30 Cdo 3174/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2006
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 písm. e) předpisu č. 237/1995Sb.




30 Cdo 3174/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., o umožnění přístupu k roční závěrce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 4 C 219/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2005, č.j. 62 Co 403/2004-148, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. září 2000, č.j. 4 C 219/97-105, uložil žalovanému umožnit žalobci přístup ke své roční závěrce za rok 1995 ověřené auditorem. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a o náhradě státem placených nákladů řízení. Soud vyšel

ze skutečnosti, že žalobce žalovaného písemně vyzval, aby mu umožnil přístup k roční účetní uzávěrce podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona

č. 237/1995 Sb., o správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný splnil uvedenou zákonnou povinnost za rok 1995. Proto podané žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne

2. února 2005, č.j. 62 Co 403/2004-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku ve věci samé tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě státem placených nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud poukázal mimo jiné na skutečnost, že ze smlouvy, která byla uzavřena dne 19. února 1987 mezi žalobcem a žalovaným (resp. jeho právním předchůdcem), a ze statutu žalovaného pro rok 1995 vyplývá, že žalobce je oprávněn za blíže specifikovaných podmínek nahlédnout do dokladů, podle nichž žalovaný plnil povinnosti převzaté uvedenou smlouvou, a které se týkají autorských práv převedených jím na žalovaného. Žalovaný má též povinnost zajistit, aby účetní závěrka a výsledky hospodaření byly přezkoumány nezávislým auditorem a jeho závěr, spolu se závěry výsledku hospodaření, zveřejnit. Odvolací soud dále konstatoval, že soud v dané věci aplikoval zákon č. 237/1995 Sb., přičemž z jeho ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) dovodil povinnost žalovaného umožnit žalobci jako nositeli práv přístup k roční účetní závěrce žalovaného. Soud prvního stupně však přehlédl, že uvedený zákon vstoupil v účinnost až dne 1. ledna 1996, takže se nemohl vztahovat na úpravu povinností týkajících se zúčtovacího období (roku 1995), které tomuto datu předcházelo. Protože zmíněný zákon neobsahuje přechodná ustanovení, byla by jeho aplikace na posouzení právních vztahů vzniklých přede dnem jeho účinnosti nepřípustnou retroaktivitou. Soud vzal v úvahu stav právní úpravy v roce 1995, která v té době neobsahovala požadavek umožnit subjektům, které jsou zastupovány žalovaným, přístup k jeho účetní závěrce. Proto vyšel z obsahu statutu O. (žalovaného) platného pro rok 1995 a ze smlouvy o zastupování autorských práv, jež byla uzavřena dne 19. února 1987 mezi žalobcem a žalovaným (resp. jeho právní předchůdcem). Odvolací soud poukázal na skutečnost, že bod č. 6 této smlouvy dává žalobci právo nahlížet (pouze) do dokladů, které mají bezprostřední vztah k jeho autorským právům. Z toho vyplývá, že žalobci tak nebylo dáno oprávnění nahlížet do dokladů, které se týkají zastoupení jiných autorů, resp. též jiné činnosti žalovaného. Z článku 21 Statutu O. pak vyplývá povinnost žalovaného nechat přezkoumat účetní závěrku a výsledky hospodaření nezávislým auditorem, a závěry tohoto auditu, spolu se závěry výsledků hospodaření za předchozí rok, zveřejnit. Odvolací soud uzavřel, že pro zúčtovací období roku 1995 nebylo možno dovodit ani zákonnou, ani smluvní povinnost žalovaného zpřístupnit účetní závěrku žalobci.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne

3. března 2005, přičemž téhož dne nabyl právní moci.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 29. dubna 2005 včasné dovolání, když tvrdí, že toto rozhodnutí je nesprávné. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Přípustnost dovolání dovozuje z naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolatel poukazuje na skutečnost, že podle Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona, v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Úmluvou

o ochraně lidských práv a základních svobod je garantována ochrana majetku. Připomíná, že naplnění lidských práv a svobod obsahuje i právo duševního vlastnictví a v jeho rámci také (možnost) kontrolovat, jak je s užitky z tohoto vlastnictví disponováno. Požadavek přístupu k účetní závěrce neznamená přístup do kompletních dokladů a vyúčtování, jež se týkají zastoupení jiných autorů. Má zato, že uplatněný požadavek je přípustný. Přístup k účetní závěrce žalovaného by žalobci umožnil posoudit, jak hospodaří subjekt, který mu dosud monopolně zajišťoval správu jeho autorských práv.

Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen o.s.ř. ) ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud pak uvedený rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Tento důvod reaguje na případy, kdy je dovoláním napadené rozhodnutí poznamenáno omylem soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje především tím, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolání žalobce ze zmíněného ustanovení obecně vychází, avšak ve své podstatě zásadněji nekonkretizuje čím měl odvolací soud při právním posouzení věci pochybit. Dovolatel obdobně pouze obecně zdůvodňuje svůj tvrzený zájem na tom, aby mu byl umožněn přístup k roční účetní závěrce žalovaného za rok 1995, aniž by kromě odkazu na to, že je garantována ochrana majetku, blíže podstatu jím uplatněného nároku konkretizoval. Za tohoto stavu úvahy odvolacího soudu vycházející ze skutečnosti, že zákon č. 237/1995 Sb. nabyl účinnosti až ke dni 1. ledna 1996, takže se proto nemohl vztahovat na úpravu povinností týkajících se zúčtovacího období roku 1995, jsou přiléhavé. Tomu odpovídá i pokud soud vzal v úvahu stav právní úpravy v roce 1995, přihlédl k obsahu statutu O. (žalovaného) platného pro rok 1995 a k obsahu smlouvy o zastupování autorských práv, jež byla uzavřena dne 19. února 1987 mezi žalobcem a žalovaným (resp. jeho právní předchůdcem). Pokud odvolací soud dovodil, že pro zúčtovací období roku 1995 nebyla dána ani zákonná, ani smluvní povinnost žalovaného zpřístupnit účetní závěrku žalobci, je tento závěr odůvodněný a podané dovolání žalobce jej ve skutečnosti nikterak nevyvrací.

Z uvedeného je zřejmé, že nelze učinit závěr, že by napadené rozhodnutí bylo skutečně vadou podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. postiženo. Je proto třeba napadený rozsudek odvolacího soudu pokládat za správný. Proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl

(§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když

v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu