30 Cdo 3145/2013
Datum rozhodnutí: 24.06.2014
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 3145/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Trávníky, bytové družstvo, IČ 00048852, se sídlem Otrokovice, Příčná 1541, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o peněžité zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 185/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 25 Co 48/2013-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 22 C 185/2011-56, zamítl žalobu o zaplacení částky 104.500,- Kč s příslušenstvím. Žalobce se v řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Martinem Růžičkou pod sp. zn. 77 EX 398/07. Žalobce požadoval náhradu imateriální újmy v penězích. Pokud by nebyly splněny předpoklady pro přiznání zadostiučinění v penězích, požadoval žalobce, aby se mu žalovaná za nepřiměřenou délku řízení písemně omluvila.
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že soud konstatuje porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad ve Zlíně, se sídlem Zlín, Zarámí 4077, pod. sp. zn. 77 EX 398/07. V ostatním potvrdil výrok soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Uvedl, že návrh na nařízení exekuce byl podán žalobcem, jako oprávněným, proti V. T., dne 14. 2. 2007. Usnesením okresního soudu ze dne 1. 3. 2007 soud nařídil podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 3. 2006, č. j. 11 C 42/2006-18, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 13.134,- Kč s příslušenstvím a pro náklady řízení ve výši 600,- Kč a pro náklady exekuce, exekuci na majetek povinného. Soud zároveň pověřil JUDr. Martina Růžičku provedením exekuce. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 13. 6. 2012. Usnesení o nařízení exekuce obdržel soudní exekutor dne 9. 3. 2007. První úkon učinil exekutor dne 16. 3. 2007 a usnesení zaslal orgánu evidence movitých zástav, evidenci majitelů a držitelů motorových vozidel, centrální evidenci exekucí, orgánu pověřenému vedením evidence právnických osob, středisku cenných papírů, ústřední evidenci hospodářských zvířat a katastrálnímu úřadu v území soudu, který nařídil exekuci. Zároveň lustroval povinného v centrální evidenci obyvatel. Dopisem doručeným exekutorovi dne 23. 7. 2007 oznámil oprávněný, že za topné období 2006 byl u povinného vykázán přeplatek ve výši 3.412,- Kč, který byl zúčtován k 30. 6. 2007 na úhradu dlužené částky 13.134,- Kč s příslušenstvím. Dne 2. 1. 2008 exekutor rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného. Povinný na adrese uvedené v exekučním příkazu již delší dobu nebydlel. Dne 16. 8. 2010 exekutor rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného u České spořitelny, a. s. Následně Česká spořitelna sdělila, že exekuční příkaz nemůže realizovat, neboť uvedený účet je vkladní knížka. Dne 6. 3. 2012 exekutor vyzval další banky k poskytnutí součinnosti při zjišťování účtu povinného.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že délka exekučního řízení byla nepřiměřená a že vzhledem ke všem okolnostem případu je přiměřeným zadostiučiněním konstatování porušení práva. Soud prvního stupně přihlédl ke specifickému charakteru exekučního řízení a průběhu konkrétního řízení u exekutora, k výši vymáhané pohledávky a z toho vyplývajícího hodnocení významu řízení pro žalobce. Odvolací soud však dospěl k závěru, že konstatování porušení práva v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ani ve stanovisku žalované neodpovídají zákonu ani judikatuře dovolacího soudu. Z toho důvodu odvolací soud vyslovil konstatování porušení práva ve výroku svého rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., a to ze všech tam uvedených důvodů . Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací (§ 9 odst. 5 a § 10a o. s. ř.) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolatel v obsáhlém dovolání vymezuje celou řadu otázek, přičemž většina z nich se netýká právního posouzení (otázky hmotného či procesního práva), na němž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu (např. zda závěr, že dostatečným zadostiučiněním je konstatování porušení práva lze odůvodnit tím, že pohledávka byla v exekučním řízení částečně vymožena, či že exekuční řízení již probíhá pouze co do výše zbytku jistiny a příslušenství pohledávky; zda oprávněný je povinen podat návrh na zastavení exekučního řízení, pokud je řízení nepřiměřeně dlouhé; zda nižší význam předmětu řízení pro účastníka lze odůvodnit tím, že účastník je právnickou osobou).
V dalších částech dovolatel různými argumenty brojí proti závěru odvolacího soudu, že v daném případě postačuje poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z judikatury Nejvyššího soudu a ESLP, dle níž je stát povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení pohledávky z důvodu platební neschopnosti povinného. Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalobce, dle níž výše uvedený závěr popírá objektivní povahu odpovědnosti státu za újmu způsobenou nepřiměřenou délku řízení. Z uvedené judikatury nijak nevyplývá závěr, dle nějž by v případě odpovědnosti státu za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení mělo být posuzováno zavinění státu. Odpovědnost státu je dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), konstruována sice jako odpovědnost objektivní, to však ještě neznamená, že se jedná o absolutní odpovědnost, tedy že odpovědnostní vztah může vzniknout i bez splnění zákonem vyžadovaných podmínek.
V rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále uzavřel, že předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Lze ostatně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných případech, v nichž se jednalo taktéž o dovolání žalobce, obsahující totožné závěry (např. rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 707/2013, usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 232/2013 a usnesení ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 595/2013).
I přes výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že celková délka exekučního řízení není přiměřená a uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním je konstatování porušení práva, přičemž soud zohlednil kritéria dle § 31a odst. 3 OdpŠk.
V rozhodnutí ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 170/2013, Nejvyšší soud uvedl, že nelze objektivně určit, jaká částka je pro účastníka řízení standardní, a od jaké výše jde již o částku významnou, neboť vždy bude záležet na konkrétních okolnostech případu, jako např. na osobě poškozeného, a nelze vyloučit ani zhodnocení toho, zda byla poškozenému práva přiznána či zda byla alespoň částečně vymožena, apod. Přípustnost dovolání tak nemůže založit námitka dovolatele, dle níž se soud měl zabývat výší částky v souvislosti s terminologií trestního zákoníku.
Přípustnost dovolání nezakládá ani další dovolatelem položená otázka, zda soud je povinen z moci úřední zkoumat, zdali se v posuzovaném řízení státní orgán dopustil určité nečinnosti. Kompenzační řízení je řízením kontradiktorním, tudíž se i v tomto řízení uplatní povinnosti účastníků řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k prokázání svých tvrzení označit důkazy, a to před zákonnou koncentrací řízení. Řešení dovolatelem položené otázky jednoznačně vyplývá z ustanovení zákona, tudíž se nejedná o otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, dle nichž se odvolací soud v rozporu s ustanovením § 31a odst. 3 OdpŠk nezabýval kritérii zde uvedenými, když z odůvodnění rozhodnutí soudu obou stupňů jednoznačně vyplývá, že se těmito kritérii zabývaly.
Námitka, že výsledek posuzovaného řízení nelze brát v úvahu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když zkoumal, zda se v případě exekučního řízení jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010).
V rozhodnutí ze dne 31. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, vyslovil dovolací soud názor, že bude-li objektivně zjištěna nemajetnost povinného (po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující), bude zpravidla přicházet v úvahu zastavení exekuce; je na exekutorovi, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění exekuci zastavit, nebo aby podal podnět exekučnímu soudu k zastavení exekuce. O takový případ nicméně v případě dovolatele nešlo, neboť exekuce byla prováděna a plnila zákonem stanovený účel. Exekutor majetková šetření průběžně opakoval. Za situace, kdy pohledávka není zcela zjevně nedobytná, může se exekutor dále pokoušet vymoci předmětnou pohledávku a nemusí zastavovat řízení, zvláště pak, pokud oprávněná strana nijak neprojevila vůli exekuční řízení zastavit. Ani námitka směřující k tomu, že soudní exekutor byl povinen řízení zastavit, nemůže založit přípustnost dovolání.
Rovněž námitka, dle níž odvolací soud nezohlednil, že stát odpovídá za domnělou újmu žalobce v důsledku právní úpravy, nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že obsah právní úpravy nepředstavuje úřední postup, a tím méně případný nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 132/2012).
V rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud nepochybil, pokud neuvedl nad rámec požadavků na výrok o konstataci porušení práva rovněž článek Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně Listiny základních práv a svobod, do kterých bylo v důsledku porušení práva exekučním soudem zasaženo, neboť by se touto tautologií nijak nezvýšila kvalita ochrany práv žalobce, rozsudkem odvolacího soudu mu poskytnutá. Ani tato otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání.
V judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudcích ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010 nebo ve vztahu k požadavku na omluvu v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, Nejvyšší soud ustáleně vychází z toho, že ve vztahu k nárokům na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu není soud do jisté míry ve smyslu § 31a odst. 2 věta první OdpŠk při stanovení formy zadostiučinění (ovšem za předpokladu důvodného uplatnění nároku vůbec) vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá a že uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - zadostiučinění v penězích. Žalobci lze přisvědčit, že odvolací soud pochybil, pokud ve výroku napadeného rozsudku formálně nerozhodl o nároku na omluvu. V případě, kdy je soudem přiznána satisfakce ve formě konstatování porušení práva a přitom bylo požadováno přiznání omluvy, musí být vedle vyhovujícího výroku v rozsudku obsažen i zamítavý výrok ve vztahu k požadované omluvě. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však jednoznačně vyplývá závěr, že přiměřeným zadostiučiněním je konstatování porušení práva, přičemž dovolací soud neshledal tuto formu zadostiučinění jako zjevně nepřiměřenou. Z toho důvodu by zrušení rozsudku odvolacího soudu bylo čistě formální a nemohlo by přivodit pro žalobce příznivější výsledek (ostatně ke stejnému závěru dovolací soud dospěl v již citovaném rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (nevypořádání se s argumentací žalobce v odvolání) (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a dovolání odmítl (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. června 2014

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu