30 Cdo 3118/2013
Datum rozhodnutí: 11.06.2014
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



30 Cdo 3118/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a soudců Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci péče soudu o dříve nezletilého K. C. , syna matky D. C. , zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 764/50 a otce K. C. zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 P 2023/2005, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 11.4.2013, č.j. 54 Co 116/2012-651, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Otec je povinen zaplatit matce na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Hrbáčkové, advokátky se sídlem v Třebíči, Bráfova 764/50.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Třebíči (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 16. 6. 2011, č. j. 10 P 203/2005-621 zamítl žalobu na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 P 203/2005 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Co 141/2007 a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně odůvodnil, že otec na svůj nepříznivý zdravotní stav poukazoval již v průběhu řízení před soudy obou stupňů a oba soudy se jím obsáhle zabývaly; nesouhlas otce s jejich skutkovými a právními závěry však nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení o snížení výživného. Za jediný důkaz, který otec bez své viny nemohl použít v původním řízení, soud prvního stupně považoval znalecký posudek Ing. Dariny Horákové, který byl vypracován pro účely řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7C 1127/2002 dne 29. 12. 2008, resp. jeho dodatek ze dne 20. 3. 2009, ze kterého plyne, že zdravotní stav otce je dlouhodobě nepříznivý, omezuje ho závažným způsobem ve výběru povolání a odůvodňuje přiznání částečného invalidního důchodu. Ten mu však již byl ode dne 19. 7. 2004 přiznán a v původním řízení byla tato skutečnost zohledněna.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (dále jen odvolací soud ), usnesením ze dne 11. 4. 2013, č. j. 54 Co 116/2012-651, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uložil otci povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud tak nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že znalecký posudek Ing. Horákové by byl novým důkazem ve smyslu ust. § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., tedy důkazem, jež by za současného naplnění předpokladu přivození příznivějšího rozhodnutí ve věci pro otce byl způsobilým přivodit obnovu řízení. Nicméně i pokud by tomu tak bylo, ztotožnil se se závěrem, že tento důkaz by příznivější rozhodnutí pro otce skutečně přivodit nemohl, neboť na skutkových zjištěních, z nichž soud při rozhodování o snížení výživného vycházel, předmětný znalecký posudek nic nemění. Odvolací soud zdůraznil, že změny závěrů právních, které otec opakovaně v průběhu tohoto řízení zpochybnil, obnovou řízení docílit nelze. Odvolací soud rovněž připomenul, že otec soudu neumožnil posoudit včasnost podané žaloby o obnovu řízení a i tato skutečnost by mohla být uvažována jako důvod jeho neúspěchu ve věci .
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání otec (dále též dovolatel ). Dovolatel uvedl, že již v řízení před soudem prvního stupně ve věci sp. zn. 10 P 203/2005 bylo konstatováno, že v řízení o povolení obnovy byl předložen otcem důkaz, který bez své viny nemohl použít v původním řízení, za který je považován znalecký posudek Ing. Dariny Horákové, který byl vypracován pro účely řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 1127/2002, který byl vypracován ke dni 29. 12. 2008. Tento důkaz, který je soudem považován za důkaz způsobilým k povolení obnovy řízení, dovolatel v původním řízení nemohl předložit, protože o jeho existenci v době rozhodování soudu nevěděl, nikoliv proto, že soudem nebyl použit pro jeho dle názoru soudu nízkou vypovídací, resp. důkazní hodnotu. Dovolatel je tedy přesvědčen, že zde existuje nový důkaz, který bez své viny nemohl v původním řízení použít, a proto jsou splněny podmínky k tomu, aby jeho návrhu na obnovu řízení bylo vyhověno. Navrhl proto, aby napadené usnesení bylo zrušeno a odvolacímu soudu věc vrácena k novému rozhodnutí.
Matka ve vyjádření k dovolání konstatovala, že soudy obou stupňů rozhodly po právu, dovolání je pouze opakováním argumentů, se kterými se soud podrobně vypořádal. Navrhla proto, aby dovolání bylo zamítnuto, resp. odmítnuto a matce přiznány náklady dovolacího řízení.
Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno 11. 4. 2013, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací soud ) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 2, zákona č. 293/2013 Sb.) dále též jen o. s. ř. . Zabýval se přitom nejdříve přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jakkoliv dovolatel oznamuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nevymezuje s přihlédnutím ke kritériím obsaženým v § 241a odst. 3 o. s. ř, - v dovolání jediný zákonem stanovený dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání tak nesplňuje zákonem vyžadovanou náležitost spočívající ve vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013). Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy matce vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají v částce 1000,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 odst. 3, § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010), jakož i DPH ve výši 21%, tj. částce 273,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. června 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu