30 Cdo 3169/2007
Datum rozhodnutí: 16.08.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 3169/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zemřelému,


o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11C 5/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne


27. dubna 2007, č.j. 1 Co 95/2007-95, takto :


I. Dovolání žalobkyně se zamítá.


II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. dubna 2007, č.j. 1 Co 95/2007-95, potvrdil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2007, č.j. 11 C 5/2006-88, kterým soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) řízení ve věci zastavil, a kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud poukázal především na skutečnost, že z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný v průběhu řízení o žalobě na ochranu osobnosti, v níž žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy (podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku dále jen o.z. ), dne 10. února 2007 zemřel a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Zabýval se pak otázkou, zda ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. (odvolací soud se zde správně neztotožnil se soudem prvního stupně, pokud aplikoval zmíněný § 104 odst. 1 o.s.ř.) umožňuje pokračovat v řízení či nikoliv. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v řízení pokračovat nelze, neboť jde o případ, kdy hmotněprávní povinnost vyplývající z ustanovení § 13 o.z. je osobně spjata s osobou, která se neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby dopustila. Tato povinnost má osobní charakter, a proto smrtí osoby (která se zásahu dopustila) zaniká. K námitce žalobkyně připomněl, že ustanovení § 15 o.z. neupravuje procesní nástupnictví po původci neoprávněného, ale originální právo v něm vyjmenovaných osob na uplatnění práva na posmrtnou ochranu osobnosti zemřelé fyzické osoby. Řízení proto bylo správně zastaveno ( 107 odst. 5 o.s.ř.).


Usnesení Vrchního soudu v Praze bylo doručeno zástupci žalobkyně dne


5. června 2007 a týž den nabylo právní moci.


Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 10. července 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako důvod dovolání uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci


a odkazuje tak na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že žalovaný zavinil tragickou dopravní nehodu, při níž žalobkyně a její dcera přišly o manžela a otce, jakož i o syna a bratra. Ač žalovaný v průběhu řízení zemřel, má dovolatelka za to, že názor, že povinnost poskytnout zadostiučinění podle § 13 o.z. zaniká smrtí škůdce , není správný


a odporuje občanskému zákoníku. Jestliže ustanovení § 15 o.z. upravuje právo tam uvedených osob uplatňovat právo na ochranu osobnosti zemřelé fyzické osoby, musí platit, že zemře-li ten, kdo osobnostní vztahy porušil, náhradu nemajetkové újmy lze vymoci na jeho blízkých - dědicích. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Přihlédl k tomu, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.


Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak je založena podle ustanovení


§ 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (neuplatní se proto dovolatelkou v této souvislosti zmiňované ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


Dovolací soud poté přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).


Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.


Podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo; bylo-li již rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší.


Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 o.z.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 o.z.).


Dovolací soud se plně ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, pokud v rámci posouzení podle ustanovení § 107 o.s.ř. dovodil, že povinnost poskytnout zadostiučinění podle ustanovení § 13 o.z. je osobně spjata s osobou, která se neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby dopustila, takže má osobní charakter a proto zaniká smrtí takové osoby (obdobně lze srovnat např. rozhodnutí uveřejněné v Právních rozhledech 10/1995 na str. 420). V rozhodovací praxi soudů pak jde o ustálený a pochybnosti nevzbuzující názor. Ostatně samotná argumentace dovolatelky odkazující na ustanovení § 15 o.z. je nepřípadná, což správně vysvětlil v napadeném rozhodnutí již odvolací soud. Je proto třeba uzavřít, že nutným následkem zjištění úmrtí žalovaného bylo zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř.


Protože je tedy zřejmé, že důvodům dovolání nelze přisvědčit, je třeba dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za správné. Proto bylo dovolání zamítnuto (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. srpna 2007


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.


předseda senátu