30 Cdo 3172/2007
Datum rozhodnutí: 06.01.2010
Dotčené předpisy:




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M.-L., s.r.o., v likvidaci, proti žalované P. spol. s r.o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 278/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. března 2007, č.j. 7 C 2954/2006-303, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. března 2007, č.j. 7 Co 2954/2006-303, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V posuzované věci se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě označených nemovitostí (zámku J., dalších budov a pozemků) při skutkovém tvrzení (ve stručnosti z podané žaloby shrnuto), že považuje za neplatnou kupní smlouvu ze dne 26. března 2003 o prodeji předmětných nemovitostí žalované, neboť za žalobkyni jako prodávající převodní smlouvu uzavřel J. S., který k takovému právnímu úkonu nebyl oprávněn, neboť z funkce jednatele této společnosti byl odvolán již v roce 1997. Tato okolnost musela být žalované známa, takže žalovaná při uzavření kupní smlouvy nemohla jednat v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, v němž byl J. S. i po odvolání z funkce zapsán jako jednatel společnosti žalobkyně.

Žalovaná proti žalobním tvrzení brojila argumentací, že při uzavírání předmětné kupní smlouvy jednala v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, a byla tedy v dobré víře, že osoba, která za žalobkyni v rozhodnou dobu jednala (tj. J. S. vystupující jako jednatel žalované), byla oprávněna za žalobkyni jednat. Poukázala na to, že před uzavřením kupní smlouvy si vyžádala úplný výpis z obchodního rejstříku žalobkyně a současně nahlédla do sbírky listin, přičemž z těchto dokladů nevyplynulo, že by J. S. nebyl oprávněn za žalobkyni jednat.

Poté co prvně vydaný rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále již okresní soud ) ze dne 23. června 2004, č.j. 4 C 627/2003-14, jímž byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále již krajský soud ) ze dne 15. listopadu 2004, č.j. 7 Co 2138/2004-173, okresní soud druhým v pořadí vydaným rozsudkem ze dne 31. května 2005, č.j. 4 C 627/2003-208, podané žalobě vyhověl (určil, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobkyně), přičemž k odvolání žalované byl tento rozsudek jako věcně správný potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 5. října 2005, č.j. 7 Co 2009/2005-231.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud ) rozsudkem ze dne 29. srpna 2006, č.j. 30 Cdo 595/2006-255, zrušil posledně označené rozsudky okresního soudu a krajského soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém rozsudku zaujal právní názor, podle něhož kupní smlouva o převodu nemovitosti je jako smluvní typ upravena v občanském zákoníku (§ 588 a násl. obč. zák.), a vzhledem k tomu, že předmětem kupní smlouvy ze dne 26. března 2002 nebyly nemovitosti, které jsou součástí podniku, popřípadě části podniku prodávaného na základě smlouvy o prodeji podniku, řídí se právní vztah založený touto smlouvou občanským zákoníkem v rozsahu úpravy zakotvené v tomto zákoníku a jinak se použijí obecná ustanovení obchodního zákoníku, tedy i ust. § 27 odst. 2 obč. zák. Není proto správný názor krajského soudu, že právní vztah mezi účastníky založený předmětnou kupní smlouvou se řídí jen občanským zákoníkem a že na něj nelze aplikovat ust. § 27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření této smlouvy. Dovolací soud se dále ztotožnil s námitkou dovolatelky, že vztahy týkající se obchodního rejstříku, které nejsou upraveny v občanském zákoníku, se použijí i na tzv. absolutní neobchody, tj. i na kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem, která je upravena v občanském zákoníku v ust. § 588 a násl. obč. zák. Dovolací soud uzavřel, že pro právní posouzení věci je tedy rozhodující, zda žalovaná předmětnou kupní smlouvu uzavírala v důvěře v zápis do obchodního rejstříku či nikoliv. Protože krajský soud se v důsledku svého nesprávného právního názoru, že ust. § 27 odst. 2 obch. zák. nelze v daném případě aplikovat, uvedenou okolností, podstatnou pro právní posouzení věci, nezabýval a dovodil, že kupní smlouva účastníků je neplatná (§ 39 obč. zák.), je zřejmé, že napadený rozsudek krajského soudu není správný a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl naplněn.

Okresní soud posléze v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j. 4 C 278/2006-269, podanou žalobu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení okresní soud uzavřel, že žalovaná předmětnou kupní smlouvu uzavírala s důvěrou v zápis do obchodního rejstříku, když žalobkyně nemůže namítat, že zápis v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti, neboť z důkazů uváděných v tomto odstavci (roz. na str. 8 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku okresního soudu) nevyplývá vědomost žalované společnosti o nesouladu mezi stavem zápisu v obchodním rejstříku a skutečným stavem. Okresní soud dospěl proto k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a v důsledku tohoto právního závěru žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně krajský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. března 2007, č.j. 7 Co 2954/2006-303, ve věci samé změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných (v rozsudku specifikovaných) nemovitostí. Po doplněném dokazování v odvolacím řízení krajský soud mj. z protokolu o výpovědi J. S. ze dne 25. ledna 2005, založeném ve spise Policie České republiky, Obvodní ředitelství P. II, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality P. (dále též policejní orgán ), zn. ČPS OR II-7662/OHK II.46-2004, zjistil, že J. S. po převodu obchodního podílu společnosti M.-L., s.r.o. v roce 1997 se o tuto společnost již nezajímal, a to až do počátku roku 2002, kdy byl kontaktován zájemcem o koupi zámku J. Ten jej ujistil o tom, že je nadále jednatelem společnosti. Na základě tohoto jednání se pak J. S. dostavil k notářce za účelem uzavření kupní smlouvy ze dne 26.3. 2002 se společností P. Smlouvu uzavřel s tím, že byl utvrzován v přesvědčení, že je majitelem společnosti M.-L. a výhradním vlastníkem převáděných nemovitostí oprávněným kupní smlouvu uzavřít. Z hlediska skutkové stránky věci odvolací soud po doplněném dokazování v odvolacím řízení vzal za prokázáno, že kupní smlouva ze dne 26. března 2002 byla uzavřena z podnětu žalované právě J. S. jako jednatelem společnosti M.-L. s.r.o. zapsaným takto obchodním rejstříku, ačkoliv byl z této funkce odvolán v roce 1997... J. S. smlouvu uzavřel poté, co byl kontaktován osobou obstarávající pro žalovanou uzavření kupní smlouvy. Totožnost této osoby žalovaná soudu nesdělila. Právě této osobě ovšem J. S. sdělil své pochybnosti o oprávnění jednat za společnost M.-L. při prodeji předmětných nemovitostí. Byl však přesvědčen žalovanou, že pokud je zapsán jako jednatel v obchodním rejstříku, je oprávněn smlouvu uzavřít. Žalovaná přitom v době uzavření smlouvy měla k dispozici doklad o uznání závazku společností M.-L. s.r.o. z roku 1998, který jako jednatelé společnosti podepsaly osoby odlišné, než ty, které byly uvedeny v obchodním rejstříku. Krajský soud na základě takto provedeného dokazování v odvolacím řízení dospěl k závěru, že J. S. osobu zajišťující pro žalovanou uzavření kupní smlouvy upozornil, resp. jí sdělil své pochybnosti o oprávnění jednat za společnost M.-L. s.r.o. a uzavřít kupní smlouvu , když žalovaná přitom tuto skutečnost nevyvrátila, neboť nesdělila odvolacímu soudu osobu, která v jejím zájmu J. S. kontaktovala, a vedla s ním jednání, které vyústilo v podpis kupní smlouvy. Odvolací soud tak vychází z toho, že sám J. S. zpochybnil důvěru žalované v zápis do obchodního rejstříku. Podle krajského soudu důvěra žalované ve správnost zápisu do obchodního rejstříku byla...zpochybněna i tím, že před uzavřením smlouvy měla k dispozici doklad (uznání dluhu) vystavený společností M.-L. s.r.o. v roce 1998, který za tuto společnost jako jednatelé podepsaly osoby odlišné než ty, které byly uvedeny v obchodním rejstříku, přičemž výpis z obchodního rejstříku o žádných změnách v pozici společníků a jednatelů společnosti nesvědčil od roku 1994. Uvedené okolnosti objektivně musely vést k narušení důvěry žalované ve správnost zápisu v obchodním rejstříku a na tomto závěru nemůže nic změnit (ani) vyjádření JUDr. H. a JUDr. S. o tom, že J. S. jim nesdělil, že není již jednatelem žalobkyně. Podle krajského soudu tedy žalovaná při uzavření předmětné kupní smlouvy nemohla jednat v důvěře v zápis do obchodního rejstříku. Tato smlouva byla ze strany žalobkyně uzavřena osobou, která nebyla oprávněna za žalobkyni jako prodávající jednat; kupní smlouva byla proto krajským soudem shledána za neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák.

Proti v záhlaví označenému rozsudku krajského soudu podala žalovaná prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), a dále ve smyslu téhož ustanovení odst. 1 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle písm. b) cit. par. (tj. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalovaná má především za to, že krajský soud při svém rozhodování zcela pominul další důkazy, které měl v době rozhodování k dispozici a jež jeho výše uvedené závěry vyvracejí. Stran výpovědi J. S. krajský soud zcela pominul, že z policejního protokolu není zřejmé, s kým J. S. o uzavření kupní smlouvy vůbec jednal zda se jednalo o oprávněného zástupce žalovaného a zda tedy bylo případné sdělení jmenovaného o tom, že není vlastníkem společnosti M.-L. s.r.o., sdělením účinným vůči žalovanému, když důkazní břemeno o tom, že žalovaná nejednala při podpisu kupní smlouvy v důvěře v pravdivost zápisu v obchodním rejstříku nese žalobkyně nikoliv žalovaná. Žalovaná dále poukazuje na okolnost, že likvidátor žalobkyně Mgr. J. kontaktoval J. S. a hovořil s ním o jeho roli v celé kauze, tedy kontaktoval svědka, jehož svědecká výpověď v důsledku toho ztrácí na své věrohodnosti. I kdyby byla tvrzení J. S. učiněná před policejním orgánem pravdivá a jmenovaný osobu, s níž jednal o uzavření kupní smlouvy, výslovně upozornil na skutečnost, že již není vlastníkem společnosti M.-L. s.r.o., neznamená tato skutečnost, že měl adresát tohoto sdělení automaticky předpokládat, že J. S. již není také jednatelem předmětné společnosti, neboť ve společnosti s ručením omezeným vlastnická struktura neurčuje personální obsazení statutárního orgánu. Z výpovědí svědků H. a S. vyplývá, že tito svědci byli přítomni při podpisu kupní smlouvy, přičemž jejich výpovědi vyvracejí závěr krajského soudu o tom, že byl J. S. utvrzován v přesvědčení, že je majitelem společnosti M.-L. s.r.o. a výhradním vlastníkem převáděných nemovitostí. Konečně je v přímém rozporu s údajným tvrzením J. S. o tom, že upozorňoval, že není vlastníkem společnosti M.-L. s.r.o., obsah dopisu posledně jmenovaného ze dne 14. srpna 2003 adresovaný Vrchnímu soudu ve věci zápisu změn společnosti M.-L. s.r.o. do obchodního rejstříku, v němž S. výslovně uvádí, že odstoupil od smlouvy o převodu obchodního podílu na společnosti M.-L. s.r.o. uzavřené dne 28. července 1997 s Podnikatelskou bankou a.s. a považuje z tohoto důvodu všechna usnesení valných hromad za neplatná, neboť i nadále má za to, že je společníkem uvedené společnosti. I tato skutečnost podle žalované svědčí o naprosté nevěrohodnosti výpovědi J. S. učiněné před policejním orgánem a logicky vyvrací pravdivost tvrzení, že osobu, která jej kontaktovala za účelem uzavření kupní smlouvy, upozorňoval (přibližně ve stejné době) na to, že již není vlastníkem společnosti, když na základě svého odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu se za společníka společnosti M.-L. s.r.o. i nadále považoval. Tento důležitý listinný důkaz přitom odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela ignoroval a nikterak se k jeho obsahu v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil. Žalovaná má proto za to, že v dané věci nebyly veškeré relevantní okolnosti daného případu zcela objasněny a nelze proto na jeho základě učinit natolik jednoznačný závěr o tom, že důvěra žalované ve správnost zápisu do obchodního rejstříku byla již samotným J. S. zpochybněna, jak to činí krajský soud. Žalovaná ve svém dovolání dále poukazuje na další okolností případu a závěrem uzavírá, že krajský soud zdůvodnil své rozhodnutí fakticky pouze obsahem dvou listinných důkazů (protokolem o výslechu J. S. a listinou o uznání dluhu ze dne 28. února 1998), aniž by se vypořádal s často protichůdným obsahem důkazů jiných a jakkoli odůvodnil, proč tyto důkazy neakceptoval nebo jejich obsahu neuvěřil. Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto důvodu zcela nepřezkoumatelné. Žalovaná z těchto všech důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání žalované se zcela ztotožnila s rozsudkem krajského soudu jako s věcně správným rozhodnutím. Krajský soud vzal zejména do úvahy všechny provedené důkazy jednotlivě i v celém kontextu a rozhodl tak, že pouze při tomto závěru lze spatřovat logiku v jednání zúčastněných osob. Žalobkyně v další části svého dovolání velmi podrobně reaguje na jednotlivé dovolací výtky žalované a rozvádí či předestírá svou argumentaci, která podle jejího názoru vytěsňuje uplatněné dovolací důvody. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že podané dovolání, které je ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, je i důvodné.

Žalovaná v dovolání především zpochybnila skutkové zjištění, z něhož vycházelo rozhodnutí krajského soudu, tedy v tomto směru uplatila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř., který je normativně upraven tak, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybením soudů ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132, protože

- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,

- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo,

- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor,

- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135 o.s.ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (viz Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Lubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Michalů Mazanec, 6. vydání 2003, C.H.BECK, str. 1067, násl.).

Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu, z hlediska právního posouzení věci stalo se relevantním skutkové zjištění, které krajský soud učinil po doplněném dokazování v odvolacím řízení z důkazního prostředku (listiny) protokolu o výpovědi (správně úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř.) J. S. ze dne 25. ledna 2005 před shora již označeným policejním orgánem. Z tohoto důkazního prostředku krajský soud učinil skutkové zjištění, že počátkem roku 2002 byl J. S. kontaktován zájemcem o koupi zámku J. , který jej ujistil o tom, že je nadále jednatelem společnosti M.-L. s.r.o. , a že v důsledku toho - tedy poté, co byl kontaktován osobou obstarávající pro žalovanou uzavření kupní smlouvy J. S. uzavřel za společnost M.-L., s.r.o. předmětnou kupní smlouvu. Krajský soud dále s přihlédnutím k tomu, že totožnost této osoby (rozuměno osoby, která měla obstarávat pro žalovanou uzavření uvedené převodní smlouvy) žalovaná nesdělila vycházel z toho, že právě této osobě ovšem J. S. sdělil své pochybnosti o oprávnění jednat za společnost M.-L. při prodeji předmětných nemovitostí. Toto dílčí skutkové zjištění, které se stalo zásadně právně významné z hlediska právního posouzení věci krajským soudem, ovšem nemá oporu v uvedeném důkazu zmíněném úředním záznamu, a to v tom směru, že v rámci podaného vysvětlení J. S. nejenže neidentifikoval, anebo alespoň rámcově neoznačil osobu, jež měla s ním jednat ohledně prodeje předmětného zámku a v této souvislosti jej měla ujistit o jeho stále existujícím právním postavení jednatele předmětné společnosti, ale ani neuvedl, že se mělo jednat o osobu, která v uvedené záležitosti jednala či jmenovanému tehdy uvedla, že jedná, v zastoupení či v zájmu žalované. Pakliže krajský soud z tohoto důkazního prostředku zjistil, že J. S. osobu zajišťující pro žalovanou uzavření kupní smlouvy upozornil, resp. jí sdělil své pochybnosti o oprávnění jednat za společnost M.-L. s.r.o. a uzavřít kupní smlouvu , nelze jinak, než uzavřít, že v tomto směru rozhodnutí krajského soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalované se tedy ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. podařilo osvědčit dovolací důvod, pro který bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadeného rozsudku krajského soudu.

Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje s dovolací námitkou žalované stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, tedy uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť krajský soud ve vztahu k množině v nalézacím řízení provedených důkazů se v odvolacím řízení zaměřil pouze na důkazy, z nichž činil svá (oproti zjištěním okresního soudu) skutková zjištění, přičemž v rámci důkazní verifikace ve smyslu § 132 o.s.ř. ponechal zcela stranou hodnocení ostatní důkazy, aniž by alespoň seznatelným způsobem vyložil, pro jaké důvody z nich skutková zjištění nečerpal, resp. z jakých důvodů nebyly při zjišťování skutkového stavu v odvolacím řízení, který doznal oproti nalézacímu řízení zásadně významné změny, jež se posléze odrazila v jiném právním hodnocení merita věci, využitelné, resp. pro jaké důvody nebylo možno se ztotožnit se skutkovými zjištěními, které okresní soud učinil z těchto důkazů. Tento zjevný nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozsudku krajského soudu tedy dovolacímu soudu - odhlédnuvše od naplněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. zabraňuje zhodnotit jeho správnost a zatěžuje tak řízení před odvolacím soudem vadou ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné k předmětné věci poukázat na následující judikaturu, jež se upíná k dané problematice a je třeba k ní v dalším řízení přihlédnout, a to především stran důkazní verifikace skutečností právně rozhodných z hlediska aplikace předmětného ust. § 27 odst. 2 obch. zák. ve vazbě na zrealizovaný majetkový transfer, k jehož imobiliárnímu předmětu se upíná určovací žaloba.

Tak např. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. dubna 2008, sp zn. 21 Cdo 1388/2007 (jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách www.nsoud.cz), vysvětlil, že zápisy do obchodního rejstříku spočívají na principu publicity, který působí ve formálním a materiálním smyslu. Formálním principem publicity se vyjadřuje, že obchodní rejstřík je přístupný každému a že každý má právo do něho nahlížet a pořizovat si kopie a výpisy. Princip materiální publicity (vyjádřený v ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, poté v ustanoveních § 27 odst. 2 a 3 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 2005 a nyní v ustanoveních § 29 odst. 1 až 3 obch. zák.) znamená, že údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity. Jinak řečeno, skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden; ode dne provedení zápisu se nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy. Zároveň platí obráceně, že dokud skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku nejsou vymazány nebo změněny, jsou účinné vůči každému a nikdo se nemůže dovolávat vůči jednajícímu, že zápis v obchodním rejstříku již neodpovídá skutečnosti, ledaže by jednající nejednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, protože mu rozpor se skutečností byl znám. K negativní stránce principu materiální publicity se konstantně vyjadřuje i právní literatura. Ve vztahu ke znění obchodního zákoníku účinnému ke dni uzavření kupní smlouvy se např. již v komentáři k obchodnímu zákoníku (Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 4. vydání Praha, C. H. Beck 1996) na straně 29 uvádí: Třetí osoba je chráněna § 27 odst. 2 (obch. zák.), podle něhož proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Zavazuje proto obchodní společnost nebo družstvo právní úkon toho, kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán (jeho člen), i když už statutárním orgánem (jeho členem) není. Podmínkou však je, že třetí osoba, vůči níž byl právní úkon učiněn, byla v dobré víře, že jedná se statutárním orgánem (jeho členem) oprávněným jednat. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil i v rozsudku ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006, a přihlásil se k nim i v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2626/2007 (obě rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V rozsudku uveřejněném pod číslem 36/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přitom Nejvyšší soud dovodil, že negativní stránka principu materiální publicity obchodního rejstříku působí objektivně, bez ohledu na zavinění (rozsudek Nevyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4553/2008, in www.nsoud.cz). Ve věci sp. zn. 29 Odo 430/2002 Nejvyšší soud zase judikoval, že z principu dobré víry v zápis do obchodního rejstříku přitom vyplývá, že důkazní břemeno o tom, že třetí osoba není v dobré víře, nese osoba, jejíž statutární orgán jednatelské oprávnění založil (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002).

Ve věci sp. zn. 21 Cdo 4141/2007 Nejvyšší soud s odkazem na ust. § 27 odst. 2 obch. zák. dále vyložil, že údaje a obsah listin, jejichž zveřejnění zákon ukládá, může osoba, které se zápis týká, namítat vůči třetím osobám až od okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí osobě byly známy. Tyto údaje a obsah listin však není možno namítat vůči třetím osobám do šestnáctého dne po zveřejnění, jestliže třetí osoby prokážou, že o nich nemohly vědět. Skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění; vůči tomu, komu bylo známo provedení zápisu v obchodním rejstříku, jsou však účinné ode dne tohoto zápisu (srov. § 27 odst. 3 obch. zák.). Nejvyšší soud v dané věci dále zdůraznil, důkazní břemeno o známosti údaje třetí osobou leží na osobě, jíž se zápis týká, a že s ohledem na podmínky zápisu (§ 30 a násl.obch. zák.) z logiky věci plyne, že zapsaná osoba musí prokázat, že třetí osobě byly známy (předloženy) příslušné doklady splňující zákonem stanovené náležitosti, na základě nichž by bylo možno u příslušného rejstříkového soudu s úspěchem podat návrh na zápis tohoto údaje do obchodního rejstříku; důkaz o tom, že třetí osoba dostala pouhou (nedoloženou) informaci o této skutečnosti, nestačí. Jestliže zapsaná osoba důkazní břemeno v tomto směru neunese, nemůže proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti [(srov. § 27 odst. 2 obch. zák.) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2008, sp. zn. 21 Cdo 4141/2007, in www.nsoud.cz].

V posuzované věci je situace specifická potud, že je žalované (jak tvrdí žalobkyně) z její aktivity zrealizované prostřednictvím dosud neustanovené osoby jednající v jejím zastoupení či v jejím zájmu s bývalým jednatelem žalobkyně J. S. dovozována její vědomost o rozporu údajů týkajících se statutárních orgánů žalobkyně zapsaných v obchodním rejstříku s právní realitou. Je nepochybné, že bylo-li by takové (aktivní) jednání a vědomost žalované o rozporu mezi stavem zápisů v obchodním rejstříku a právní realitou prokázáno, bylo by nutno uzavřít, že žalovaná coby třetí osoba při předmětném převodním právním aktu nejednala v dobré víře ve zmíněný zápis do obchodního rejstříku. K takovému jednoznačnému závěru ovšem dosud krajský soud chtěl-li se v tak skutkově zásadním směru odchýlit od skutkového závěru, který po provedeném dokazování učinil nalézací soud - spolehlivě nedospěl (viz výše), když ponechal zcela stranou k vyhodnocení řadu důkazních prostředků obsahujících mnohdy zásadně rozporné informace [srov. obsah trestního oznámení Mgr. M. J. ze dne 20. května 2004 arg.: Dne 13.5. 2004 se mi podařilo osobně kontaktovat J. S., který mi sdělil, že cca před dvěma lety byl vyhledán zástupci společnosti P., s.r.o., kteří mu tvrdili, že smlouvy o převodu obchodního podílu na banku a další úkony z roku 1997 jsou neplatné a že je tedy nadále vlastníkem a jednatelem společnosti M.-L....dále mi sdělil, že v té době...byl v těžké finanční situaci a že mu těmito osobami byla slíbena finanční odměna... , úřední záznam o podaném vysvětlení před policejním orgánem (dále již úřední záznam ) Mgr. M. J. ze dne 5. října 2004 arg.: se domnívám, že zástupci spol. P. s.r.o. věděli, že J. S. není oprávněn za spol. M.-L. jednat, z důvodů, že před podpisem smlouvy o prodeji zámku J. jednali se mnou jako s právním zástupcem spol. J. b., a.s.... , úřední záznam ze dne 27. ledna 2005 sepsaný s J. S. arg.: Já jsem se s mužem, jehož popis si již nepamatuji, sešel někde v restauraci, kde mi tento sdělil, že jsem jednatelem spol. M.-L. s.r.o. a že jakožto takového žádá, zda bych na základě kupní smlouvy neprodal nemovitost zámek, přilehlé budovy a pozemky v J.. Za prodej mi byl mužem přislíben návrat vkladu ve výši 180.000,- Kč...K věci uvádím, že předmětnou kupní smlouvu jsem podepsal v dobré víře s tím, že jsem byl utvrzován v tom, že jsem majitelem spol. M.-L....a tudíž jsem oprávněn podepsat kupní smlouvu...za podpis kupní smlouvy jsem neobdržel žádnou finanční hotovost, protože mi bylo sděleno (již nevím kým), že nemovitost prodávám z důvodů, abych za spol. M.-L. umořil nějaký dluh... , úřední záznam ze dne 11. ledna 2005 sepsaný s M. M. arg.: Koncem roku 2001 mě během rozhovoru oslovil pan S. s tím, že je vlastníkem nemovitostí v Jižních Čechách, konkrétně zámek J. s přilehlými pozemky. Pan S. mi sdělil, že spol. M.-L. dluží větší peníze...a že za ním chodí lidi, kteří chtějí po něm podepsat nějaké dokumenty a on že neví co má dělat. Pan S. mě požádal, zda bych jej nezastupoval. Já jsem s tímto souhlasil...po udělení plné moci...jsem na rejstříku ze spisu vyžádal kopie některých dokladů týkající se spol. M.-L. s.r.o. a tyto jsem předal panu S.. Dále jsem navštívil advokátku pana V., který je jednatelem spol. P. s.r.o., abych se dozvěděl, o čem advokátka jednala s panem S., který mi obsah jednání neuměl vysvětlit. Advokátka mi sdělila, že s panem S. jakožto jednatelem spol. M.-L. s.r.o. dohodli jeho souhlas k převodu zámku J. s pozemky na spol. P., které bylo provedeno částečným umořením pohledávky. Za převod zámku J. a pozemků obdržel pan S. určitou fin. hotovost, jejich výši nevím... , nebo protokol o jednání před okresním soudem ze dne 28. ledna 2004 vyjádření Mgr. M. J. arg.: Asi 15.6. 2001 se do GE banky dostavil p. B. P., který jednal za žalovanou společnost, přítomen byl ještě p. B. N., bývalý zaměstnanec banky. Pan P. sdělil, že zastupuje osobu p. V....V této době jim bylo řečeno, aby nevyhledávali p. S. či S., neboť tito již nejsou společníky ani jednateli společnosti M.-L....8.1. 2002 se dostavili právní zástupci společnosti P....s tím, že žádali řešit předmětnou pohledávku...přišli s návrhem, že společnost M.-L. jim vydá předmětné nemovitosti proti této pohledávce. Již v době, kdy se zástupci žalované společnosti telefonicky objednávali, bylo řečeno, resp. se ptali, zda tam budou noví jednatelé spol. M.-L....Následně se zástupci žalované společnosti již neozvali. Společnost vyhledala jednatele, který byl předtím 5 let nečinný , či odvolání J. S. ze dne 14. srpna 2003 proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. července 2003, sp. zn. F 1551/2002, F 7867/2003, C 1344/5 arg.: od smlouvy o převodu obchodního podílu na společnosti M.-L. spol. s r.o., kterou jsem uzavřel se společností Podnikatelská banka a.s....uzavřel dne 28.7. 1997, jsem odstoupil, a to dopisem ze dne 12.2. 2002. Proto považuji všechna usnesení valných hromad, případně rozhodnutí jediných společníků této společnosti za neplatná... ]. Je proto v dané věci nezbytné důsledně postupovat v intencích § 132 o.s.ř., tedy nejen hodnotit v řízení provedené důkazy, ale také pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízen najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. ledna 2010

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu