely Národní databáze DNA ani pro žádné jiné účely, které zákon výslovně neumožňuje a které nejsou určeny pro zákonem dovolený účel. Jinými slovy řečeno, žalobce takto požaduje, aby soud orgánu veřejné moci (konkrétně orgánu moci výkonné) nařídil, aby se zdržel nějakého konání a aby případně odstranil stav, který v důsledku takového konání vznikl. Důležité je, že namítaný úkon orgánu veřejné moci (odběr vzorku slin z dutiny ústní či pokus o něj) byl založen (měl být založen) na výkonu pravomoci orgánu veřejné moci. Pro účely tohoto rozhodnutí není důležité, zda se jednalo o výkon pravomoci v souladu se zákonem či v rozporu s ním. Provedení úkonu (či pokusu o něj) pramenilo z interpretace dotčeného zákonného ustanovení, které takovou pravomoc založilo (mělo založit) - konkrétně zřejmě z § 42e zákona č. 283/1991 Sb.
Soudy v občanském soudním řízení pak nemají pravomoc uložit orgánu veřejné moci to, co žalobce požaduje, a to ani podle zákona č. 82/1998 Sb., ani podle jiného předpisu soukromého práva. Soudy v občanském soudním řízení totiž projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Žalobcem namítaný (zpochybňovaný) úkon (zásah) orgánu veřejné moci vůči jeho osobě ovšem není soukromoprávním vztahem, ale vztahem vyplývajícím z veřejnoprávních předpisů.
Žalobce se tímto nárokem domáhá ochrany svého veřejného subjektivního práva. Domáhá se tedy toho, aby státní orgány výkonem svých pravomocí nadále nezasahovaly do jeho právní sféry. Takový zásah považuje za nezákonný, odporující platným právním předpisům. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky). Veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob pak poskytují za zákonem stanovených podmínek ochranu soudy ve správním soudnictví (§ 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů - dále jen s. ř. s. ). Soudy ve správním soudnictví mimo jiné rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu (§ 4 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.). Tomu konec konců odpovídá i znění § 82 s. ř. s., podle něhož každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Podle § 87 odst. 2 s. ř. s. soud rozsudkem zakáže porušování práva Správním orgánem jsou i orgány moci výkonné (§ 4 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), tedy i Policie České republiky, a i Vězeňská služba České republiky.
Dovolací soud má proto za to, že k projednání uvedeného nároku uplatněného žalobcem a k rozhodnutí o něm jsou věcně příslušné soudy ve správním soudnictví. Podle § 104b odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. soud v takovém případě (kdy se jedná o ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu) vysloví, že není věcně příslušný, a rozhodne o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým řízení o projednávaném nároku toliko zastavil, je nesprávné, a proto rozsudek odvolacího soudu v této části podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem zrušil. Jelikož však byl v tomto rozsahu nesprávný i rozsudek soudu prvního stupně (který nárok projednal a rozhodl o něm, ačkoliv k tomu nebyl věcně příslušný), zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. v příslušné části výroku I. i tento rozsudek.
Na soudu prvního stupně pak bude, aby postupoval podle § 104b odst. 2 o. s. ř., tedy vyslovil ve vztahu k projednávanému nároku svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil věcně a místně příslušnému správnímu soudu (§ 7 s. ř. s.).
O případné náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu