30 Cdo 311/2011
Datum rozhodnutí: 28.02.2011
Dotčené předpisy: § 191násl o. s. ř.




30 Cdo 311/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci Ing. V. V., zastoupeného opatrovnicí pro řízení JUDr. Světlanou Richtárovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Hauerova č. 3, o vyslovení přípustnosti převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče , vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 15 L 868/2010, o dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2010, č.j. 14 Co 410/2010-31, takto :


I. Dovolání umístěného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 21. června 2010, č.j. 15 L 868/2010-5, řízení v označené věci zastavil s odkazem na ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. října 2010, č.j. 14 Co 410/2010-31, usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud mimo jiné poukázal na skutečnost, že umístěný byl dne 9. června 2010 propuštěn z ústavu zdravotnické péče, kam byl před tím převzat, takže odpadl předmět řízení, neboť osobní svoboda umístěného přestala být objektem veřejnoprávní ochrany. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni umístěného a nabylo právní moci dne 29. listopadu 2010.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal umístěný dne 20. prosince 2010 včasné dovolání. Má za to, že v posuzované věci rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], pokud dovozují, že propuštěním umístěného z ústavu zdravotnické péče odpadl důvod, pro který bylo řízení zahájeno a tím i samotný předmět řízení. Zejména připomíná, že léčebna nedostatečně prokázala opodstatněnost nedobrovolného držení umístěného v léčebně. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (vychází tedy z aktuálního znění tohoto procesního předpisu), a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, která je zastoupena advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Poté dovolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu nebyly seznány.


Podle ustanovení § 103 o.s.ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1 věty první téhož zákona jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 4 stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Podle článku 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.
Východisko současné úpravy detenčního řízení, obsažené v ustanoveních § 191a až 191g o. s. ř., nutno spatřovat zejména v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS), podle něhož zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.
Vlastní úprava detenčního řízení v o.s.ř. bezprostředně souvisí s hmotněprávní úpravou, obsaženou v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, jež v § 23 odst. 4 taxativně vypočítává případy, kdy lze nemocného bez jeho písemného souhlasu převzít do ústavní péče, vyžaduje-li to povaha jeho onemocnění
a) jde-li o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze uložit povinné léčení,
b) jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí, anebo
c) není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví,
d) jde-li o nosiče (ve smyslu § 53 zákona č. 25/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů).
Ustanovení § 24 zákona č. 20/1966 Sb. pak stanoví, že převzetí nemocného bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče z důvodů uvedených v § 23 odst. 4 je zdravotnické zařízení povinno do 24 hodin oznámit soudu, v jehož obvodu má sídlo. Převzetí se soudu neoznamuje, jestliže nemocný dodatečně ve lhůtě 24 hodin projevil souhlas s ústavní péčí.
V detenčním řízení se soud vysloví o zákonnosti omezení osobní svobody fyzické osoby ve všech případech, kdy došlo k jejímu převzetí (umístění) do zdravotnického zařízení bez jejího písemného souhlasu, jakož i v případech, kdy tam byla převzata sice se svým souhlasem, ale v dalším průběhu léčby byla dodatečně omezena ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem. (§ 191b odst. 1 o.s.ř.). Odpadnou-li však důvody, pro něž bylo řízení zahájeno, je třeba je zastavit ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. Tak tomu bude např. tehdy, udělí-li umístěný dodatečně písemný souhlas se svým umístěním do ústavu nebo bude-li z ústavu propuštěn (srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. ledna 2009, sp.zn. Cpjn 29/2006).
Z uvedeného je patrné, že odvolací soud při posouzení věci správně vycházel z výše vyložených zásad. Je proto třeba uzavřít, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání umístěného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., když v tomto dovolacím řízení umístěný nemá nárok na náhradu těchto nákladů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu