30 Cdo 3197/2015
Datum rozhodnutí: 04.01.2016
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 3197/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce V. B. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 654/2 , proti žalované České republice Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 103/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2014, č. j. 64 Co 226/2014 57, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Policie ČR, kterým byla prodloužena doba jeho zajištění za účelem správního vyhoštění o 90 dnů. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl, ale k jeho kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu i rozhodnutí Policie ČR zrušil a věc vrátil policii k novému rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 6. února 2014, č. j. 10 C 103/2013-38, žalobu v označené věci zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že rozhodnutí o prodloužení jeho zajištění sice bylo nezákonné, peněžitá náhrada za nemajetkovou újmu však žalobci nenáleží, protože od roku 1996 pobýval na území České republiky bez platných dokladů a opakovaně bylo rozhodnuto o jeho vyhoštění. Soud prvního stupně pak analogicky s poukazem na ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk konstatoval, že žalobce si omezení osobní svobody způsobil sám.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 64 Co 226/2014 57, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně sice nesprávně odkázal na ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, když je dán odpovědnostní titul, nicméně se zřetelem ke skutkovým zjištěním vážícím se k důvodům, pro které byl žalobce zajištěn, rovněž shledal, že požadavek na zadostiučinění v penězích není důvodný. Vzal v úvahu, že žalobce dlouhodobě pobýval na území České republiky bez platných dokladů, které údajně ztratil, náhradní doklady si neopatřil a možnosti dobrovolného výjezdu z České republiky nevyužil. Proto bylo opakovaně rozhodováno o jeho vyhoštění a jeho zajištění za účelem realizace správního vyhoštění. Z těchto důvodů odvolací soud považoval za dostatečnou formu satisfakce, pokud bylo konstatováno porušení práva žalovanou v písemném vyrozumění o vyřízení nároku ze dne 21. ledna 2013.
Proti potvrzujícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 18. prosince 2014 dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 238 (správně 237) o. s. ř.
V prvé řadě se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro žalobce nepředvídatelné, když soud prvního stupně jeho nárok zamítl s odkazem na § 12 OdpŠk a konstatoval, že nárok na náhradu nemajetkové újmy vůbec nevznikl, zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že sice nárok na náhradu nemajetkové újmy vznikl, ale dostatečnou kompenzací je konstatování porušení práva a omluva. Odvolací soud však v průběhu odvolacího řízení žalobce se svým odlišným právním názorem neseznámil, nedal mu tak příležitost se k němu vyjádřit, v důsledku čehož došlo k odepření práva na právní slyšení ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nelegálnost pobytu (resp. jiné okolnosti případu žalobce) může vést k ospravedlnění nezákonného zajištění, k závěru, že dostatečným zadostiučiněním je konstatování porušení práva a omluva a v důsledku toho nemožnosti přiznat finanční zadostiučinění. Domnívá se, že odvolací soud vzal nedostatečně v úvahu okolnosti svědčící pro přiznání peněžitého zadostiučinění, zejména fakt, že nezákonné zajištění žalobce trvalo celkem skoro tři měsíce. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Jádrem podaného dovolání je nesouhlas žalobce s přiznaným zadostiučiněním ve formě konstatování porušení práva, nikoliv ve formě jím požadovaného finančního zadostiučinění, aniž by však formuloval určitou právní otázku a uvedl, o kterou ze čtyř okolností zakládajících přípustnost dovolání by se v dané věci mělo jednat. Nelze přitom přehlédnout, že Nejvyšší soud ostatně již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu pak jednoznačně vyplývá, na kterých skutkových okolnostech své rozhodnutí založil.
Přípustnost dovolání nezakládá ani namítaná překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť takto žalobce vytýká vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Případná existence takové vady však od 1. ledna 2013 samostatným dovolacím důvodem není. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. k takové vadě soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné; o tento případ však v souzené věci (viz výše) nejde. O situaci, kdy námitka procesní vady zahrnuje právní otázku, neboť je odrazem střetu o výklad normy procesního práva, a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení, se zde rovněž nejedná. Nad rámec uvedeného je možno dodat, že poučovací povinnost soudu, jak ji dovozuje dovolatel, z občanského soudního řádu nevyplývá. Ustanovení § 118a o. s. ř. a zejména jeho odstavec 2, který má dovolatel zřejmě na mysli (má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností), dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Taková situace v dané věci nenastala, neboť k závěrům přijatým odvolacím soudem bylo možno dospět i za stávajícího skutkového vylíčení základu uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 1522/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce v prvé řadě nenaplňuje předpoklady stanovené pro něj procesním předpisem, proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. ledna 2016


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu