30 Cdo 3151/2012
Datum rozhodnutí: 23.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 31a předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 3151/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. K. , zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Divadelní 1604/8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 89/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, č. j. 18 Co 289/2011 192, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 29.625,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do 220.375,- Kč (výrok II.) a uložil žalované zaplatit náhradu nákladů řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobce a žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil a ve výroku IV. zrušil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalobce se domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 251/2000. V tomto řízení žalobce uplatnil nárok na zaplacení mzdy za práci přesčas ve výši 15.116,- Kč. Za řízení, které trvalo šest let a devět měsíců, přiznala žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobci 13.500,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že nižší úroveň zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti základní částce odškodnění, je v daném případě namístě. Žalobce ještě před skončením původního řízení obdržel od žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši dosahující téměř původně žalované částky (15.116,- Kč). Žalovaná tedy účinně a rychle kompenzovala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soudem prvního stupně přisouzená náhrada ve výši 29.625,- Kč je spolu s již vyplacenou částkou dostatečným prostředkem nápravy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost zakládá na tvrzení, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že co se týče výše poskytovaných zadostiučinění, jsou v rozhodování jednotlivých senátů Městského soudu v Praze výrazné rozdíly, a judikatura je tedy nejednotná. To se žalobce snaží ilustrovat na případech dvou řízení, jejichž byl účastníkem. Dále namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal se všemi jeho námitkami vztahujícími ke kritériu jednání poškozeného, kterým měl přispět k průtahům, ani se nezabýval argumenty vztahujícími se ke kritériu významu předmětu řízení. Dovolatel nesouhlasí s krácením zadostiučinění o 50 % z důvodu nižšího významu řízení. Nejvyšší soud by měl vyložit, zda v případech, jejichž předmětem je spíše nižší částka, ale pro účastníka řízení důležitá, je přiměřené tak zásadní krácení zadostiučinění jako v daném případě. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil část výroku I. rozsudku odvolacího soudu potvrzující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a dále pak i uvedený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud nepřihlížel při zvažování přípustnosti dovolání k námitkám, jejichž obsahem bylo tvrzení, že řízení před soudy bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, jakož i k námitkám, že rozhodnutí soudů vychází ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování (§ 237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Ve vztahu k tomuto konkrétnímu případu lze jen dodat, že zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 OdpŠk v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby jej zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto je odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. dubna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu