30 Cdo 3239/2015
Datum rozhodnutí: 19.01.2016
Dotčené předpisy: § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 3239/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Andreou Vojtkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 87, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 122 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 267/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, č. j. 70 Co 52/2015-102, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 10. 2014, č. j. 22 C 267/2012-80, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 341/2004 (dále jen posuzované řízení ). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 15. 12. 2004. Posledním rozhodnutím ve věci bylo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2132/11, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce pro zjevnou neopodstatněnost. Toto rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobce dne 24. 10. 2011. Žaloba v tomto řízení byla podána dne 11. 12. 2012. Po právní stránce soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobou uplatněné právo je promlčeno dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ). Soudy obou stupňů se rovněž vypořádaly s námitkou žalobce, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud uvedl, že žádný šikanózní výkon práva ze strany žalované v řízení prokázán nebyl a žalobce jej ani netvrdil. Ústavní konformitou aplikované zákonné úpravy se již Ústavní soud zabýval např. v usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky promlčení práva žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně měl lépe posoudit konkrétní okolnosti žalobcova případu a posoudit tuto právní otázku jinak. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dále dovolatel odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, jež obsáhle cituje. Namítá, že žalobu podával sám bez pomoci advokáta, je handicapován jak svým zdravotním stavem, tak vyšším věkem. Srozumitelnost a vnitřní bezrospornost aplikovaného ustanovení zákona je pro laika více než sporná. Dále dovolatel napadá zákonnou úpravu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
V právním státě však nemůže být ospravedlnitelným důvodem, pro nějž žalobce neuplatnil své právo včas, neznalost zákonné úpravy. Právní zásada ignorantia iuris non excusat dopadá nejen na právně zastoupené účastníky řízení, ale na veškeré subjekty práva. Není tudíž rozhodující, že žalobce podal žalobu sám bez právního zastoupení. Ve vztahu ke znalosti zákonné úpravy není rozhodující ani věk účastníka řízení, ani jeho zdravotní stav.
Ohledně námitky srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti aplikovaného ustanovení lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněný pod číslem 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12.
Dovolatelem vymezená právní otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy tedy již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu