30 Cdo 3238/2013
Datum rozhodnutí: 30.10.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



30 Cdo 3238/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 274/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2012, č. j. 44 Co 379/2010-420, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, č. j. 61 C 274/96-358, zamítl žalobu na zaplacení částky 90.760,- Kč s příslušenstvím, spočívající v náhradě ušlého výdělku ve výši 50.000,- Kč, ušlého státního příspěvku stavebníkům ve výši 30.000,- Kč, škody na nezabezpečeném materiálu na výstavbu rodinného domku ve výši 10.000,- Kč a nákladech obhajoby ve výši 760,- Kč. Uvedená škoda měla být žalobci způsobena nezákonným odsouzením a výkonem trestu odnětí svobody.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně zamítnutí nároku na zaplacení částek 30.000,- Kč a 50.000,- Kč a v nákladovém výroku. Ve zbytku odvolání žalobce odmítl, a to i s odkazem na § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř. , podle něhož není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání žalobce (ohledně nároku na zaplacení částky 10.000,- Kč a 760,- Kč) nelze dovodit z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť výrokem o odmítnutí odvolání nebylo rozhodnuto ve věci samé, a ani ustanovení § 238, § 238a odst. 1 a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 734/2013; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nárocích na zaplacení částek 30.000,- Kč a 50.000,- Kč je taktéž nepřípustné.
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není přípustné dovolání ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
K přípustnosti dovolání v případě řízení o několika samostatných nárocích se vyjádřil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009: V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/2011 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž - vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny - Ústavní soud uvedl, že [r] ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle § 444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku) .
Ve světle této judikatury je tedy třeba posuzovat uvedené nároky z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť, neboť se jedná o samostatné nároky. Vzhledem k tomu, že žádný z nich nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, je dovolání ohledně nich nepřípustné podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení je zcela nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Přípustnost dovolání nemůže být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu