30 Cdo 3266/2008
Datum rozhodnutí: 11.03.2010
Dotčené předpisy: § 22 předpisu č. 58/1969Sb.




30 Cdo 3266/2008 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Alešem Zábršem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Beránce 2, proti žalované České republice Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, o zaplacení 31.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 119/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.března 2008 č.j. 15 Co 504/2007-44, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30.března 2007 č.j. 7 C 119/2004-26, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 31.000,- Kč a uhradit náklady tohoto řízení. Provedenými důkazy vzal za prokázáno, že dne 9. června 1989 podal žalobce přihlášku vynálezu, jehož podstatou bylo konstrukční řešení rotační sekačky trávy. Na základě této přihlášky mu byl udělen patent č. 275853. Žalobce pak podle výzvy žalované hradil správní poplatky za udržování patentu, jejichž výše dosáhla částky ve výši 31.000,- Kč. Za dobu, po kterou tyto poplatky platil, nezískal žádný reciproční ekvivalent. Předmětný patent byl na základě návrhu společnosti MOUNTFIELD, a.s. zrušen v celém rozsahu rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27.2.2002 s tím, že zrušení působí od počátku platnosti patentu. Důvodem byla skutečnost, že chráněné řešení není nové ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, v době udělení patentu existovalo již nejméně 28 jiných patentů s řešením této technické problematiky, takže nešlo o nové řešení. Rozhodnutí obsahovalo poučení, že je možno proti němu podat rozklad ve lhůtě jednoho měsíce od doručení. Žalobce (však) rozklad proti tomuto rozhodnutí nepodal, neboť je pokládal za správné, neboť (v době podání přihlášky) nevěděl o existenci jiných patentů (týkajících se tohoto konstrukčního řešení). Soud prvního stupně pak uzavřel, že postup tehdejšího Federálního úřadu pro vynálezy, který patent udělil, byl nesprávný a ve svém důsledku vedl k vydání nezákonného rozhodnutí. Zaplacením částky 31.000,- Kč žalobci vznikla škoda, takže jeho požadavek na vrácení uvedené částky je důvodný z hlediska tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud prvního stupně považoval za nedůvodnou, neboť měl zato, že žalobce se dozvěděl o tom, že mu vznikla škoda v březnu 2002 a jeho nárok na náhradu škody není podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem promlčen.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.března 2008 č.j. 15 Co 504/2007-44, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, ale dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně námitky promlčení uplatněné žalovanou. Poukázal na ustanovení § 22 zákona č. 58/1969 Sb. a na ustanovení § 32 zákona č. 82/1998 Sb., stanovící, že právo na náhradu škody podle obou citovaných zákonů se promlčí za 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. Kromě této tříleté subjektivní promlčecí doby je stanovena i lhůta objektivní, desetiletá, která běží ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda. V době podání žaloby (22.4.2004) již uplynula objektivní desetiletá promlčecí doba, a proto nárok žalobce byl promlčen bez ohledu na to, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o zrušení patentu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Napadá závěr odvolacího soudu o tom, že desetiletá promlčecí doba uplynula deset let po vydání patentu. Uvádí, že až do rozhodnutí o zrušení patentu ze dne 27.2.2002 žalobce ani žalovaný nepředpokládali, že udělení patentu bylo provedeno v rozporu se zákonem, takže žalovaný do té doby nemohl uplatňovat svá práva, neboť k tomu neměl důvod. Domnívá se tedy, že desetiletá promlčecí doba nemohla začít běžet dříve, než bylo někým najisto postaveno, že patent byl v rozporu se zákonem. V opačném případě by namítání promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět již jen o.s.ř. ), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Bylo již uvedeno, že dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Vzhledem k ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb., se odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, tedy přede dnem 15. května 1998, řídí ustanoveními zákona č. 58/1969 Sb. Počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen ustanovením § 22 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož se toto právo promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy bylo poškozenému doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda. Takto určený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném. Objektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu škody činí 10 let. Pro počátek běhu této lhůty není významné, kdy se poškozený o nezákonnosti rozhodnutí dozvěděl, případně zda byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala; rozhodující z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu - došlo k vydání rozhodnutí, které bylo příčinou vzniku škody.
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon č. 58/1969 Sb. stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv za škodu způsobenou rozhodnutími státních orgánů také lhůtu subjektivní, u níž je směrodatný subjektivně určený počátek. Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu této škody činí jak plyne z ustanovení § 22 odst. 1, - tři roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě (věta první) a je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí,běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí (věta druhá).
Obě dvě promlčecí doby (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Objektivní promlčecí lhůta přitom představuje z hlediska promlčení nároku na náhradu škody počáteční i nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit. Argumentace žalobce, že v daném případě sám nic nezanedbal, proto vyložené zásady nemodifikuje.
V souzeném případě tedy odvolací soud odpovídajícím způsobem při svém rozhodování vyšel z uvedené právní úpravy. Při vázanosti obsahem podaného dovolání je tak třeba dovodit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., když žalobce s ohledem na jeho výsledek nemá na náhradu těchto nákladů nárok, přičemž však žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2010

JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu