30 Cdo 3131/2008
Datum rozhodnutí: 30.09.2009
Dotčené předpisy:





30 Cdo 3131/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce I. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. V., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 132/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 12. prosince 2007, č.j. 40 Co 1061/2007-287, takto:


Dovolání žalobce se odmítá.


Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):


Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2007, č.j. 10 C 132/2000-267, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. prosince 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět o.s.ř. ).


Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn.


29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná


v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,


pod označením C 23/1 a C 71/1).


Jestliže odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu a na tomto skutkovém základě dospěl k právnímu závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a že jejím obsahem nebylo sjednání propadné zástavy, v důsledku čehož rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, je z vyloženého zřejmé, že zákonem požadovaný judikatorní přesah z takto řešené právní otázky, kterou žalobce v dovolání vágně vymezuje tak, že: judikovat věc obdobnou případu, napadeného tímto dovoláním, je po právní stránce významné, neboť se dotýká práva chráněného ústavním pořádkem ČR, tedy práva vlastnického , vyvodit nelze. Nelze ovšem ani v této skutkové konstelaci, kterou v dovolacím řízení není možné jakkoli revidovat (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku (právně kvalifikační závěr na zjištěný skutkový stav věci) v rozporu s hmotným právem.


Pokud žalobce v dovolání namítá, že jak soud odvolací, tak soud prvního stupně nezaujaly správné závěry k prokázaným skutečnostem, resp. skutečnosti prokázané často nebraly v potaz, pokud jde o jejich skutečný průběh, dávaly jim jiný obsah a význam, a hodnocení důkazů v jednotlivostech i v komplexu tak výrazně zkreslily v neprospěch žalobce , je těmito (v dovolání dále podrobně rozvedenými) námitkami ve skutečnosti nepřípustně uplatňován dovolací důvod ve smyslu § 241


odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobce totiž přehlíží, že tento dovolací důvod lze použít toliko v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení


(§ 238 a § 238a), tedy v případě diformních, resp. skrytě diformních rozhodnutí,


o kterýžto případ zde nejde.


Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný má s ohledem na výsledek tohoto řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření


k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky


č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.300,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. září 2009


JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.


předseda senátu