30 Cdo 3196/2006
Datum rozhodnutí: 18.03.2008
Dotčené předpisy:




30 Cdo 3196/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce O. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) I. P., a 2) České republice S. u. z. M. v. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu

v Praze pod sp. zn. 36 C 110/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 11. července 2006, č.j. 1 Co 35/2006-140, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2005, č.j. 36 C 110/2004 -117, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované provést opravu ve zdravotní dokumentaci žalobce tak, že zruší údaje, že žalobce je agresivního chování, byl opakovaně vyšetřen psychologem, obtíže vycházejí z jeho psychiky; je agresivního chování, které nyní skrývá za maskou dobráka, úzkostlivě dbá na kontrolu dcer a manželky, které bez něj vůbec nevycházejí z pokoje; je chronický stěžovatel, byl opakovaně vyšetřen psychologem s nálezem neuroticismu a kverulantství . Zamítl též žalobu, aby žalovaná odvolala výše uvedená tvrzení a žalobci se omluvila (obojí dopisem doručeným žalobci). Dále zamítl žalobu, aby (první) žalovaná zaplatila žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy 800.000,- Kč, společně a nerozdílně s druhou žalovanou. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze skutečnosti, že mezi účastníky je nesporné, že P., jako lékařka azylového P. střediska B., zapsala do zdravotnické dokumentace žalobce, který v tomto středisku (minimálně) od roku 2002 pobýval, údaje uvedené v předchozím odstavci, kterými se žalobce cítí uražen, s tím, že byla snížena jeho čest a byla mu způsobena újma. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 11 občanského zákoníku (dále jen o.z.), Listinu základních práv a svobod (Ústavní zákon č. 2/1993 Sb.) a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (Sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.) a s odkazem na ustanovení § 67b zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu dovodil, že v daném případě bylo prokázáno, že závěry, které uvedla žalovaná P., byly podloženy předchozími zjištěními lékařů. Dále připomněl,

že zdravotnická dokumentace jako celek je součástí lékařského tajemství a přístup k údajům v ní má jen velmi omezené množství osob. Protože nezjistil, že by předmětné výroky byly zveřejněny, uzavřel, že pouhým zanesením odborného názoru, který

je součástí diagnózy pacienta, do lékařské dokumentace (byť pro pacienta vyznívá nepříznivě), se lékař nemůže dopustit neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti.

K odvolání žalobce, které směřovalo pouze proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k první žalované, Vrchní soud

v Praze rozsudkem ze dne 11. července 2006, č.j. 1 Co 35/2006-140, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v této části potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Především se tu ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Sám pak připomněl, že v tomto sporu je dán nedostatek pasivní věcné legitimace první žalované, který vyplývá ze skutečnosti, že sporem dotčené zápisy provedla jako lékařka, která uzavřela se Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra České republiky dohodu o pracovní činnosti, na jejímž základě konala lékařskou službu

pro potřeby A. pobytového střediska B. Byla tedy k druhému žalovanému v poměru obdobném poměru zaměstnaneckému. Údaje, kterými se žalobce cítí dotčen, první žalovaná uvedla jako zjištění ošetřující lékařky při výkonu svých povinností. První žalovaná, jak vyplývá z výsledků dokazování, (tak) plnila úkoly právnické osoby a její postup nelze hodnotit jako vybočení z rámce plnění těchto úkolů (tzv. exces), které by zakládalo její přímou odpovědnost, neboť tato činnost nepostrádala věcný vztah k plnění úkolů této právnické osoby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam

ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. spatřuje v tom, že odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale k závěru, že žaloba není důvodná dospěl z jiného právního důvodu než soud prvního stupně. Napadený rozsudek též řeší právní otázku

v rozporu s hmotným právem ve vztahu k ustanovením § 11 a § 13 o.z. Nesouhlasí

se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace první žalované. Trvá

na tom, že u první žalované šlo o neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, přičemž se jednalo o exces, protože první žalovaná vykonávala v a. středisku B. pouze činnost praktické lékařky. Závěry o psychice žalovaného mohl podle jeho přesvědčení učinit pouze odborný lékař odpovídající specializace. Rovněž se domnívá, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 420 odst. 2 o.z., neboť je vyloučeno, aby záznamy, které do zdravotnické dokumentace učinil lékař, byla povinna opravit Česká republika Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra České republiky. Žalobce proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) uvážil,

že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud

to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má

po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která

v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože, jak již bylo vyloženo, je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. V této souvislosti je proto nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci

ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic

na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně

pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž

lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se tedy například ani případný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., pokud by byl užit.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pak není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má

po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z hlediska dovolatelovy námitky týkající se otázky pasivní věcné legitimace první žalované se v posuzovaném případě rozsudek odvolacího soudu, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.12.2003, sp. zn. 30 Cdo 73/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 4, číslo sešitu 7, ročník 2004, str. 270). Jestliže byl neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou

či fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či fyzické osoby, postihují občanskoprávní sankce samotnou právnickou či fyzickou osobu. Předpokladem je, aby činnost pracovníka nepostrádala místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů této osoby. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud věc posoudil v souladu

s vyloženým názorem citované judikatury. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod vymezený žalobcem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nelze totiž učinit závěr, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Případný exces první žalované pak v řízení nebyl prokázán.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení, § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto toto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení

§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že dovolání bylo odmítnuto, avšak první žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu