30 Cdo 3148/2012
Datum rozhodnutí: 26.02.2013
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




30 Cdo 3148/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Mgr. R. K. , právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Mgr. M. Š., o ochranu osobnosti, ve spisu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 127/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2012, č.j. 1 Co 310/2011 248, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) určil žalované zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. I výroku), dále zamítl žalobu v rozsahu na zaplacení částky 150.000,- Kč (odst. II výroku) a zamítl žalobu na písemnou omluvu ve znění Česká republika - Ministerstvo vnitra se Vám omlouvá, pane Mgr. R. K., za výroky příslušníka Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Hynka Vlase, který vystupoval v televizním pořadu TV NOVA Na vlastní oči, v reportáži Inspektor K. zasahuje odvysílané dne 7. 6. a 8. 6. 2006, kterými ve spojení s výroky dalších osob, které v reportáži vystupovaly, byla zasažena Vaše občanská čest a jejichž obsahem mělo být vyvolání zdání, že jste jednal protiprávně, že jste měl pro třetí osoby vietnamské národnosti zabývající se kriminální činností neoprávněně získávat informace z policejních spisů, a tím ovlivňovat policejní vyšetřování těchto osob vedené příslušníky Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. (odst. III výroku) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (odst. IV výroku).
Soud prvního stupně dovodil, že výroky, které zazněly na adresu žalobce v předmětné reportáži, jsou jednoznačně objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce, zejména do práva na ochranu občanské a profesní cti a vážnosti ve společnosti, neboť veřejnost opovrhuje těmi policisty, kteří se spolčují se zločinci proti svým kolegům a přijímají úplatky. Tyto výroky shledal soud prvního stupně za nepravdivé, tudíž byl zásah do žalobcových osobnostních práv neoprávněný. Soud dovodil, že původcem zásahu byl zejména provozovatel televizního vysílání, kde byla reportáž zveřejněna a kdy to byl redaktor, jenž výslovně odkryl totožnost žalobce a takto jej difamoval. Nelze však opominout, že v reportáži vystupovali dva detektivové Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu ( ÚOOZ ), kteří popisovali nekalou činnost žalobce, kdy nevyslovili jeho jméno, ale byli si vědomi o jakou osobu se jedná a její existenci potvrdili, když z kontextu je zřejmé, že detektivové ÚOOZ hovoří právě o žalobci. Redaktor měl sice podstatné informace od svého zdroje, ale detektivové tyto informace potvrdili jak jemu, tak veřejnosti. Reportáži dodala přítomnost detektivů vážnosti a přesvědčivosti, neboť veřejnost byla seznámena s jejich totožností a zařazením a neměla důvod pochybovat o pravdivosti jejich výroků. Proto soud prvního stupně dovodil, že detektivové V. a K. ve smyslu ustanovení § 420 odst. 2 a ustanovení § 853 obč. zák., neoprávněně zasáhli do osobnostních práv žalobce chráněných podle ustanovení § 11 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalobcova čest a vážnost ve společnosti byly vystaveny neoprávněnému a hrubému útoku ve vysílání, čímž byly zmíněné atributy sníženy ve značné míře, stanovil finanční satisfakci ve výši 50.000,- Kč, neboť reportáž se vážně dotkla žalobcovy cti a vážnosti ve společnosti, ale nevedla bezprostředně k odchodu žalobce ze služebního poměru, ani ke zhoršení jeho zdravotního stavu.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ), změnil dne 20. března 2012, č.j. 1 Co 310/2011 248, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I výroku tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 50.000,- Kč, jinak v odstavcích II a III výroku rozsudek potvrdil. Současně určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, měl za to, že výrok vznesený v reportáži, nepřekročil určitou přípustnou míru intenzity zásahu, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Dle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že oba detektivové byli v reportáži představeni jako příslušníci Policie ČR, ÚOOZ, kdy z jejího obsahu vyplynulo, že se zabývají tzv. praním špinavých peněz a podílu fyzických osob na této činnosti, včetně důstojníka Inspekce ministra vnitra, přičemž žádný z nich neoznačil osobu žalobce, ani takové informační údaje, ze kterých by bylo patrno, že jde právě o jeho osobu. Podávali informace odpovídající tehdejšímu stavu vyšetřování a jejich cílem bylo seznámit s nimi veřejnost, mající na jejich zveřejnění nesporný zájem a nikoli zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud uzavřel, že zveřejněné informace, nejsou objektivně způsobilé zasáhnout do práva na občanskou čest a lidskou důstojnost, soukromí a jméno. Pokud byla v reportáži označena osoba žalobce jménem, příjmením a pracovním zařazením, bylo to ze strany redaktora reportáže, nikoli uvedených příslušníků ÚOOZ Policie ČR. Proto má odvolací soud za to, že se žalovaná nedopustila neoprávněného zásahu do osobnostních práv dle ustanovení § 11 a násl. obč. zák.
Žalobce (dále jen dovolatel ) podal včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen dovolací soud ), kdy napadl rozsudek odvolacího soudu, a to do odst. II výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o peněžité zadostiučinění a písemnou omluvu. Dovolatel má za to, že je dovolání přípustné podle ustanovení podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., kdy dovolání má zásadní právní význam a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně vzniku nároku na zadostiučinění. Má za to, že pokud se policisté stali součástí týmu zpracovatele reportáže, tak společně odpovídají za výsledek. Policisté výslovně hovořili o dovolateli, a tím dodali reportáži vážnost a věrohodnost a to, že se nevyslovili na kameru jméno žalobce, není z hlediska kontextu reportáže podstatné. Dovolatel se domnívá, že postup odvolacího soudu je formalistický a nelogický, když osobou dopouštějící se protiprávního jednání by mohla být jen osoba, která stojí jako poslední článek řetězu, až u faktického zásahu do práv jiného a nikoli osobám která na takovém výsledku spolupracuje, přičemž dovolatel poukazuje a simili na trestní právo a pachatelství, resp. spolupachatelství. Informace, které v pořadu zazněly nebyly veřejně dostupné a unikly od Policie ČR a redaktor je získal v rozporu se zásadou ochrany takových informací. Dovolatel zdůrazňuje, že pro účely odpovědnosti za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti nelze účelově rozlišovat mezi tím, kdo předmětné neoprávněné informace poskytl a tím, kdo je následně zveřejnil a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03. Jednání příslušníků Policie ČR, ÚOOZ, kteří poskytli ke zveřejnění dehonestující a objektivně nepravdivé informace o žalobci, jednali se záměrem zvěrohodnit před veřejností činnost Inspekce ministra vnitra. Žalobce namítá, že písemná omluva nemůže být vyloučena plynutím času, nepromlčuje se a omluva ve formě osobního charakteru nemůže nahradit pouhé zaplacení finančních prostředků. Dovolatel má za to, že omluva je zcela přiměřená a nelze zaměňovat význam slova satisfakce a kompenzace. Dovolatel tedy navrhnul, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma měnícího výroku ohledně částky 50.000,- Kč) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 20. března 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o.s.ř. .
Podle § 236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolací soud má za to, že jsou zde splněny podmínky pro přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jakkoliv se formálně jedná o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno ve věci samé, když práva a povinnosti účastníků byly stanoveny v rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu rozdílně. Zatímco soud prvního stupně poté co shledal zásah do osobnostních práv žalobce - uložil žalované zaplatit nemajetkovou újmu v penězích, odvolací soud tento rozsudek změnil a žalobu v této části zamítl, neboť zde neshledal zásah do osobnostních práv dovolatele.
Přitom dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 obč. zák. fyzické osobě, která byla dotčena v osobnostní sféře, umožňuje mimo jiné požadovat odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Ačkoli nelze v žádném případě výroky vytrhovat z celého kontextu reportáže, je zřejmé, že mjr. H. V. (vedoucí oddělení zločineckých struktur ÚOOZ) a por. F. K. (detektiv ÚOOZ) nejprve v reportáži hovořili pouze v obecné rovině, následně o panu K. a pak o dovolateli pouze, když řekli, že Pracovník inspekce se pokouší dostat k písemnostem ze spisu, pokouší se ovlivňovat různá rozhodnutí jiných policejních orgánů, pokouší se zjišťovat o nás některé skutečnosti, které vyzrazuje těm vietnamským pachatelům a dále Je to pořád jeden a ten konkrétní důstojník .
Tyto výroky mají obecnou podobu skutkového tvrzení a následně se ukázaly jako nepravdivé, resp. usnesením Policejního orgánu 10. oddělení Inspekce ministra vnitra bylo dne 23. října 2006 odloženo podezření dovolatele z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatku, a jako takové by mohly mít charakter difamační informace. Nicméně policisté vycházeli z informací, které v té době měli k dispozici, a už před odvysíláním reportáže své poznatky o podezřelých aktivitách dovolatele předali dne 19. dubna 2006 Inspekci ministra vnitra Praha ( IMV ) a proti dovolateli byly zahájeny úkony trestního řízení v dané věci. S ohledem na skutečnost, že samotný policejní Útvar pro odhalování organizovaného zločinu byl ve věci aktivní a předal své podměty IMV, je zřejmé, že měl dostatečné a rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace v době natáčení reportáže. Tyto informace získali policisté ÚOOZ ze své vlastní činnosti, když delší dobu byly shromažďovány poznatky o dovolateli. V té době se tak získané informace jevily důvěryhodně a nebyl důvod jim nevěřit. Současně je třeba vzít v potaz, že prvotní impuls pro zveřejnění těchto informací a natočení reportáže pocházel od reportérů zaměstnaných u společnosti CET 21, kdy motivem bylo informovat společnost o možném střetu zájmů a neetické chování na IMV, jelikož je ve veřejném zájmu, aby byli občané o takovém chování informováni.
Policisté vystupovali v daném pořadu s vědomím a souhlasem nadřízených. Ačkoli si byli vědomi, kterých osob se reportáž týká, tak v reportáži nikdy výslovně neoznačili osobu dovolatele, neuvedli jeho jméno, ani jiné podrobnosti, které by mohly vést ke ztotožnění jeho osoby. To, že jméno a funkci dovolatele uvedl reportér nemohli ze své pozice nijak ovlivnit.
Z výše uvedeného vyplývá, rozsudek odvolacího soudu je správný a v souladu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 453/03 ze dne 11. listopadu 2005, kterého se dovolatel sám odvolává. Odvolací soud sice nepodrobil difamační výrok stejnému testu jako to ve zmíněném nálezu učinil Ústavní soud, nicméně jeho závěry jsou, byť v koncentrované podobě, správné.
Současně otázka ohledně zveřejnění informací bez zveřejnění jména žalobce byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2835/2011, podle kterého platí, že žalovaný neodpovídá za neadresné a zcela obecné výroky v médiích ani za situace, kdy těmto výrokům předcházejí medializované výroky, z nichž lze dovodit identitu osoby dotčené probíhajícím trestním řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., za situace, kdy dovolatel na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak žalovaným v daném řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu