30 Cdo 3211/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2017
Dotčené předpisy: § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 3211/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 2/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2015, č. j. 12 Co 1505/2013-76, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2015, č. j. 12 Co 1505/2013-76, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se po žalované domáhá částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 350/93.
2. Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 10 C 2/2013-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 183 762,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 316 237,30 Kč s příslušenstvím a o stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 500 000 Kč od 6. 12. 2012 do 13. 12. 2012 (výrok II) a současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 34 209,12 Kč (výrok III).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 183 762,70 Kč s příslušenstvím. Výrokem II rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 600 Kč.
4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Řízení vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 350/93 probíhalo na dvou stupních soudní soustavy po dobu 18 let, 6 měsíců a 15 dnů (řízení zahájeno dne 24. 11. 1993 a skončilo dne 8. 6. 2012 nabytím právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2012, kterým bylo ve vztahu k žalobci potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení). Předmětem řízení po změně (rozšíření) žaloby bylo zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců (v řízení na straně žalobců vystupovalo 5 účastníků). Tuto částku žalobci uplatňovali jako částku nevyplacenou jim z činnosti konsorcia po jeho zániku (resp. z titulu náhrady škody). V řízení byli vyslýcháni účastníci i svědci, byly prováděny listinné důkazy a byl vypracován znalecký posudek. Žalobce v průběhu řízení nezaplatil ihned s podáním návrhu soudní poplatek z žaloby či z odvolání, žádal o prodloužení lhůty k odůvodnění odvolání, byl vyzýván k doplnění odvolání, třikrát žádal o odročení jednání a až na výzvu soudu doplňoval tvrzení ve věci. Na druhou stranu žalobce čtyřikrát žádal (dle dopisů ze dne 1. 10. 1996, 18. 6. 1998, 28. 9. 1998 a 6. 8. 1999) předsedu Okresního soudu v Teplicích o přezkoumání důvodnosti průtahů v řízení, o nepokračování v průtazích a o nařízení jednání. Třikrát žádal (dle dopisů ze dne 19. 10. 1999, 8. 12. 1999 a 15. 4. 2005) předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem o přezkoumání důvodnosti průtahů v řízení a dále požádal (dle dopisu ze dne 19. 8. 2005) i Ministerstvo spravedlnosti o přezkoumání postupu předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci jeho stížností na zjištění důvodnosti průtahů v řízení a jejich odstranění. U Okresního soudu v Teplicích byla věc bez pohybu od 1. 11. 1994 do 21. 3. 1997 (jednání nařízeno na 29. 4. 1997), tedy 2 a půl roku, od 17. 6. 1997 do 16. 11. 1999 (jednání nařízeno na 22. 12. 1999), tedy 2 a půl roku, a dále od 22. 12. 2006 do 2. 7. 2007 (ustanoven znalec), tedy půl roku. U Krajského soudu v Ústí nad Labem byla věc bez pohybu od 5. 6. 2003 (věc mu byla předložena s odvoláním) do 3. 5. 2005 (rozhodnutí soudu prvního stupně bylo bez jednání zrušeno a věc mu byla vrácena), tedy rok a necelých 11 měsíců, a dále od 17. 8. 2010 (věc byla předložena krajskému soudu s odvoláním) do 27. 3. 2012 (rozhodnutí soudu), tedy rok a půl. Žalovaná přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 182 875 Kč s tím, že tato výše koresponduje s požadavky Nejvyššího soudu a není důvod pro její navýšení.
5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , a podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že délka řízení 18 let a 198 dní byla nepřiměřená. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel ze základní částky 19 000 Kč za jeden rok řízení (s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy základní sazba činí polovinu této částky), tedy 333 307 Kč za celou dobu trvání řízení. Tuto částku snížil o 20 % z důvodu složitosti řízení, neboť věc byla po skutkové i procesní stránce složitá. Jednalo se o spor plynoucí ze společné činnosti několika podnikatelů (o spor z náhrady škody). V řízení se provádělo mnoho listinných důkazů, vyslýchalo se mnoho svědků, byl ustanoven znalec za účelem vyhotovení znaleckého posudku. Dalo se tak předpokládat, že spor nebude skončen při prvním jednání, ale že potrvá několik měsíců či let. Věc byla opakovaně projednávána u soudů dvou instancí. Soud prvního stupně dále uvedl, že se žalobce svým chováním na délce řízení částečně podílel, avšak na druhou stranu opakovaně žádal předsedu okresního soudu, krajského soudu a Ministerstvo spravedlnosti o přezkoumání důvodnosti průtahů v řízení. Podíl žalobce na délce řízení, který byl v podstatě zanedbatelný s ohledem na podíl orgánů veřejné moci na délce řízení, byl vykompenzován snahou žalobce o odstranění průtahů v řízení. Soud proto základní částku zadostiučinění s ohledem na chování žalobce nezvýšil, ani nesnížil. Naopak základní částku zvýšil o 40 % s ohledem na postup orgánů veřejné moci během řízení, neboť mezi jednotlivými fázemi řízení došlo k neodůvodněným průtahům v celkové délce trvání skoro 9 let (z toho neodůvodněné průtahy u Okresního soudu v Teplicích činí zhruba 5 a půl roku, u Krajského soudu v Ústí nad Labem zhruba 3 a necelého půl roku). Soud se dále zabýval kritériem významu předmětu řízení pro poškozeného, který neshledal jako zvýšený, když předmětem řízení bylo zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce zvýšený význam ohledně výsledku řízení netvrdil a neprokazoval. Je také nutné zohlednit, že se jedná o tzv. sdílenou újmu, když na straně žalobců vystupovalo více účastníků a rovněž více účastníků žádá náhradu nemajetkové újmy. Žalobci vystupovali zcela samostatně, jednalo se o samostatné společenství žalobců, nikoliv o společenství nerozlučné. Nebyl zjištěn, ani tvrzen, žádný bližší poměr mezi žalobci v původním řízení, který by sdílenou újmu mohl nějak umocňovat. Soud proto s ohledem na význam předmětu řízení pro poškozeného základní částku zadostiučinění snížil o 10 %. Přiměřená výše zadostiučinění tak představuje částku 366 637,70 Kč. Žalovaná žalobci již zaplatila 182 875 Kč, soud mu proto přiznal rozdíl těchto částek ve výši 183 762,70 Kč.
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že doba řízení trvající přes 18 let byla nepřiměřená, když reálné by bylo očekávat skončení řízení do 4 let od jeho zahájení, a to včetně řízení odvolacího. Soud prvního stupně s ohledem na celkovou délku řízení správně stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 19 000 Kč za jeden rok řízení. Soud prvního stupně sice správně vycházel z toho, že náhrada za období, v němž by bylo reálné očekávat skončení řízení, by měla činit pouze polovinu základní částky, ovšem vzhledem k závěru, že řízení mělo a mohlo být v obou stupních skončeno do 4 let, bylo namístě toto snížení aplikovat na počáteční 4 roky jeho trvání jako na období, kdy by v obdobné věci byly soudy schopny bez průtahů rozhodnout. Podle odvolacího soudu je navíc důvod pro přiznání poloviční sazby také pro poslední 2 roky a 3 měsíce trvání řízení (pro tu část řízení, kdy byl nárok žalobce pravomocně zamítnut rozsudkem ze dne 10. 11. 2009 a v následném odvolacím řízení rozhodoval odvolací soud pouze o otázce náhrady nákladů řízení, tedy ve vztahu k žalobci již nikoliv ve věci samé). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v posouzení kritéria jednání poškozeného a postupu orgánů veřejné moci během řízení a v tomto rozsahu zcela odkázal na jeho odůvodnění. Nadto konstatoval, že nelze souhlasit s námitkou žalované o podstatném spoluzavinění žalobce na celkové délce řízení, když podíl žalobce na prodlevách představuje necelých 5 % z celkové délky řízení a nečinnost soudů obou stupňů zahrnuje dobu delší 8 let. Základní částka zadostiučinění tak byla správně navýšena o 40 %. Odvolací soud naopak základní částku zadostiučinění snížil o 30 % z důvodu složitosti řízení. V předmětném řízení uplatnilo 5 podnikatelů nárok na vyplacení svého podílu z činnosti konsorcia po jeho zániku. S ohledem na odlišnost charakteru a rozsah jejich činnosti pro konsorcium bylo nutné jejich nároky posuzovat samostatně. Okresní soud provedl rozsáhlé dokazování účastnickými výslechy, výslechem svědků (i opakovaným), množstvím listin a znaleckým posudkem, který byl doplňován. Znalec byl při jednání soudu vyslechnut. Věc byla opakovaně projednávána u soudu prvního stupně a u soudu odvolacího. Došlo-li ke zrušení rozhodnutí okresního soudu, bylo nutné výsledky přezkumu krajského soudu promítnout do následného postupu prvoinstančního soudu v dalším řízení. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který základní částku zadostiučinění snížil z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného s odůvodněním, že předmětem řízení bylo pouhé zaplacení částky a s poukazem na tzv. sdílenou újmu. Nelze bez dalšího přistoupit ke snížení základní částky pouze s odkazem na pluralitu žalobců, kteří nebyli v postavení nerozlučných společníků, a i když se každý z nich domáhal na žalované zaplacení totožné částky, již pro rozdílnou povahu jejich činnosti pro konsorcium, i její odlišný rozsah, mohl každý z nich pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám. Navzdory výše uvedenému, odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného o 45 %. V předmětném řízení šlo o žalobu na peněžité plnění ve výši 70 000 Kč. K příslušenství této nijak zásadně vysoké pohledávky, jakož ani k nákladům řízení, nelze přihlédnout vzhledem k výslednému neúspěchu žalobce ve sporu. Žalobce uvedl, že nemajetková újma mu byla způsobena v podobě mnohaletého stresu a nejistoty z nekončícího řízení, v podobě přetrvávající frustrace z nevymahatelnosti práva a z nutnosti opakovaně se dostavovat k soudnímu jednání. Řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam, jako je tomu v řízeních, kde se zvýšený význam předmětu sporu pro účastníka presumuje. Nešlo ani o řízení, které by bylo nutné vyřídit přednostně. Žalobce netvrdil ani neprokazoval žádné skutečnosti, které by význam předmětu řízení zvyšovaly. Celková náhrada v projednávané věci by po zvýšení a snížení základní částky zadostiučinění představovala částku 189 881 Kč, kdy po odečtení částky 182 875 Kč již vyplacené žalovanou v rámci předběžného projednání nároku vzniká rozdíl ve výši 7 006 Kč. Plnění, které již žalovaná žalobci vyplatila, několikanásobně překračuje v původním řízení žalovanou částku. Výše zadostiučinění má odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, který byl v daném případě dán výší žalované částky (70 000 Kč). Ve vztahu k tomuto kritériu je pak i konečná výše žalovanou vyplaceného zadostiučinění odpovídající. Vyčíslený rozdíl ve výši 7 006 Kč tak nemůže být z totožného právního důvodu po právu. Žalobce v předmětném řízení se svým nárokem neuspěl, neboť jeho žaloba byla zcela zamítnuta. Odvolací soud na jeho straně neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání zadostiučinění ve vyšší míře, než byl předmět tohoto neúspěšného sporu.

II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody:
8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku výše morálního zadostiučinění. Úvahy odvolacího soudu, že zjištěnou základní sazbu zadostiučinění je nutné výrazněji snížit, neboť šlo o žalobu na peněžité plnění ve výši 70 000 Kč, a že k příslušenství této nijak zásadně vysoké pohledávky, jakož ani k nákladům řízení, nelze přihlédnout vzhledem k výslednému neúspěchu žalobce ve sporu, jsou v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a s usnesením ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2236/2012.
9. Podle názoru žalobce pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčí hned první zákonné kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, a to celková délka řízení, která se v daném případě pohybuje na horní hranici extrému justiční praxe. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011.
10. Žalobce využíval prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, což také svědčí pro mimořádnou výši zadostiučinění. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011.
11. Žalobce se domnívá, že pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčí i kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení, neboť v řízení bylo zjištěno i několikaleté období nečinnosti soudů. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011.
12. Podle názoru žalobce je zkoumané řízení zatíženo i kvalifikovanými kasacemi. V tomto směru poukazuje na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 17 Co 97/2003, kterým byl bez jednání zrušen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 9. 2002, a to pro nepřezkoumatelnost. Odkazuje i na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 17 Co 290/2000, kterým byl bez jednání zrušen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 4. 2000 pro vnitřní nesrozumitelnost . Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012.
13. Žalobce nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který krátil výši morálního zadostiučinění za období druhých dvou a posledních dvou let trvání řízení postupně dvakrát, a to ze stejného důvodu. Poprvé stanovením základní sazby na poloviční výši a podruhé celkovým snížením zadostiučinění o 45 %. Podle žalobce se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od závěrů uvedených ve Stanovisku.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Formální náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což však není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

20. Námitka žalobce, že pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčí celková délka řízení, která se v daném případě pohybuje na horní hranici extrému justiční praxe (srov. námitka v odst. 9), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud se totiž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který právě s ohledem na celkovou délku řízení zvýšil základní částku zadostiučinění za jeden rok řízení až na částku blížící se horní hranici sazby uvedené ve Stanovisku, tedy na 19 000 Kč (srov. část VI Stanoviska).
21. Námitka žalobce, že pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčí postup orgánů veřejné moci během řízení, neboť bylo zjištěno několikaleté období nečinnosti soudů (odst. 11), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud se totiž zcela ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, který základní částku zadostiučinění zvýšil o 40 % s ohledem na to, že mezi jednotlivými fázemi řízení došlo k neodůvodněným průtahům v celkové délce trvání skoro 9 let (srov. část IV písm. c/ Stanoviska).
22. Žalobce dále v dovolání vymezil dovolací důvody těmito námitkami:
a) žalobce rozporuje úvahu odvolacího soudu, že zjištěnou základní sazbu zadostiučinění je nutné výrazněji snížit, neboť šlo o žalobu na peněžité plnění ve výši 70 000 Kč, a že k příslušenství této nijak zásadně vysoké pohledávky, jakož ani k nákladům řízení, nelze přihlédnout vzhledem k výslednému neúspěchu žalobce ve sporu (odst. 8),
b) že pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčí i to, že žalobce využíval prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (odst. 10),
c) že je řízení zatíženo kvalifikovanými kasacemi ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, neboť v posuzovaném řízení byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 9. 2002 pro nepřezkoumatelnost a rozsudek téhož soudu ze dne 25. 4. 2000 pro vnitřní nesrozumitelnost (odst. 12),
d) že odvolací soud nesprávně krátil výši morálního zadostiučinění za období druhých dvou a posledních dvou let trvání řízení postupně dvakrát, a to ze stejného důvodu - poprvé stanovením základní sazby na poloviční výši a podruhé celkovým snížením zadostiučinění o 45 % (odst. 13).
Uvedené námitky odvolací soud vyřešil odlišně, než jak je řeší Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi, dovolání je proto pro řešení uvedených námitek přípustné a je rovněž důvodné.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Tento závěr, od nějž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit, se uplatní i v nyní projednávané věci. Odvolací soud proto nesprávně snížil základní částku zadostiučinění vzhledem k výslednému neúspěchu žalobce ve sporu, ačkoliv z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že odškodnění žalobce musí být zásadně stejné bez ohledu na to, zda byl nakonec v původním řízení, kde mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, úspěšný, nebo zda v něm byl neúspěšný (odst. 8).
24. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka v sázce . Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného tak nelze odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení. Totéž platí i pro další příslušenství předmětu řízení, kterým jsou náklady řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Je nutné přihlédnout též k žalované smluvní pokutě a její případně narůstající výši v průběhu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Snížil-li odvolací soud základní částku zadostiučinění i z toho důvodu, že v řízení šlo o žalobu na peněžité plnění v částce 70 000 Kč a že k příslušenství této nijak zásadně vysoké pohledávky ani k nákladům řízení nelze přihlédnout, je jeho posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu rovněž nesprávné (odst. 8).
25. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky s příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4219/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1393/16). V posuzované věci však nelze odhlédnout právě od toho, že pro mimořádnou výši zadostiučinění, nevázanou na předmět původního řízení, svědčí právě kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. a) a d) OdpŠk, tj. celková délka řízení a nesprávnost postupu orgánů veřejné moci. Proto je úvaha odvolacího soudu o nutnosti mimořádného snížení výše zadostiučinění s ohledem na předmět původního řízení nesprávná.
26. Hodlal-li odvolací soud zohlednit skutečnost, že závěrečná část posuzovaného řízení se týkala již jen rozhodování o náhradě nákladů řízení, mohl přihlédnout ke změně významu předmětu řízení pro žalobce, k níž došlo v důsledku konečného rozhodnutí ve věci samé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). To přirozeně jen po zjištění, že z hlediska výše částek, které byly pro žalobce v sázce , ke změně významu předmětu řízení skutečně došlo (samotná skutečnost, že již není rozhodováno o peněžitém plnění ve věci samé, ale o náhradě nákladů řízení, nutně změnu významu předmětu řízení pro poškozeného nepředstavuje). Při stanovení odškodnění pak mohl v případě, kdy by zjistil zásadní rozdíl ve významu předmětu řízení pro poškozeného ve dvou různých úsecích posuzovaného řízení, rozhodné období rozdělit na dvě části a pro každou z nich stanovit odškodnění samostatně, a to právě s přihlédnutím k různému významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. Skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně, tj. navzdory tomu, že jsou předsedou soudu ke stížnosti podané podle § 164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nebo nadřízeným soudem k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona, shledány oprávněnými. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by pak měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Taková úvaha však v rozsudku odvolacího soudu absentuje, ačkoliv ze skutkových zjištění vyplývá, že si žalobce opakovaně na průtahy řízení stěžoval, což činí právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem neúplným, a tudíž nesprávným (odst. 10).
28. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí (byť pravomocné), jež následně bylo zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu v rámci hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Státu však k tíži v rámci uvedeného kritéria přičítat lze, dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy (pak je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně), nebo pokud dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady orgánu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 77/2016).
29. Odvolací soud v rámci posuzování kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení (srov. § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) sice přihlédl k celkové délce neodůvodněných průtahů v řízení (i k délce odvolacího řízení, kdy bylo posléze rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno), ale dále nezkoumal, zda rozhodnutí soudu prvního stupně byla zrušena z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti, jak namítá žalobce, který již v žalobě považoval opakované kasace rozhodnutí soudu prvního stupně za jednu z příčin celkové délky řízení. Z toho důvodu je jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplné, a proto nesprávné (odst. 12).
30. Odvolacímu soudu je možné dále vytknout, že se při stanovení výše zadostiučinění nedržel postupu uvedeného ve Stanovisku a judikatuře Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že druhé dva roky a poslední dva roky a tři měsíce trvání řízení ohodnotil částkou o polovinu nižší, než je stanovená základní částka zadostiučinění za jeden rok řízení (odst. 13).
31. Nejvyšší soud sice s odvolacím soudem souhlasí v tom, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, a bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou však Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou základní částky pohybující se v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč), srov. část VI Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2174/12.
32. Z uvedené judikatury dále vyplývá, že částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, které jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Pokud takto odvolací soud nepostupoval a krátil základní částku zadostiučinění ve větším rozsahu, než jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné i z tohoto důvodu.
33. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení (jak odvolací soud nesprávně činí, poukazuje-li na to, že řízení mělo a mohlo být v obou stupních skončeno do 4 let), která by z pohledu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. I tato úvaha odvolacího soudu je nesprávná (srov. část IV Stanoviska).

VI. Závěr
34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
35. Odvolací soud se tak v dalším řízení bude v souladu s judikaturou soudu dovolacího znovu zabývat významem předmětu řízení pro žalobce a vezme v potaz vše, co bylo pro žalobce v sázce, bez ohledu na samotný výsledek původního řízení. Posoudí, zda v případě žalobce mohlo dojít ke zvětšení jeho újmy (frustrace) s ohledem na jím podané stížnosti na průtahy v řízení. Dále se bude zabývat tvrzením žalobce, že se na celkové délce řízení podílelo rušení rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost. Následně nově posoudí výši zadostiučinění za porušení žalobcova práva na přiměřenou délku řízení postupem vyplývajícím z judikatury Nejvyššího soudu.
36. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
38. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu