30 Cdo 3236/2007
Datum rozhodnutí: 17.04.2008
Dotčené předpisy: § 879c předpisu č. 40/1964Sb., § 457 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 3236/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Z. k. d. P., proti žalované České republice Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení 38.590,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Plzni - jih pod sp. zn.

4 C 268/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne

30. května 2007, č. j. 12 Co 170/2007 - 157, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 38.590,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že žalovaná ve výši této částky získala na jeho úkor bezdůvodné obohacení, spočívající v zaplacených kupních cenách na základě šesti absolutně neplatných kupních smluv o převodu vlastnictví k pozemkům uzavřených podle § 60c zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ačkoliv podle § 879c obč. zák. požádal v zákonné lhůtě příslušné orgány o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické a v důsledku nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 278/2004 Sb., jímž byla dnem 31. 12. 2004 zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná Změna občanského zákoníku čl. II , byl obnoven stav založený mimo jiné citovaným ustanovením.

Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 C 268/2006 - 144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 38.590,- Kč s úroky z prodlení za dobu od 20. 1. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5 % ročně a za dobu od 1. 7. 2007 do zaplacení v každém kalendářním pololetí, v němž bude prodlení trvat, ve výši v procentech odpovídající součtu čísla sedm a repo sazby stanovené Č. n. b. a platné k prvému dni příslušného kalendářního pololetí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem budovy na pozemku st. p. č. 69 a pozemku st. p. č. 69, v k. ú. B. u Ž., budovy na pozemku st. p. č. 101 a pozemku st. p. č. 101 v k. ú. H. u K., budovy na pozemku st. p. č. 599 a pozemku st. p. č. 599 v k. ú. K., budovy na pozemku st. p. č. 70 a pozemku st. p. č. 70 v k. ú. N. V. u N., budovy na pozemku st. p. č. 90 a pozemku st. p. č. 90 v k. ú. S. u N. a budovy na pozemku st. p. č. 89 a pozemku st. p. č. 89 v k. ú. V.. Uvedené stavební pozemky a navazující pozemky, p.č. 505/34 v k.ú. K. a p.č. 113/2 v k.ú. N. V. u N., vlastnila dříve žalovaná a žalobce měl k těmto pozemkům zřízeno právo trvalého užívání na základě hospodářských smluv, jakožto vlastník budov, které

se na těchto pozemcích nachází a které s nimi tvoří jednotný funkční celek. Dále bylo zjištěno, že žalobce dne 17. 7. 2000 v souladu se zákonem č. 103/2000 Sb., kterým bylo do občanského zákoníku vloženo ustanovení § 879c, požádal příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické. Poté, co ustanovení § 879c obč. zák. bylo s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., uzavřel žalobce se žalovanou podle § 60c zák. č. 219/2000 Sb. dne 29. 9. 2003 a dne 7. 10. 2003 šest kupních smluv o převodu předmětných pozemků, na základě nichž zaplatil žalované celkovou částku ve výši 38.590,- Kč. Jelikož nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. nazvaná Změna občanského zákoníku článek II. dnem 31. 12. 2004 jako neústavní zrušena a byl tak obnoven stav založený ustanoveními § 879c a § 879e obč. zák., požádal žalobce žalovanou o vrácení zaplacených kupních cen, neboť kupní smlouvy, na základě nichž byly kupní ceny zaplaceny, jsou neplatné; žalovaná však požadované částky žalobci nevrátila. Soud prvního stupně s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu dovodil, že pokud žalobce splnil podmínky uvedené v § 879c obč. zák., vzniklo mu vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona, neboť právě zrušením derogačních ustanovení došlo k rehabilitaci dříve zrušeného § 879c obč. zák.

a k obnovení stavu založeného tímto ustanovením. Kupní smlouvy, které žalobce

se žalovanou uzavřel, ačkoliv jejich předmětem byly pozemky splňující předpoklady stanovené v § 879c odst. 1 a 4 obč. zák., jsou tudíž absolutně neplatné podle § 39

obč. zák. pro rozpor s nastalým právním stavem, s ústavním pořádkem a dále i proto,

že žalobce byl vlastníkem kupovaných pozemků. Okresní soud dospěl k závěru,

že žaloba je důvodná, neboť zaplacením kupních cen vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna mu podle § 457 obč. zák. vrátit. Námitku promlčení uplatněných nároků vznesenou žalovanou neshledal okresní soud důvodnou, neboť nastala-li účinnost citovaného nálezu Ústavního soudu dne 31. 12. 2004 a uplatnil-li žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení dne 21. 12. 2006, stalo se tak před uplynutím dvouleté subjektivní i desetileté objektivní promlčecí doby.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12 Co 170/2007 - 157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že zrušení § 879c obč. zák. zákonem č. 229/2001 Sb. bylo v rozporu s principem právního státu, vykazovalo znaky svévole a zasáhlo

do legitimních očekávání subjektů transformujících své trvalé užívání pozemků

na vlastnictví, včetně spotřebních družstev . Poukázal na to, že v daném případě

je nesporné, že žalobci vznikl v době účinnosti § 879c obč. zák. nárok na změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické a že předmětné pozemky koupil

od žalované za dohodnutou cenu 38.590,- Kč. Za toho stavu je třeba považovat kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky za absolutně neplatné právní úkony a žalobci tak vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení - vrácení kupních cen. Vznesla-li žalovaná námitku promlčení uplatněných nároků s tvrzením, že subjektivní promlčecí doba začala žalobci běžet již od uveřejnění nálezu Ústavního soudu ČR dne 5. 5. 2004 ve Sbírce zákonů, jde o námitku nesprávnou, neboť subjektivní promlčecí doba k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení začala běžet až od 31. 12. 2004, kdy uplynula lhůta, kterou Ústavní soud ČR poskytl žalované k tomu, aby nahradila zrušenou úpravu. Do té doby totiž žalobce právem očekával, že bude zákonodárným sborem přijata úprava, reagující na nález Ústavního soudu ČR a odstraňující důsledky protiprávního jednání státu, takže pokud žalobce podal žalobu dne 21.12. 2006, stalo se tak před uplynutím subjektivní promlčecí doby podle § 107 obč. zák.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v posouzení otázky platnosti či neplatnosti kupní smlouvy v návaznosti na případné oživení § 879c obč. zák. Namítá, že toto ustanovení není ani na základě nálezu ÚS č. 278/2004 Sb. v současné době součástí právního řádu ČR a tudíž není předpisem, který by bylo možno aplikovat. I pokud by součástí právního řádu ČR bylo, nebylo by je možno aplikovat s ohledem na existenci jiných právních předpisů, jejichž účinnosti se citovaný nález nedotkl. Dále namítá, že vyhovění žalobě brání platnost právních úkon, na jejichž základě jí byla zaplacena požadovaná částka, v důsledku čehož na její straně nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Dále dovolatelka dovozuje, že před vydáním citovaného nálezu se právo trvalého užívání, které žalobce měl k předmětným pozemkům, transformovalo na výpůjčku, což znamená, že pokud by pozemky nekoupil, nemohl by je nabýt bezplatně, neboť ani po případném oživení § 879c obč. zák. nesplňoval podmínku trvalého užívání pozemků, a to se tudíž nemohlo transformovat ve vlastnictví. Kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky jsou proto platnými právními úkony a žalované tak přijetím kupních cen nevzniklo bezdůvodné obohacení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné

ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR je přípustnost dovolání podle

§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení

a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2000, pod č. 9).

V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky ve výši 38.590,- Kč

s příslušenstvím. Z obsahu spisu je jednoznačné, že tato částka se skládá ze šesti samostatných nároků na vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě neplatných kupních smluv, byť uplatněných v rámci jediné žaloby. Protože se jedná

o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč (jednalo se o částky 2.580,- Kč, 3.640,- Kč, 6.510,- Kč, 3.470,-Kč, představující kupní ceny za nemovitosti v k.ú. B. u Ž., H. u K., K., N. V. u N., zaplacené žalobcem žalované na základě kupních smluv ze dne 29. 9. 2003 a o částku 1.690,- Kč za nemovitosti v k.ú. V. zaplacenou žalobcem žalované na základě kupní smlouvy ze dne 7. 10. 2003), je přípustnost dovolání proti rozsudku v tomto rozsahu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že celkový součet výše plnění ze všech samostatných výroků částku 20.000,- Kč přesahuje.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalované proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ohledně částek 2.580,- Kč, 3.640,-Kč, 6.510,- Kč, 3.470,- Kč, 1.690,- Kč není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)

o. s. ř. odmítl.

Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 20.700,- Kč, lze přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu posuzovat jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne

8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, který se rovněž týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, v němž dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle § 39 obč. zák., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim § 879c obč. zák., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl tedy žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na vydání bezdůvodného obohacení - § 457 obč. zák.).

Ostatní námitky, které dovolatelka uplatnila v dovolání, pak byly řešeny v citovaném nálezu Ústavního soudu, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31, který se týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, a v usneseních Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, a ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 914/07, v nichž oba soudy zaujaly shodný závěr, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e občanského zákoníku , od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchýlit (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4270/2007, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2246/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1945/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3201/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).

Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že ve zbývajícím rozsahu, nemá rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam

ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž považoval

za nutné se zabývat dalšími námitkami dovolatelky, podle § 243b odst. 5 věty první

a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2008

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu