30 Cdo 3197/2013
Datum rozhodnutí: 12.02.2014
Dotčené předpisy: § 65 předpisu č. 141/1961Sb., § 66 odst. 1 předpisu č. 499/2004Sb., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 3197/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 174/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2012, č. j. 13 Co 316/2012 - 184, takto: I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 16,000.000,- Kč, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 16,000.000,- Kč, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Policie ČR, konkrétně vytvořením a vedením tzv. pomocného spisového materiálu vyšetřovacího spisu vedeného pod č. j. ČVS: ÚVP-236/11-2000-219, který byl před žalobcem ale i před soudy utajován, a který dle tvrzení žalobce obsahuje důkazy o manipulaci trestního řízení, neboť jsou v něm ukryty důkazy o skutečném pachateli trestného činu vraždy. Požadovaná částka odpovídá náhradě za 16 let vězení, ke kterým byl žalobce pravomocně odsouzen.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. V rámci řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal vůči J. Š. vrácení knihy (sbírky básní s názvem Kaktusy vnímají čas jinak ), popř. náhrady způsobené škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 170/2007, žalovaný J. Š. uvedl, že předmětná kniha byla zařazena do pomocných materiálů spisu ČVS: ÚVP-236/11-2000-219, který byl veden v souvislosti s šetřením obnovy případu vraždy L. Ž., vedené pod sp. zn. Nt 208/2005. Žalobce následně žádal o odtajnění a zpřístupnění nezákonně vedených spisových složek , jeho žádosti však nebylo vyhověno s tím, že v souladu s trestním řádem byl žalobci při skončení vyšetřování předložen k prostudování originál vyšetřovacího spisu.
Soudy obou stupňů se zabývaly otázkou, zda vedení tzv. pomocného materiálu může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též OdpŠk), případně zda by mohl být naplněn předpoklad nezákonného rozhodnutí podle § 8 OdpŠk, pakliže by byly v pomocných materiálech zařazeny důkazy důležité pro trestní řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedení tzv. pomocných materiálů je plně v souladu s vnitřními předpisy Policie ČR, konkrétně se Směrnicí pro spisový pořádek u útvarů vyšetřování Policie České republiky ze dne 15. 7. 1996. Tato směrnice upravuje konečnou úpravu stejnopisu vyšetřovacího spisu (čl. 11), jakož i pomocné materiály (např. nadpočetné výtisky písemností, plány vyšetřování, poznámky vyšetřovatele, nevyužité materiály od policejních orgánů, statické formuláře, apod.). Pomocné materiály se nepředkládají ani obviněným, ani státním zástupcům, ani soudcům, nejsou nijak utajovány, jsou pouze přílohou stejnopisu trestního spisu. V trestním řízení se vychází z originálu trestního spisu, ve kterém jsou shromážděny veškeré relevantní listiny, na jejichž základě je rozhodováno.
Odvolací soud k tomu dále doplnil, že tvrdí-li žalobce nesprávný úřední postup spočívající v účelové manipulaci s důkazy při vedení tzv. pomocných materiálů, jejímž důsledkem mělo být nesprávné vyhodnocení důkazní situace v trestním řízení, potažmo odsouzení žalobce, musela by se taková nezákonnost, byla-li by prokázána, promítnout do obsahu rozhodnutí vydaného v trestní věci. Ve světle konstantní judikatury by pak taková nesprávnost mohla být zohledněna pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu podle ust. § 1 až 12 OdpŠk. Odsuzující rozsudek však jako nezákonný zrušen nebyl, a v takovém případě nelze shledat ani základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu.
Rozsudek odvolacího soudu, podle obsahu dovolání v rozsahu výroku I. ve věci samé, napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel posouzení existence nesprávného úředního postupu, který má spočívat v tom, že Policie ČR vedla mimo oficiální vyšetřovací spis i tzv. pomocný spis, který zůstal žalobci (jakožto obviněnému) utajen, nebyl součástí spisového materiálu vedeného policií (soudem), a nebyl tak ani předmětem dokazování v průběhu hlavního líčení, ačkoliv obsahoval skutečnosti důležité pro trestní řízení. Dle dovolatele posoudily soudy tuto otázku nesprávně, neboť pokud by byl pomocný spisový materiál veden transparentně, byl by účastníkům znám, tito by do něj mohli nahlédnout, a zřejmě by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Soudy se zcela odmítly zabývat tvrzením žalobce, že tzv. pomocný materiál obsahuje dokumenty důležité a podstatné pro samotné trestní řízení a rovněž odmítly provedení důkazu tímto pomocným spisem . Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že se soudy zcela nedostatečně vypořádaly se skutečnostmi tvrzenými žalobcem a důkazy jím předloženými. Odvolacímu soudu vytýká nedostatek řádného odůvodnění, a skutečnost, že odvolací soud nedoplnil dokazování stěžejním důkazem, tj. tzv. pomocným materiálem. V dalším dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. .
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda vedení tzv. pomocného materiálu vyšetřovacího spisu představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, zakotvuje v § 65 právo nahlížet do spisů, aniž by výslovně definoval pojem spis či jiným způsobem vymezoval obsah trestního spisu, či konečnou úpravu stejnopisu vyšetřovacího spisu. Výkon spisové služby neobsahuje ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Předpisem, který v rámci Policie ČR upravuje výkon spisové služby, a kterým se policisté při své činnosti ve vztahu ke spisové službě řídí, je zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, a na něj navazující vyhláška č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby. V souladu s § 66 odst. 1 zák. č. 499/2004 Sb. vydává policejní prezident spisový řád Policie ČR, ve kterém jsou blíže upravena pravidla pro konečnou úpravu stejnopisu vyšetřovacího spisu, jakým způsobem se vytváří trestní spis, jakož i možnost nahlížení do trestního spisu. Výkon spisové služby v rámci Policie České republiky tedy upravuje interní akt řízení, konkrétně spisový řád, který je vydáván policejním prezidentem na základě zákona č. 499/2004 Sb. Pro Policii ČR jsou závazné rovněž interní akty řízení ministra vnitra, tj. pokyny ministra vnitra a nařízení Ministerstva vnitra, přičemž pro období let 2005 až 2007 byl pro Policii ČR závazný spisový řád vydaný Ministerstvem vnitra v nařízení č. 95/2000. K nesprávnému úřednímu postupu by mohlo dojít pouze v případě, že by orgánem státu došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami či nerespektováním vlastních interních předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 129/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2011, sp. zn. 28 Cdo 2787/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 1191/2011 a contrario).
Podle závazného pokynu policejního prezidenta č. 121 ze dne 24. 7. 2008 se trestní spis vytváří v originálu a ve stejnopisu, do něhož se zakládají zpravidla průpisy, opisy, výpisy a kopie dokumentů založených v originálu; dokumenty, které nejsou součástí originálu, se zařadí na konec stejnopisu (dále jen pomocný dokument ). Mezi tzv. pomocné materiály patří nadpočetné výtisky písemností, plány vyšetřování, poznámky vyšetřovatele, nevyužité materiály od policejních orgánů, statistické formuláře, apod., tedy materiály, které jsou pouhými vnitřními pomůckami a pracovními materiály orgánů činných v trestním řízení. Jelikož se nejedná o materiály, které by se měly v dalších stadiích trestního řízení stát důkazy, nezakládají se do originálu trestního spisu, tedy ani do stejnopisu, ale na jeho konec, jako tzv. pomocné materiály.
Byly-li ve věci žalobce v souvislosti s jeho trestními řízeními zakládány některé listiny do tzv. pomocných dokumentů či materiálů, bylo postupováno zcela v souladu s interními akty řízení závaznými pro Policii ČR.
V rámci trestního řízení má obviněný, poškozený, zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci ve smyslu § 65 trestního řádu právo nahlížet do spisů. Podle komentáře k uvedenému ustanovení se spisy rozumí nejen základní trestní spis, ale i všechny jeho části, včetně dokladů, listin, doličných věcí apod., obsažené v jeho přílohách. Nepatří však do nich tzv. sběrné spisy, které se vedou u odvolacích soudů nebo u Nejvyššího soudu v řízení o dovolání nebo o stížnosti pro porušení zákona, ani tzv. dozorové spisy státního zástupce, neboť tyto spisy jsou jen vnitřními pracovními pomůckami uvedených orgánů činných v trestním řízení, obsahují jen kopie či opisy rozhodnutí ze základního spisu a pracovní materiály těchto orgánů. Na tyto spisy se právo nahlížet do spisů podle § 65 trestního řádu nevztahuje. Nahlížet také nelze do rejstříků a evidenčních pomůcek vedených u orgánů činných v trestním řízení, neboť se jedná pouze o vnitřní pracovní pomůcky těchto orgánů (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013. s. 705).
Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 54/05, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 17/2005 uvedl, že právo nahlížet do spisu, které je jednou ze složek práva na obhajobu zaručeného v čl. 40 odst. 3 Listiny a v čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, znamená, že obviněnému a jeho obhájci musí být umožněno nahlédnutí do všech částí spisových materiálů, které se stanou součástí spisu, který po skončení vyšetřování bude obviněný mít možnost prostudovat (§ 166 odst. 1 trestního řádu) a který bude podkladem k vypracování obžaloby a s obžalobou předložen soudu. Dané právo se naopak nevztahuje na nahlížení do materiálů, které jsou pouhými vnitřními pomůckami a pracovními materiály orgánů činných v trestním řízení. Nakládání s interními materiály upravuje rovněž čl. 16 odst. 1 závazného pokynu policejního prezidenta č. 26 ze dne 10. 2. 2003, dle kterého Osobám, které mají v průběhu přípravného řízení právo nahlížet do trestního spisu, se předloží zpravidla originál; není-li k dispozici, tak stejnopis bez pomocných materiálů s upozorněním, že se jedná o stejnopis. .
Z výše uvedeného vyplývá, že na tzv. pomocné materiály se právo nahlížet do spisů podle § 65 trestního řádu nevztahuje, což teoreticky nevylučuje možnost domáhat se poskytnutí informací na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, pakliže se neuplatní některé ze zákonných omezení (výluk) stanových tímto zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2 As 93/2011-79, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2462/2012, vztahující se k poskytnutí informací z dozorového spisu státního zástupce nebo Stanovisko odboru bezpečností politiky Ministerstva vnitra č. 3 k problematice přístupu k informacím po skončení trestního řízení ze dne 16. 6. 2010). Tzv. pomocné dokumenty tedy nepředstavují tajnou složku spisu, jak se dovolatel mylně domnívá.
S tvrzením žalobce, že tzv. pomocný materiál obsahuje dokumenty důležité a podstatné pro samotné trestní řízení, se odvolací soud vypořádal tak, že tvrzený nesprávný úřední postup by se zákonitě musel promítnout do obsahu rozhodnutí vydaného v trestní věci, které však pro nezákonnost zrušeno ani změněno nebylo. Odvolací soud tím vyjádřil, že i kdyby se žalobci podařilo prokázat tvrzení o tajení relevantního materiálu , nemohla by tato skutečnost založit odpovědnostní předpoklad státu, neboť dané skutečnosti by mohly být použity jedině v řízení o obnově trestního řízení, případně v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Právní názor žalobce se zakládá na právním omylu, který má za následek nedůvodnost žalobního návrhu bez potřeby zjišťování skutkového stavu věci ve smyslu § 153 odst. 1 o. s. ř., neboť i kdyby soud provedl důkaz tzv. pomocnými materiály spisu ČVS: ÚVP-236/11-2000-219, nebyl by oprávněn sám posoudit, zda některé z listin mohly teoreticky mít význam pro trestní řízení žalobce. Obecné soudy nemohou tímto způsobem zasahovat do byť již skončeného trestního řízení a hodnotit postup orgánů činných v trestním řízení, respektive přezkoumávat, zda některé z listin měly být zařazeny do originálu trestního spisu. Taková činnost soudů rozhodujících v kompenzačním řízení by byla v rozporu s principem, podle kterého zákonnost procesního postupu a následného rozhodnutí může být přezkoumána jen v rámci opravných prostředků, které stanoví příslušný procesní řád, v daném případě trestní řád.
V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000).
Dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl k dovolatelem tvrzeným i jiným v úvahu přicházejícím vadám řízení, neshledal však, že by řízení bylo postiženou některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b), § 229 odst. 3 či jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odkazy dovolatele na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nejsou přiléhavé, neboť řeší skutkově a procesně odlišné případy a na danou věc je proto aplikovat nelze.
Podle § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 80/1995). Soud je tedy oprávněn rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nerozhodné a právně nevýznamné (srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů IV na str. 1084-1085). Okolnost, že soud takto postupoval, a že neprovedl dovolatelem navržený důkaz tzv. pomocnými materiály spisu ČVS: ÚVP-236/11-2000-219, nepředstavuje sama o sobě vadu řízení, neboť jak bylo uvedeno výše, provedení navrhovaného důkazu by bylo zcela nadbytečné a právně nevýznamné za situace, kdy soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají oprávnění obsah tzv. pomocných materiálů hodnotit.
Dovolací soud rovněž neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo nedostatkem řádného odůvodnění. Odvolací soud se nad rámec úvah soudu prvního stupně vypořádal i s tvrzením žalobce o účelové manipulaci se spisy, a jeho odůvodnění považuje Nejvyšší soud za dostatečné. Jak uvedl Ústavní soud např. v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/2013, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.
Z výše uvedených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soud za správný a dovolání žalobce za nedůvodné. Proto postupoval podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 12. února 2014 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu