30 Cdo 3124/2013
Datum rozhodnutí: 16.04.2014
Dotčené předpisy: § 11 a 13 obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.



30 Cdo 3124/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) nezl. A. V. , b) nezl. D. V. , obou zastoupených opatrovníkem Magistrátem města Olomouc, pro řízení zastoupených JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému Mgr. L. V. , t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Kateřinská 5, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 4/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2012, č.j. 1 Co 176/2012-119, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobou na ochranu osobnosti se žalobci domáhali ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ) náhrady nemajetkové újmy v penězích po svém otci, který v současné době vykonává trest odnětí svobody za vraždu jejich matky S. V.
Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. května 2012, č.j. 74 C 4/2012-100, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit nezl. žalobkyni A. V. částku 2,000.000,- Kč do jednoho roku od právní moci rozhodnutí a částku 1,000.000,- Kč ke dni 14. 3. 2023. Ve zbývajícím rozsahu co do částky 7,000.000,- Kč žalobu žalobkyně a) zamítl. Výrokem II. uložil žalovanému zaplatit nezl. žalobci D. V. částku 2,000.000,- Kč do jednoho roku od právní moci rozhodnutí a částku 1,000.000,- Kč ke dni 23. 2. 2027. Ve zbývajícím rozsahu co do částky 7,000.000,- Kč žalobu žalobce b) zamítl. Výrokem III. a IV. uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců náhradu nákladů řízení ve výši 15.600,- Kč k rukám státu a výrokem V. rozhodl o zaplacení soudního poplatku.
Krajský soud vyšel z rozhodnutí vydaného v trestním řízení, ze kterého vyplynulo, že brutálním činem žalovaného došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv obou žalobců, v konkrétním případě o zásah do jejich soukromí zahrnující rodinný život, a to ve značné míře. Žalobci nemohou být vychováváni matkou, její smrt pro ně představuje závažnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování jejich osobnosti, rozpadlo se jejich rodinné zázemí. Model klasické rodiny byl nahrazen sice pěstounskou péčí prarodičů, ale z výpovědí odborníků vyplynulo, že tento model může ovlivnit vývoj dětí i negativně. Vzhledem k tomu že soudní judikatura neřeší dopad do osobnostního a rodinného života v případě pozůstalých dětí po smrti vlastní matky, snažil se soud v souladu s ústavním principem proporcionality vycházet z nastavených relací zadostiučinění a stanovit výši náhrady podle § 13 odst. 3 obč. zák. s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a především k okolnostem, za nichž k zásahu došlo. Se souhlasem žalobců pak uložil žalovanému úhradu nemajetkové újmy ve dvou splátkách.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. srpna 2012, č.j. 1 Co 176/2012-119, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech výroků I. a II., pokud jimi bylo rozhodnuto o splatnosti částek 3,000.000,- Kč pro každého ze žalobců, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit částku 3,000.000,- každému ze žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. jej v další napadené části, tj. ve výrocích III. a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit každému ze žalobců celé náklady prvostupňového řízení státu v částkách, které budou vyčísleny v samostatném usnesení. Výrokem III. ve zbývajících napadených částech výroků I. a II. kterými byla zamítnuta žaloba co do částek 7.000.000,- Kč ve vztahu ke každému ze žalobců a ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzení věci soudem prvního stupně. Především poukázal na skutečnost, že přiznaná peněžitá satisfakce pro žalobce je přiměřená a nemůže být ve svém souhrnu pro žalovaného likvidační. Uvedl, že i kdyby žalovaný nedaroval svůj majetek matce, pak ani tento majetek, který byl darován, aby pohledávky žalobců byly snáze uspokojeny, nedosahuje celkové částky téměř 6,500.000,- Kč, kterou má žalovaný žalobcům zaplatit. Navíc po dobu pobytu ve výkonu trestu mu vzniknou pravděpodobně ještě další dluhy. V části týkající se splatnosti přiznaných částek náhrady nemajetkové újmy v penězích však konstatoval, že stanovená splatnost narušuje princip proporcionality a je značně znevýhodňující pro žalobce (vzhledem k možné inflaci a možnosti požadovat úrok z prodlení při včasném nezaplacení přiznané částky) a naopak značně zvýhodňuje žalovaného. Proto v této části výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil. U výroku o náhradě nákladů řízení upozornil na skutečnost, že soud prvního stupně nemohl rozhodovat o náhradě nákladů řízení dříve, než bude přiznána odměna zástupci žalobců, tzn. až po skončení této věci, proto v tomto směru výrok o nákladech řízení změnil.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců 17. října 2012 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (konkrétně do části výroku III., kterou byla potvrzena část odstavců I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku IV.) podali žalobci dne 17. prosince 2012 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za otázky zásadního právního významu považují jednak to,
- zda při posuzování výše náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2,3 obč. zák. mají být kromě závažnosti vzniklé újmy a okolností, za nichž k porušení práva došlo, zohledněny i majetkové poměry původce zásahu, případě jiná kritéria.
- zda pro posouzení výše náhrady je rozhodné mimo jiné chování původce zásahu po zásahu, směřující ke zhoršení jeho majetkových poměrů s cílem neuspokojit poškozené.
Domnívají se totiž, že pokud by majetkové poměry pachatele měly mít výraznější vliv na výši náhrady, pak by to v extrémním případě také mohlo znamenat, že oběti nebude přiznána náhrada žádná nebo jen nízká za situace, kdy pachatel bude nemajetný. Oba soudy zohledňovaly a uznaly (ač šlo o pouhé tvrzení žalovaného a jeho rodičů bez poskytnutí jakékoliv záruky) jako pravdivé tvrzení žalovaného a jeho rodičů, že dispozice, které žalovaný provedl se svým majetkem po spáchání trestného činu vraždy, kterými se zbavil svého majetku např. ve prospěch své matky, činil nikoliv s úmyslem znemožnit odškodnění žalobců, ale s úmyslem zjednodušit uspokojení jejich nároků. Žalobci se naopak domnívají, že tato skutečnost, kdy se žalobce zbavuje svého majetku, by měla jít k jeho tíži při posuzování výše náhrady nemajetkové újmy, přičemž upozorňují, že povinnost vůči svým dětem má primárně žalovaný a nikoliv jeho rodiče. Ve skutečnosti žalovaný na výzvy k úhradě přiznaných částek reaguje tvrzením, že je zcela nemajetný a nemůže tudíž ničeho plnit. Žalobci upozorňují dále ve svém dovolání na to, že v předmětné věci šlo o velmi závažný až extrémní zásah do práv žalobců a že v soudní judikatuře České republiky není k dané věci srovnatelný případ. S ohledem na tuto skutečnost by výše náhrady měla být v daném případě mimořádně vysoká.
Z výše uvedených důvodů žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil část výroku III. odvolacího soudu, kterou byla potvrzena část odstavců I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a současně související výrok IV. rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 téhož zákona. Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Je skutečností, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., a soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je, že se přiznání žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti k dotčení osobnostní sféry poškozeného ve značné míře (v této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury toto hledisko nedopadá jen a výlučně na případy snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře, ale vztahuje se rovnocenně např. i na kauzy, kdy je výrazně zasažena jiná ze složek ochrany osobnosti fyzické osoby). Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku jako závažnou.
Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na její osobnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Tyto jednotlivé aspekty je nutno posuzovat v jejich vzájemných souvislostech, přičemž musí jít o takové skutečnosti, které mohou mít opodstatněně pro rozhodnutí věci význam (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp.zn. 30 Cdo 3322/2008).
Polemizují-li dovolatelé v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .].
V daném případě pak napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně náležitě vycházel z již výše popsaných hledisek upínajících se k vlastnímu zásahu do osobnostní sféry žalobců, které úvahy o případné solventnosti žalovaného ve své podstatě nebyly způsobilé modifikovat.
Nejsou zde proto skutečnosti, které by eventuálně odůvodňovaly naplnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.). Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že podle ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. nelze v dovolacím řízení uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobců bylo sice odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. dubna 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu