30 Cdo 3160/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3160/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci V. K., zastoupeného opatrovnicí JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359/4, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, o dalším držení umístěného v ústavu zdravotnické péče, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 38 L 675/2014, o dovolání Václava Kučery proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2015, č.j. 24 Co 41/2015-138, takto:

I. Dovolání umístěného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.) :


Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014, č.j. 38 L 675/2014-67, rozhodl, že další držení umístěného Václava Kučery ve zdravotním ústavu je přípustné, a to na dobu do 11. května 2015. Dále rozhodl, o nákladech řízení placených státem, dále o odměně opatrovníka a znalce, a konečně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
K odvolání umístěného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. dubna 2015, č.j. 24 Co 41/2015-138, změnil rozsudek okresního soudu vyjma odvoláním nenapadených výroků III. a IV. tak, že držení umístěného Václava Kučery ve zdravotním ústavu bylo přípustné jen do 16. ledna 2015 a nadále již přípustné není a rozhodl o náhradě nákladů státu a účastníků před soudy obou stupňů. Současně zrušil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19.2.2015, č.j. 38L 675/2014-89, kterým bylo předmětné řízení zastaveno, i když okresní soud už nebyl věcně příslušný k takovému rozhodnutí.
Odvolací soud nejprve konstatoval, že okresní soud postupoval při vydání napadeného rozsudku v souladu s ustanovením § 80a § 81 zákona o zvláštním řízení soudním, když poté, co bylo rozhodnuto, že k převzetí umístěného do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů, které stále trvaly, pokračoval v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu. V této fázi řízení okresní soud důsledně provedl důkaz znaleckým posudkem a výslechem znalce i zdravotnickou dokumentací umístěného a vyjádřením ošetřujících lékařů. Těmito důkazy bylo prokázáno, že umístěný ke dni rozhodování okresního soudu trpěl duševní poruchou, tj. chronickou paranoidní schizofrenií, při které byl nebezpečný sám sobě i svému okolí. Současně bylo stanoveno, že jeho léčba v rámci hospitalizace by měla trvat dalších 6 měsíců. S těmito závěry se odvolací soud plně ztotožnil. V době po vydání rozsudku okresního soudu byla hospitalizace umístěného dne 16. ledna 2015 ukončena a umístěný propuštěn zdravotním ústavem domů do ambulantní léčby. Vzhledem k nastalé situaci rozhodl odvolací soud tak, že držení umístěného ve zdravotním ústavu bylo přípustné jen do 16. ledna 2015 a nadále přípustné není.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno Václavu Kučerovi a jeho zástupkyni dne 27. dubna 2015 a právní moci nabylo dne 28. dubna 2015.
Proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal umístěný dne 26. června 2015 dovolání. Důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení jeho umístění ve zdravotnickém zařízení bez potřebného dokazování. Domnívá se, že odvolací soud vůbec nezkoumal důvody, které vedly ošetřující lékaře k naprosto odlišnému stanovisku od stanoviska znalce a stanoviska dřívějšího ošetřujícího lékaře. Nevzal v úvahu argumentaci umístěného, že jeho nedobrovolné umístění ve zdravotnickém ústavu nebylo přípustné, jen mechanicky do svého výroku převzal datum propuštění umístěného z hospitalizace. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok I. v rozhodnutích soudů obou stupňů.
K dovolání se vyjádřila Psychiatrická nemocnice Havlíčkův Brod, která ve svém podání uvedla, že léčba umístěného byla podle pravidel správné lékařské praxe tedy lege artis.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolání posuzovaného v dané věci těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť nikterak neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek uvedených v § 237 o.s.ř., které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o.s.ř.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. a § 23 z.ř.s.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu