30 Cdo 3268/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3268/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L. Č. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalovaným 1) M. K. , 2) M. K. , 3) M. R. , 4) M. C. , všem zastoupeným Mgr. Narciem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Masarykovo nám. 193/20, a 5) M. H. , zastoupené JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 274/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 10 Co 936/2013-235, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.553,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Narcise Tomáška, advokáta se sídlem v Děčíně I, Masarykovo nám. 193/20.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) až 5) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce (dále též dovolatel ) proti (výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále již odvolací soud ) není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel ve svém dovolání namítá, že napadené rozhodnutí (v jeho výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) závisí na vyřešení následujících otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1. Zda lze ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení použít i v případech, kdy se ve sporu úspěšný účastník řízení o úspěch ve věci sám svými procesními úkony nijak nezasloužil a jeho úspěch ve sporu se dostavil bez jeho přičinění.
2. Zda lze ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení použít i v případech, kdy původně důvodná žaloba byla zamítnuta pouze a jenom z toho důvodu, že nezákonné rozhodnutí soudu či jiného státního orgánu vytvořilo stav, kdy původně důvodná žaloba nemohla být úspěšná a z formálních (procesních) důvodů.
Podle dovolatele ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. nelze vykládat ryze formalisticky tak, že účastník řízení, který byl ve sporu úspěšný, má nárok na náhradu nákladů řízení proti účastníkovi, který ve sporu úspěšný nebyl, ale je nutné přihlédnout i k tomu, z jakého důvodu vítězný účastník ve sporu uspěl, a proč poražený účastník ve sporu neuspěl. Jestliže totiž žalobce podá důvodnou žalobu, která by v případě, že by soudní řízení proběhlo standardním způsobem, byla úspěšný, a pouze v důsledku nesprávného postupu soudu či v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu nastala změna právních poměrů účastníků sporu tak, že žalobě nemohlo být z formálních důvodů vyhověno, nelze takovýto stav přičítat žalobci k tíži a ukládat mu povinnost hradit náklady řízení s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. (tedy podle úspěchu ve věci). O takovou situace jde i v této věci. Žalovaní byli totiž ve věci úspěšní pouze proto, že po vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu byl v důsledku nezákonných rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně - povolen vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované 5). Po tomto povolení vkladu tedy dovolateli již nesvědčil naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Podle dovolatele oba soudy neměly při rozhodování o nákladech řízení vycházet z § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť toto zákonné ustanovení na tuto věc nedopadalo; nesprávnou aplikací tohoto ustanovení tak došlo (ve vztahu k dovolateli) k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 LZPS. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud (v dovoláním dotčeném rozsahu) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelem vymezené předpoklady přípustnosti dovolání přípustnost dovolání jak bude rozvedeno níže nezakládají.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ad 1) Dovolatelem vymezená právní otázka, jež se má týkat (aplikace) procesního práva, in concreto § 142 odst. 1 o. s. ř., nikoliv, že nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nýbrž je ve skutečnosti v souvislosti s aplikací § 142 odst. 1 o. s. ř. - v zásadě v každém soudním rozhodnutí toho kterého (i dovolacího) soudu (z povahy věci) vždy řešena, a to s ohledem na procesní úspěch toho kterého účastníka daného soudního sporu. Navíc z obsahu zformulované právní otázky vyplývá, že dovolatel aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s úspěchem účastníka ve sporu nesprávně spojuje s nezbytným posouzením, zda se účastník o takový procesní úspěch ve věci sám svými procesními úkony zasloužil či nikoliv, respektive, zda jeho úspěch ve sporu se dostavil bez jeho přičinění. K vytěsnění tohoto nesprávného právního názoru zcela postačí procesní pohled na situaci, kdy žalobce podá zjevně nesprávnou žalobu [např. domáhá určitého plnění po žalovaném, ačkoliv neexistuje příslušné pravidlo chování, na jehož základě by bylo možné takové plnění v občanském soudním řízení žalobci přiznat (i kdyby se v řízení prokázala žalobní tvrzení), respektive žalovanému uložit], která je i bez jakéhokoliv procesní aktivity (rozuměno z pohledu absence právně relevantního vyjádření žalovaného k takové žalobě) zamítnuta; přesto i v tomto případě pokud žalovanému v tomto řízení vznikly účelně vynaložené náklady je třeba při rozhodování aplikovat § 142 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Citované ustanovení přiměřeně platí i pro řízení odvolací (srov. § 224 odst. 1 o. s. ř.).
V § 142 o. s. ř. je upraveno právo na náhradu nákladů řízení pro případ úspěchu ve sporu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že toto právo má ten účastník, který měl úspěch ve věci. Pojem věc přitom znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci pak znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně. Protože i pro odvolací a dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).
Rovněž Ústavní soud České republiky (dále již Ústavní soud ) např. v nálezu ze dne 25. března 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval .
Jestliže tedy účastník, který měl ve věci plný úspěch, vynaložil při uplatňování nebo bránění práva ve sporném řízení náklady, je přiznání jejich náhrady pravidlem; výjimky co do účelnosti a důvodů zvláštního zřetele možné jsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015, sp. zn. 33 Cdo 3672/2014).
V posuzovaném případě byla předmětem řízení určovací žaloba ve smyslu § 80 (dříve písm. c/) o. s. ř. V soudní praxi přitom není žádných pochyb o tom, že ve sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (nyní § 80 o. s. ř.), je soud vázán žalobním návrhem a nemůže rozhodnout o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4448/2009); nejde o tzv. iudicium duplex (o nějž jde primárně tehdy, jestliže i žalovaný ve sporu může být rozhodnutím určen jakožto nositel oprávnění, jemuž odpovídá povinnost žalobce, kterou lze vymoci v exekučním řízení; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2924/2013)]. Za tohoto stavu je ovšem vyloučeno uvažovat o tom, že by rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určovací žalobě bylo ovládáno jinou zásadou než úspěchem ve věci (§ 142 o. s. ř.). To platí tím spíše, že rozhodnutí o nákladech řízení podle uvedené zásady soudní praxe připustila i ve věcech, jež charakteristiku iudicia duplex skutečně naplňují (o tom svědčí např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28. března 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80, uveřejněný ve Výběru civilní judikatury, ročník 1980 /tj. rozhodnutí, na něž dovolatelé odkázali v dovolání/, a dále také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014, ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09).
Přitom okolnost, že předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, respektive obou soudů byla (v předmětném rozsahu) zrušena a vrácena soudu prvního stupně z důvodu, že soudy v řešení otázky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zaujaly nesprávný právní názor, a že v mezidobí (po vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu) příslušný katastrální úřad podle jiné kupní smlouvy povolil ve prospěch žalované 5) vklad vlastnického práva k nemovitostem tvořícím předmět určovací žalobou napadené kupní smlouvy, nemá (nemůže mít) žádný vliv na procesní výsledek tohoto soudního řízení a tedy na procesní neúspěch dovolatele, který - z hlediska konečného výsledku takto rozsouzené věci představuje procesní úspěch žalovaných. Za této procesní situace a s přihlédnutím na shora vyloženou judikaturu Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu, proto odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně přistoupil(y) k aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř. a k uložení povinnosti dovolateli nahradit příslušné náklady řízení žalovaným.
Ad 2) Trval-li dovolatel (po povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalované 5/ dle ad 1) na vedení sporu s žalovanými v procesní situaci, kdy soud prvního stupně nepřipustil změnu jeho žaloby v části žalobního petitu tak, že se dovolatel namísto určení neplatnosti kupní smlouvy domáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, pak rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo jen důsledkem naplnění v tomto ustanovení předvídané procení okolnosti, tj. přiznání náhrady nákladů řízení žalovaným s ohledem na zamítnutí určovací žaloby dovolatele z důvodu absence jeho naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované 5) přitom nemůže být jakkoliv přičitatelné jak nesprávně dovozuje dovolatel - k předchozím rozhodnutím obou soudů, neboť bylo jen na dovolateli, jaké případné procesní nástroje zvolí v souvislosti s reflexí právní situace nastanuvší zmíněným povolením vkladu vlastnického práva. Za této situace proto ani takto dovolatelem vymezený předpoklad přípustnosti dovolání nevytvářel podklad pro věcný přezkum napadeného nákladového výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání dovolatele bylo odmítnuto, čímž žalované 1), která se jako jediná ze žalovaných účastníků písemně (prostřednictvím svého advokáta) vyjádřila k podanému dovolání, vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalované 1) v dovolacím řízení sestávají z odměny jejího advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. dubna 2015 ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu).
Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím ve věci samé , takže advokátu žalované 1) přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§ 11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu); srov. obdobně např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001, uveřejněného pod číslem 71/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v dovolacím řízení, tvoří částka 62.776,- Kč, z níž mimosmluvní odměna činí 3.620,- Kč (§ 7 bod. 4 advokátního tarifu) a polovina mimosmluvní odměny pak 1.810,- Kč. S náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč) pak jde celkem o částku 2.110,- Kč, k níž je třeba je připočítat 21 % DPH ve výši 443,10,- Kč. Celkové náklady dovolacího řízení žalované 1) tedy činí částku 2.553,10 Kč, kterou je dovolatel povinen zaplatit žalované 1) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, a to podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího advokáta.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu