30 Cdo 3255/2012
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 107 odst. 1 o. s. ř., § 107 odst. 2 o. s. ř., § 107 odst. 5 o. s. ř., § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř.




30 Cdo 3255/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. J. H. , zemřelého dne 30. 8. 2010, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu namejatkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 132/2007, o dovolání S. M. H. , a C. H. , obou zastoupených JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011, č. j. 23 Co 135/2011-157, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2011, č. j. 23 Co 135/2011-161, takto:

I. Dovolání proti té části výroku II. usnesení odvolacího soudu, v níž byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně a řízení zastaveno, se odmítá .
II. Jinak se dovolání zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu celkem 1,376.000,- Kč s příslušenstvím. Tohoto plnění se domáhal z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti, vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 187/94. Žalobce dále požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout též v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 7 C 72/2004. Žalobce později upřesnil, že zadostiučinění za nesprávný úřední postup soudu v prvním případě požaduje ve výši 943.000,- Kč a v druhém případě ve výši 376.000,- Kč.
Žalovaná v době po podání žaloby vyplatila žalobci jako přiměřené zadostiučinění za první řízení částku 37.000,- Kč a za druhé řízení částku 20.000,- Kč. Na přiznání zbývající částky (tedy 1,319.000,- Kč) žalobce trval.
V pořadí již druhým rozsudkem ze dne 14. 5. 2010, č. j. 17 C 132/2007-106, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 30.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do 1,289.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1,376.000,- Kč od 27. 9. 2007 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Žalobce proti tomuto rozsudku podal odvolání, avšak ještě před jeho projednáním a rozhodnutím o něm dne 30. 8. 2010 zemřel. Obvodní soud pro Prahu 2 po zjištění, že dědičkami žalobce jsou S. a M. H. a C. H., rozhodl bez přerušení řízení usnesením ze dne 1. 2. 2011, č. j. 17 C 132/2007-143, že na místo dosavadního žalobce bude v řízení nadále pokračováno právě s uvedenými dědičkami, coby právními nástupkyněmi.
K odvolání žalované proti tomuto usnesení Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že v řízení nebude nadále pokračováno se S. M. H. a C. H. (výrok I.), dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 5. 2010, č. j. 17 C 132/2007-106, a to v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Podle odvolacího soudu je nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze osoba poškozená nepřiměřeně dlouhým řízením. Svojí povahou je úzce spjat s fyzickou osobou a má za účel zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou účastníku nesprávným úředním postupem. Jestliže osoba poškozená v průběhu řízení, jehož předmětem je uplatnění takového nároku, zemře, musí být řízení podle § 107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ) zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci nelze v soudním řízení pokračovat s dědici zemřelého. Se zřetelem k právě uvedenému zrušil též rozsudek soudu prvního stupně, a to v části, v níž byla žaloba zamítnuta, a dále v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení. Dědičky žalobce se nestaly jeho procesními nástupkyněmi, na čemž nemůže nic změnit ani to, že obě dědičky podáním ze dne 24. 11. 2010 požádaly, aby byla připuštěna změna žaloby ohledně náhrady majetkové újmy, která byla v souvislosti s výše uvedenými řízeními taktéž způsobena. Žalobce totiž v tomto řízení takový nárok neuplatnil, soudy o něm nejednaly a ani o takovém nároku nerozhodly.
Proti tomuto usnesení podaly S. M. H. a C. H. dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Obě mají za to, že s nimi mělo být jednáno jako s účastnicemi řízení a soud měl dokončit rozhodování o výši odškodnění, přičemž její vyčíslení by definitivně vyjadřovalo výši žalovanou uznaného nároku. Připustil-li by soud změnu žaloby tak, jak ji dovolatelky navrhovaly, nic by nebránilo jejímu projednání, neboť jde o tytéž účastníky, v podstatě o týž právní základ z hlediska posouzení vzniku škody a o tutéž částku.
Dovolatelky také nesouhlasí s výrokem usnesení odvolacího soudu ve výroku II., neboť je nepochybné, že původní žalobce napadl odvoláním pouze výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv výrok I. či výrok III. Ve výroku III. přitom byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 88.845,60 Kč. Podle dovolatelek jde o výrok akcesorický k výroku I., který zůstal odvoláním nedotčen a nabyl právní moci dne 28. 8. 2010 - tedy ještě za života žalobce. Navíc ještě před nabytím právní moci žalovaná náhradu nákladů řízení uhradila.
Dovolatelky konečně zpochybňují i možnost zastavení řízení, jestliže svým podáním ze dne 18. 3. 2011 uplatnily nárok na náhradu majetkové škody. Domnívají se, že tento nárok uplatnit mohly, neboť jako univerzální právní nástupkyně vstoupily do majetkových práv svého předchůdce (jde o zmenšení majetkové podstaty dědictví). K tomu dodávají, že nesprávný je i postup žalované, která po smrti původního žalobce odmítla dovolatelkám vyplatit i soudem pravomocně přiznanou částku 30.000,- Kč s odůvodněním, že tato pohledávka zanikla smrtí J. H.
Ze všech uvedených důvodů dovolatelky navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem. Proto se dále zabýval jeho přípustností.
Dovolání proti výroku I. je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť v této části směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o tom, kdo je procesním nástupce účastníka.
Předmětem řízení bylo po částečném zpětvzetí žaloby zaplacení celkem 1,319.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci ve dvou řízeních vedených u Okresního soudu v Berouně. Žalobce podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, avšak po té, co byl vydán rozsudek soudu prvního stupně, zemřel.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší.
Podle § 107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Povahou věci se podle § 107 o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení.
Pro úvahu soudu o tom, zda v případě smrti žalobce v průběhu občanského soudního řízení o náhradu škody má být řízení zastaveno anebo má být přerušeno či v něm pokračováno, je zpravidla rozhodující, dochází-li smrtí žalobce k zániku uplatněného nároku, nebo přechází-li tento nárok na dědice (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 4. 1973, sp. zn. 5 Cz 12/73, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 1973).
Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích podrobně odůvodnil právní závěr, že nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká. Svojí povahou je velmi úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má za účel formou konstatování porušení práva a popřípadě přiměřeným finančním obnosem zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou účastníkovi řízení nesprávným úředním postupem. Obdobně jako u § 13 odst. 2 obč. zák. tak nemůže po smrti fyzické osoby již plnit svůj účel.
Procesním důsledkem toho je, že zemře-li v průběhu soudního řízení fyzická osoba, která takové právo uplatnila, musí být řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci (zánik práva vázaného na konkrétní osobu), nelze v soudním řízení pokračovat s dědici zemřelého. (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Odvolací soud tedy ve výroku I. správně změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že v řízení nebude pokračováno s dovolatelkami, neboť ty nemohly vstoupit do práv a povinností žalobce, o něž v řízení šlo, a proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v této části zamítl.
Dovolání proti výroku II. je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nicméně pouze v tom rozsahu, v němž dovolatelky brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení ve věci samé.
Ani v této části však není dovolání důvodné.
Podle ustanovení § 107 odst. 5 věta první o. s. ř. platí, že neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Výše bylo vyloženo, že povaha věci v daném případě neumožňovala v řízení pokračovat, neboť žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení a na jeho místo nemohl vstoupit žádný právní nástupce.
Na tom nemohlo nic změnit ani to, že dovolatelky, které se nestaly procesním nástupcem žalobce, podaly návrh na změnu žalobu v tom smyslu, že předmětem řízení by nadále nebyla újma nemajetková, nýbrž náhrada škody, která byla dle jejich tvrzení rovněž způsobena nepřiměřenou délkou výše uvedených řízení.
Usnesení odvolacího soudu je tedy v této části výroku II. správné, a proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. i v této části zamítl.
Dovolání však není přípustné proti té části výroku II. usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (tedy bez ohledu na to, zda jde o rozhodnutí potvrzující, měnící či zrušující) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V předmětné části výroku II. napadeného usnesení bylo z obsahového hlediska o náhradě nákladů řízení rozhodováno, a to i ve spojení s výrokem III. napadeného usnesení, který formálně zůstal dovoláním nedotčen.
Proto dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. a dovolání v této části odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu