30 Cdo 3219/2010
Datum rozhodnutí: 16.11.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 3219/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně GastroData, v. o . s. v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 29, zastoupené Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou Advokátní kanceláře Červená a Krejčí, se sídlem v Praze 1, Újezd 46, proti žalované GastroData, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Hanusova 353/12, zastoupené JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátku Advokátní kanceláře Klára Samková, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Španělská 6, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 78/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2009, č.j. 58 Co 292/2009-434, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavly Krejčí, advokátky Advokátní kanceláře Červená a Krejčí, se sídlem v Praze 1, Újezd 46.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již odvolací soud ), jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. ledna 2009, č.j. 27 C 78/2003-380 (jehož meritorním výrokem bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí označených nemovitostí), podala žalovaná (prostřednictvím své advokátky) včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým číslem C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457, a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 2009, pod pořadovým číslem 23].
Nejvyšší soud tedy ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního významu. Neuvede-li v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již in www.nsoud.cz ), a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Žalovaná spatřuje otázku zásadního právního významu ve skutečnosti, že odvolací soud pochybil, dospěl-li k právnímu závěru o (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. dubna 2001 pro rozpor s dobrými mravy, přičemž v rámci dovolací argumentace předkládá svou skutkovou verzi případu, z níž dovozuje (oproti odvolacímu soudu) opačný právní názor ústící v závěr o platnosti zmíněné převodní smlouvy. Žalovaná však opomíjí, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241 odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 3 (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování) dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlíží, neboť je to výslovně zapovězeno v § 237 odst. 3, v části poslední věty za středníkem, o. s. ř.
K dovolací argumentaci žalované, jež v dovolání (ve stručnosti shrnuto z obsahu dovolání) poukazuje na právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu (obou soudů), pokud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně stran (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy pro kolizi s dobrými mravy, nutno uvést, že otázku, zda účastníci určité smlouvy uzavřeli smlouvu v rozporu s dobrými mravy, resp. zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností v rozporu s dobrými mravy, je nezbytné posuzovat vždy se zřetelem na individuální okolnosti konkrétního případu, a proto taková otázka (sama o sobě) nemá potřebný judikatorní přesah a nelze ji tudíž považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. 29 Odo 667/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ). Nadto je třeba poznamenat, že při rozhodování odvolací soud vycházel i z judikatury Nejvyššího soudu, který např. v rozsudku ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000 (in www.nsoud.cz ) (ve věci týkající se týchž nemovitostí první převodní smlouvy) vyslovil, že výkon práv a povinností nesmí být objektivně v rozporu s dobrými mravy; není rozhodující, zda si jednající tento rozpor uvědomoval. Proto pokud dva ze tří společníků veřejné obchodní společnosti bez souhlasu třetího účastníka prodají nemovitost, která je ve vlastnictví této společnosti, jiné společnosti, jejímiž společníky jsou, a to za cenu podstatně nižší, než za jakou by jí bylo možno v daném čase a místě prodat, a tak objektivně zmenší majetek společnosti, jakož i podíl třetího společníka na likvidačním zůstatku, jde o jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 295 obch. zák.), a tudíž i odporuje dobrým mravům a kupní smlouva je proto neplatná podle § 39 obč. zák. Tvrzení, že prodávající sledoval jiné cíle než poškození společníka, je v případě, že k tomuto poškození objektivně došlo, právně nevýznamné.
Jestliže tedy odvolací soud s ohledem na skutkové okolnosti případu a s reflexí připomenuté judikatury dovolacího soudu dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem, nelze ani uzavřít, že by tímto rozhodnutím odvolací soud se odchýlil od řešení případů s obdobným skutkovým základem. Přitom sama skutečnost, že žalovaná s tímto právním posouzením věci nesouhlasí, zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel (a jimiž je při posuzování přípustnosti v těchto případech vázán dovolací soud k tomu srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a v dovolání předkládá svou skutkovou a právní verzi případu, pochopitelně přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Protože tedy dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. [podle kterého odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady], když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátkou, které sestávají z odměny za zastupování advokátkou (za sepis písemného vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 téže vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle § 18 odst. 1 (vzhledem k tomu, že advokátka žalobkyně v tomto dovolacím řízení učinila pouze jediný úkon právní služby - sepis písemného vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše ještě navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle § 137 odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů]. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně ve výši 6.360,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto dovolacím řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 16. listopadu 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu