30 Cdo 3108/2013
Datum rozhodnutí: 12.02.2014
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák., § 243c odst. 1a2 o. s. ř.



30 Cdo 3108/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalované Mgr. Martině Douchové, soudní exekutorce, se sídlem v Táboře, Klokotská 126, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 44/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2013, č.j. 1 Co 36/2013-158, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. listopadu 2012, č.j. 11 C 44/2010-127, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 500.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník - dále jen obč. zák. ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. května 2013, č.j. 1 Co 36/2013-158, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud věc posoudil podle § 11násl. obč. zák., přičemž se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a neshledal tak existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Poukázal na zásadu, že soudy nejsou povolány přezkoumávat v občanském soudním řízení oprávněnost uvedené exekuce, postup soudu a pověřeného exekutora. Odvolací soud dále připomněl, že současně ani nebylo prokázáno žádné excesivní jednání vybočující z výkonu povinnosti žalované. Není tedy možné dovodit ani odpovědnost žalované podle § 13 obč. zák., když navíc je tento nárok již promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. června 2013 včasné dovolání, doplněné podáním ustanoveného zástupce ze dne 12. srpna 2013. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 o.s.ř. a uvádí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na nesprávném vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolatel opakuje námitky, které byly obsahem jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a uvádí, že se s nimi odvolací soud nevypořádal a proto bylo odvolacím soudem vydáno nesprávné rozhodnutí. Připomíná, že svou žalobu podal u Okresního soudu v Pelhřimově ihned po nezákonných událostech Mgr. Douchové dne 15. dubna 2009 a proto nemůže být jeho nárok promlčen . Upozorňuje na tvrzená četná procesní pochybení jak ze strany žalované, tak i soudů obou stupňů. Odkazuje též na to, že nebyl seznámen s rozhodnou skutečností, že zákonný soudce Mgr. Evžen Sedlecký ukončil svoji činnost z důvodu neslučitelného s postavením soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích. Žalobce tento postup považuje za zásadní procesní vadu, která je překážkou pro projednání a rozhodování v předmětné věci.
Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv je dovolání žalobce relativně obsáhlé a dovolávající se fakticky ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah neoznačuje a ani fakticky nenastoluje žádnou z uvedených alternativ charakterizujících napadené rozhodnutí, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Lze pak dodat, že případné výtky dovolatele upínající se k otázce skutkových zjištění neodpovídají předpokladu obsaženému v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. února 2014
JUDr. Pavel P a v l í k předseda senátu