30 Cdo 3215/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3215/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně P. P. , zastoupené JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem v Havířově, Astronautů 859, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 308.328,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 231/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2015, č. j. 8 Co 39/2015-129, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně (dále též dovolatelka ) proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále již odvolací soud ), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále již soud prvního stupně ) ze dne 18. září 2014, č. j. 80 C 231/2012-99 (jímž byla zamítnuta žaloba o náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni za nepřiměřenou délkou ve dvou označených soudních řízení ve výši 308.328,- Kč s příslušenství) není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., který spatřuje v tom, že odvolací soud se ztotožnil s právně mylným názorem soudu prvního stupně na řešení otázky přiznání nároku žalobkyně za vzniklou nemajetkovou újmu podle ust. § 31a zák. č. 82/1998 Sb., který je založen na tom, že nutnou podmínkou pro přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozené podle zák. č. 82/1998 Sb. je, aby byla účastníkem posuzovaného řízení. Názor odvolacího soudu je v rozporu s § 13 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., který stanoví, že právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
V další části dovolání pak dovolatelka cituje právní závěry z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 99/07, a dále z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ve věcech sp. zn. 25 Cdo 2809/2006, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, nebo sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, s tím, že odvolací soud se odchýlil od právních závěrů obsažených v těchto rozhodnutích, v nichž bylo (ve stručnosti shrnuto) vyloženo, že nemateriální újmu může požadovat i osoba odlišná od účastníka řízení.
V závěru svého dovolání pak dovolatelka poukazuje na (jiné) vady odvolacího řízení a s ohledem na takto uplatněnou dovolací argumentaci navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil jej odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud svůj potvrzující rozsudek založil na následujícím závěru:
Žalobkyně se domáhala odškodnění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené době řízení vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 46/97 a 30 C 218/98, ve kterých jako účastnice řízení vystupovala její matka B. P., která v červnu 2011 zemřela. V prvně zmíněném řízení bylo se žalobkyní pokračováno jako s dědicem (spolu s I. P.), v případě druhého řízení pak soud v souladu s ust. § 107a o. s. ř. usnesením (které nabylo právní moci dne 12. 5. 2011) připustil, aby na místo dosavadní žalobkyně B. P. vstoupila P. P. V prvém řízení, do něhož se žalobkyně zapojila jako dědic původního účastníka řízení, bylo možno zohlednit celou délku řízení. V tomto případě je ale potřeba vzít na zřetel, že původnímu účastníku řízení, paní B. P., již bylo za nepřiměřenou délku řízení přiznáno zadostiučiněné. Ve druhém případě pak doba řízení, která se zohledňuje, počíná běžet od data, kdy nový účastník do řízení vstoupil. Pokud od té doby (zde od 12. 5. 2011) v řízení průtahy nebyly, nelze dospět k závěru, že by řízení neprobíhalo přiměřenou dobu. Navíc nelze přehlédnout, že v tomto řízení žalobkyně nebyla úspěšná s ohledem na nedostatek aktivní legitimace. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud zcela souhlasí s názorem soudu prvého stupně, že žaloba na zaplacení částky ve výši 308.228,- Kč z titulu nemajetkové újmy, způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce shora označených řízení, důvodná není.
S přihlédnutím ke shora připomenutým skutkovým okolnostem této věci ovšem ani po reflexi dovolatelkou zmíněné judikatury nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od připomenuté ustálené judikatury dovolacího soudu. Rozhodnutí dovolacího soudu je postaveno na vyřešení právní otázky, že v oněch dvou namítaných soudních řízeních, poté, co dovolatelka se stala jejich účastnicí, k žádným průtahům nedošlo, respektive že v případě dovolatelky nebyly naplněny podmínky pro poskytnutí satisfakce za dovolatelkou tvrzenou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce uvedených soudních řízení.
Lze tedy konstatovat, že na podkladě dovolatelkou shora vymezených předpokladů přípustnosti dovolání nebylo možné dospět k závěru o přípustnosti jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Ke zbylé dovolací argumentaci, poukazující na (jiné) vady řízení, by bylo možné ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen v tom případě, bylo-li by dovolání přípustné, kterážto situace zde ovšem nenastala.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 věty první odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2015


JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu