30 Cdo 3149/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 241b odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 3149/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce B. V. , proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 20.000.000,- Kč, o ustanovení zástupce z řad advokátů, vedené u Obvodního soudu v Praze 2 pod sp. zn. 17 C 237/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, č. j. 29 Co 47/2015-18, takto:

I. Dovolací řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) usnesením ze dne 16. února 2015, č. j. 17 C 237/2014-13, zamítl návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů pro (dovolací) řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) usnesením ze dne 28. dubna 2015, č. j. 29 Co 47/2015-18, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce sám dovolání a současně znovu požádal, aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven advokát.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) dospěl k závěru, že dovolací řízení je třeba zastavit. Nejvyšší soud v usnesení (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NS ČR 9/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) vyložil a odůvodnil právní názor, že směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesením odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále vyložil, že dospěje-li dovolací soud k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, a byl-li dovolatel předtím řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění tohoto nedostatku, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§ 104 odst. 2, § 241b odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Z usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že se soud blíže zabýval majetkovými poměry žalobce. Soud prvního stupně připomněl, že přiznat osvobození od soudních poplatků lze zcela výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Žalobce v kolonce týkající se osobního majetku pouze stručně uvedl pro věc není podstatné . Soud prvního stupně zjistil nahlédnutím do katastru nemovitostí, že žalobce je vlastníkem pozemků st. p. č. 88/1 a p. č. 2540 v katastrálním území Č., domu č. p. 224 na pozemku st. p .č. 706 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku st. p. č. 706 tamtéž a dále pozemku p. č. 92/2 (zahrada) tamtéž. Soud prvního stupně mimo jiné poukázal i na skutečnost, že je mu z jeho činnosti známo, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2014, č. j. 51 Co 478/2013-152, bylo (ve věci týchž účastníků) žalované uloženo zaplatit žalobci částku 242.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 3. června 2006, tj. částku mnohonásobně překračující částku potřebnou k pokrytí nákladů právního zastoupení v dané věci.
Soud se dále zabýval i tím, nejedná-li se o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku se pak jedná zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný.
Pro závěr, zda se jedná ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je třeba použít v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení stejná (shodná) hlediska. Je-li tedy například již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno (a představuje-li tedy žaloba zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím řízení a v dovolacím řízení, aniž by tu bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; nedává dobrý procesní smysl úvaha, že předmětem odvolacího nebo dovolacího řízení je (v nemeritorních otázkách) řádně uplatněné právo žalobcem, je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013).
Z obsahu žaloby není zřejmé, čeho se žalobce domáhá, tj. žaloba je nesrozumitelná. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. října 2014, č. j. 17 C 237/2014-3, žalobce vyzval, aby doplnil své podání tak, aby splňovalo náležitosti požadované v § 42 odst. 4 o. s. ř., jakož i v § 79 odst. 1 o. s. ř. pro návrh na zahájení řízení. Soud prvního stupně detailně osvětlil žalobci jak odstranit nesrozumitelnost a neúplnost podání. Na toto usnesení soudu prvního stupně reagoval žalobce přípisem ze dne 17. října 2014, které ovšem neodstranilo nesrozumitelnost, resp. neúplnost původního podání. Ve velmi obecné rovině lze z žaloby toliko vyčíst žalobcovo tvrzení, že Okresní soud v Kolíně, Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze kryjí trestnou činnost zločinů komunismu , přičemž Ministerstvo spravedlnosti údajně pokračuje v systému totalitních praktik . Z doplnění ze dne 17. října 2014 lze vyčíst v obecné rovině to, že VSZ hrubým způsobem zasahuje do sféry osobnostních práv žalobce. Žalobce uvádí, že došlo k represi, kdy bylo rehabilitační a postrehabilitační řízení zneužito k terorizování jeho osoby. Ani doplnění podání ze dne 17. října 2014 není zřejmě schopno odstranit neúplnost a nesrozumitelnost žaloby.
Nad rámec reference k obsahu podání žalobce je vhodné odkázat i na vysvětlení soudu prvního stupně, který podkládá své přesvědčení o svévolném nebo zřejmě bezúspěšném bránění práva tím, že ohledně žalobce eviduje soud prvního stupně od roku 2009 více než 400 podaných žalob a stížností, z nichž byla většina odmítnuta. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal i na usnesení Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ze dne 27. října 2011, sp. zn. III ÚS 2791/2008, podle kterého ke dni 21. říjnu 2011 stěžovatel podal k Ústavnímu soudu 60 návrhů ve věcech nejrůznějšího druhu, z nichž rovných 52 bylo již odmítnuto pro nedostatek zákonných náležitostí, pro neoprávněnost navrhovatele nebo pro zjevnou neopodstatněnost. Již v usnesení ze dne 12. února 2009, sp. zn. III ÚS 480/2006, Ústavní soud konstatoval, že takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že uvedené závěry Ústavního soudu lze vztáhnout i na žádost žalobce o ustanovení zástupce ve věci, kdy s přihlédnutím ke značnému množství podaných návrhů, jež nebyly úspěšné, lze u žalobce shledávat svévolné uplatňování práva.
Z takto vyloženého obsahu žaloby a doplňujícího podání ze 17. října 2014 je zřejmé, že žalobcem konstruovaná žaloba měla očividně charakter svévolného, resp. zřejmě bezúspěšného uplatnění práva. Ze spisu rovněž nevyplývá, že by došlo ke změně majetkových poměrů žalobce. Nejvyšší soud tak sdílí závěr soudu prvního stupně, který explicitně výše uvedené v odůvodnění shora označeného usnesení vyložil, že žalobce nelze poplatkově liberovat, respektive, že v daném případě nejsou splněny podmínky k tomu, aby mu byl ustanoven advokát, který by jej zastupoval v řízení o dovolání proti shora označenému usnesení odvolacího soudu.
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit žalobci advokáta pro řízení o dovolání proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu a kdy žalobce neodstranil absenci povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle § 241b odst. 2, § 243f odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o jeho dovolání zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu