30 Cdo 3113/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



30 Cdo 3113/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. R. , zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 424/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015, č. j. 68 Co 337/2015-47, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení celkem 145 276 Kč s příslušenstvím, a to jednak jako náhrady škody (v částce 41 926 Kč s příslušenstvím), jednak jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 103 350 Kč s příslušenstvím), jež mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 208/2008.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 18 C 424/2013-32, žalobu na zaplacení částky 145 276 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 300 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl jako nepřípustné.
Otázka přiměřenosti délky posuzovaného řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud přihlédl k tomu, že soudy obou stupňů postupovaly v řízení plynule a jejich úkony směřovaly k meritornímu vyřízení věci, že řízení bylo složité po skutkové (potřeba rozsáhlého dokazování, a to i před dožádaným soudem) i procesní stránce (rozhodování o věcné příslušnosti, opakované projednání věci ve dvou instancích) a že posuzované řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jež bylo uveřejněno pod číslem 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko ).
Při posouzení otázky postupu soudů se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že v pořadí první meritorní rozhodnutí soudu bylo odvolacím soudem zrušeno z důvodu odlišného právního posouzení věci, nikoliv z důvodu nerespektování závazného právního názoru či pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. část IV c/ Stanoviska). Uvedená otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Ani při řešení o tázky významu řízení pro žalobce se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže hodnotil, že předmětem posuzovaného řízení bylo peněžité plnění za neuhrazenou dodávku elektřiny, a uvedený spor proto nelze řadit mezi typová řízení, u nichž lze předpokládat zvýšený význam pro účastníka (srov. část IV d/ Stanoviska). Tvrzení, že projednávaná věc byla pro žalobce velmi významná, neboť jejím předmětem bylo vysoké peněžní plnění, a žalobce tak byl několik let ve finanční nejistotě, což mělo dopad na jeho rodinný život, se žalobci v řízení prokázat nepodařilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012). Ani tato otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Skutečnost, že se žalobce pokoušel odstranit průtahy řízení podáním stížnosti na ně, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Nadto dovolací soud připomíná, že potenciál zvětšit újmu (frustraci) účastníka řízení mají pouze úspěšné stížnosti na průtahy řízení, jejichž existenci žalobce netvrdil ani v dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
Rovněž skutečnost, že se v řízení vyskytlo několik delších průtahů, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka žalobce v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
V části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 20. prosince 2016

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu