30 Cdo 3261/2016
Datum rozhodnutí: 04.01.2017
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 obč. zák., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 3261/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců: a) M. F. , b) L. F. , c) R. F. , a d) P. F. , všech zastoupených JUDr. Soňou Illner Pajerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované Nemocnici České Budějovice, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, B. Němcové č. 585/54, IČ 26068877, zastoupené JUDr. Františkem Šimákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Tylova 123/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group , IČ 63998530, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 91/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2015, č.j. 3 Co 115/2012-360, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně, JUDr. Soni Illner Pajerové, advokátky se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16.
III. Vedlejší účastník na straně žalované nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobci se žalobou domáhali ochrany osobnosti podle ustanovení 13 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ). Konkrétně požadovali náhradu nemajetkové újmy ve výši 900.000 Kč pro každého z nich. Újma na jejich osobnostních právech jim měla vzniknout jako pozůstalým v souvislosti s úmrtím J. F. v důsledku postupu žalované non lege artis.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též soud prvního stupně nebo soud druhého stupně ) rozsudkem ze dne 23. května 2012, č.j. 11 C 91/2011-108, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobu posoudil podle ustanovení § 13 obč. zák. a dospěl k závěru, že (sice) došlo k postupu žalované non lege artis , ten ale nebyl příčinou úmrtí J. F. Vyšel při tom ze závěrů znaleckého posudku MUDr. K. K., CSc.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze (dále též odvolací soud ) rozsudkem ze dne 22. prosince 2015, č.j. 3 Co 115/2012-360, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 500.000 Kč a každému z žalobcům b), c) a d) částku 250.000 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení placených státem(výroky II. a III.).
Soud druhého stupně sám doplnil dokazování ústavním revizním znaleckým posudkem Nemocnice Na Bulovce a.s. Znalci v tomto posudku dospěli k závěru, že příčinou úmrtí J. F. bylo poranění sleziny, které mělo za následek krvácení do dutiny břišní s následným rozvojem hypovolemického šoku, který poškodil všechny důležité orgány a vedl ve svém důsledku i k terminálnímu selhání srdce. Toto poranění nebylo při příjmu J. F. do nemocnice pro nedostatečně provedené vyšetření odhaleno, nebyla tak správně stanovena jeho komplexní klinická diagnóza a nemohl proto být naplánován a realizován správný léčebný postup. Bylo poukázáno na to, že mezi nesprávným postupem při poskytování zdravotní péče na jedné straně a smrtí J. F. na straně druhé je zcela logicky a nepochybně nutno spatřovat příčinnou souvislost. Znalci také konstatovali, že v posuzovaném případě nebylo zjištěno nic, co by aktuálně v době úrazu prokazovalo chronické nebo akutní srdeční selhávání, které by nastalo výhradně na podkladě chorobných změn a pouze by se časově překrývalo s dobou úrazu. Rovněž vyloučili možnost, že krvácení do břišní dutiny mohla vyvolat resuscitace.
Odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že postupem non lege artis , ze strany žalované došlo k úmrtí J. F., čímž byla dotčena osobnostní práva žalobců, neboť zemřelý byl manželem žalobkyně a) a otcem žalobců b), c) a d). Vzhledem k tomu, že takto byl narušen rodinný život žalobců, což jako nesporný fakt konstatoval již soud prvního stupně, přiznal jim odvolací soud náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná (dále též dovolatelka ) podala dne 9. května 2016 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a podává je z důvodu uvedeného v § 241a o.s.ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Domnívá se, že odvolací soud porušil ustanovení § 132 o.s.ř. Konstatovala, že přijmout závěr o skutkovém stavu může soud jenom tehdy, pokud o něm nemá žádné rozumné pochybnosti. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2111/2007, přičemž se domnívá, že odvolací soud porušil zákon tím, že se nijak nevypořádal s námitkami žalované strany, že tvrzení obsažená v revizním znaleckém posudku jsou v rozporu se skutečnostmi uznávanými lékařskou vědou. Dále připomíná rozsudek Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp.zn. 21 Cdo 65/2000, neboť má za to, že v hodnocení důkazů odvolacím soudem byl logický rozpor, tedy, že jím přijaté důkazy byly v rozporu s obecnou zkušeností. V dalším dovolatelka podrobně polemizuje se závěry revizního znaleckého posudku. Konečně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřili žalobci, kteří se domnívají, že Vrchní soud v Praze řádně provedl všechny navržené důkazy a ztotožňují se se závěry revizního znaleckého posudku i s rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Dovolatelka sice ve svém dovolání tvrdí, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., ale fakticky neuvádí žádnou z okolností uvedených v citovaném ustanovení, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání. Omezuje se převážně pouze na kritiku hodnocení důkazů odvolacím soudem, resp. na kritiku závěrů revizního znaleckého posudku.
Má-li snad dovolatelka zato, že přípustnost dovolání zakládá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 2111/2007, přehlíží, že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř.) nelze (podle právní úpravy od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.s.ř. Odkazuje-li žalovaná v souvislosti s hodnocením důkazů v tomto sporu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 65/2000, opět nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Ve vztahu k výrokům, o náhradě nákladů řízení postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci, natož vymezení příslušné právní otázky ve smyslu § 237 o.s.ř. I v této části bylo tedy namístě dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítnout, když neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V tomto případě účelně vynaložené náklady každého z žalobců sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve výši 3.100 Kč, snížené podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, tedy 2.480 Kč, dále z paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, tedy 2.780 Kč, to vše ještě s připočtením částky 583,80 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.363,80 Kč. Naopak vedlejšímu účastníkovi na straně žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu