30 Cdo 3168/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 3168/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce JUDr. T. M., Ph.D. , proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 160/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, č. j. 54 Co 15/2016-93, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci (výrok I), potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 22. 6. 2015, č. j. 10 C 160/2012-61, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 34/2002.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Otázka, zda při úvahách o odškodnění může soud přehlížet výši žalovaného příslušenství pohledávky, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na vyřešení uvedené otázky napadené rozhodnutí nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal, totiž vypočítal částku přiměřeného zadostiučinění postupem podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když celkovou délku řízení v letech vynásobil částkou zadostiučinění za jeden rok řízení (modifikovanou na polovinu za první dva roky řízení) a výslednou částku upravil podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Pouze nad rámec odůvodnění uvedl, že je-li předmětem původního řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby je zadostiučinění v penězích svou výší přesahovalo z uvedeného důvodu však soud prvního stupně (ani soud odvolací) přiznanou částku zadostiučinění nijak neupravoval.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Pouze parafrázuje ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by upřesnil, který jednotlivý předpoklad přípustnosti dovolání má za splněný pro každý jednotlivý dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Žalobce v dovolání sice cituje nález Ústavního soudu (nález ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13), to však samo o sobě jako vymezení, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro zbylé dovolací námitky, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine ). Nejedná se přitom o případ, kdy by dovolatel ve svém dovolání sice neodkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, a z dovolání by tedy bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle dovolatele odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Žalobce totiž v dovolání pouze vyjmenoval velké množství domnělých pochybení, kterých se měl odvolací soud dopustit, a následně uvedl, že postup obou soudů je v rozporu s nálezem Ústavního soudu. Není přitom zřejmé, ke kterému z četných domnělých pochybení se má nález Ústavního soudu vztahovat, a ostatně ani obsah žalobcem citovaného nálezu neodpovídá obsahu některé ze žalobcových námitek.
Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu