30 Cdo 3104/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 157 odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 3104/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. J. , zastoupeného JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Kroměříži, nám. Míru 3760, proti žalovaným 1) P. F. , a 2) V. F. , zastoupeným Mgr. Jiřím Mikulenkou, advokátem se sídlem v Holešově, Palackého 522/6, za účasti J. N., vedlejšího účastníka na straně žalovaných, zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 230/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 3. března 2015, č. j. 60 Co 395/2014-592, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 3. března 2015, č. j. 60 Co 395/2014-592, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26. února 2014, č. j. 11 C 230/2006-554, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení.
II. Nařizuje se, aby věc v dalším řízení u Okresního soudu v Kroměříži projednal a rozhodl o ní jiný soudce, než soudkyně Mgr. Jarmila Gajdošová.
III. Nařizuje se, aby případně podaná odvolání v této věci projednával a rozhodoval o nich u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, senát, jehož členy nebudou soudci Mgr. Jiří Němec, JUDr. Ladislav Pavlíček a JUDr. Jiří Rezek. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kroměříži (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. 11 C 230/2006-554, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování uzavřel, že kupní smlouva ze dne 2. března 2006, na základě které žalobce prodal předmětné nemovitosti do vlastnictví vedlejšího účastníka na straně žalovaných (který je posléze prodal společnosti AKTIVA REAL, s. r. o., se sídlem v Olomouci, a ta je dále v průběhu dalšího prvoinstančního řízení, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009, byl zrušen předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. května 2009, č. j. 60 Co 15/2009-219, jakož i předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. září 2008, č. j. 11 C 230/2006-176 prodala nynějším žalovaným) je platná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 60 Co 395/2014-592, v meritu věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze v nákladových výrocích II. a III., a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu učinil soud prvního stupně z provedeného dokazování správná skutková zjištění, z nichž dospěl ke správným právním závěrům. Odvolací soud zopakoval výslech vedlejšího účastníka na straně žalované J. N., z jehož výpovědi zjistil, že vedlejší účastník na straně žalované kupní smlouvu se žalobcem uzavřel pouze za účelem koupě nemovitostí a chtěl na nich vydělat a exekutorský zápis dohody o prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností ze dne 6. 3. 2006 měl zajišťovací charakter ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 2. 3. 2006 do rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí a žádnou půjčku podle exekutorského zápisu po žalovaném nevymáhal....Jednalo se o kupní smlouvu a nikoliv o propadnou zástavu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a dovolání staví na dovolací argumentaci, že odvolací soud pochybil, nevycházel-li ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ), jak byl vyjádřen v rozsudku ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009, zejména, že předmětná kupní smlouva ze dne 2. března 2006, respektive ze dne 6. března 2006, je ve smyslu § 39 obč. zák. (z důvodu, že má charakter tzv. propadné zástavy) absolutně neplatná. Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu (soudům obou stupňů), že předmětnou kupní smlouvu posuzoval(y) izolovaně od dalších právních jednání mezi dovolatelem a vedlejším účastníkem na straně žalovaných (dále též vedlejší účastník ), k jejichž uzavření došlo téhož dne, tj. dne 6. března 2006, když smlouva o půjčce a dohoda o prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností uzavřená formou exekutorského zápisu časově předcházely uzavření kupní smlouvě. Podle dovolatele kupní smlouva ve skutečnosti sloužila jako zajištění pohledávky vedlejšího účastníka vůči dovolateli s tím, že při nesplnění jeho závazku se vedlejší účastník stane natrvalo vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy. V této souvislosti odvolací soud zcela opomenul obsah výpovědi vedlejšího účastníka při ústním jednání dne 10. července 2007, v níž jmenovaný potvrdil, že dovolateli poskytl v hotovosti finanční půjčku ve výši 550.000,- Kč, a že ...vzhledem k poskytnuté půjčce žalobci jsem po konzultaci se známými požadoval exekutorský zápis a nakonec na zajištění peněz jsme sepsali kupní smlouvu. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodnutí také nezohlednil, že při výpovědi vedlejší účastník uvedl, že ...sepis exekutorského zápisu jsem inicioval já, neboť jsem měl obavu o peníze, nechtěl jsem o ně přijít...chtěl jsem mít peníze zajištěny nemovitostí. K dotazu soudu vedlejší účastník vypověděl, že na zajištění finančních prostředků (z titulu půjčky) pak byl sepsán exekutorský zápis a kupní smlouva. Kupní smlouva měla charakter tzv. propadné zástavy, je absolutně neplatná, v důsledku čehož byly absolutně neplatné i následné převody předmětných nemovitostí. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. § 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť odvolací soud (jak bude rozvedeno níže) nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, jak byl vyložen v jeho předcházejícím rozsudku ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009.
V tomto předcházejícím (kasačním) rozsudku Nejvyšší soud poukázal na rozpory u některých dílčích skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel i odvolací soud. Tato rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci ovšem znemožňovala přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jaký ve věci zaujal odvolací soud, a odvolacímu soudu pak znemožňovala věcně rozsudek odvolacího soudu přezkoumat.
Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku také uvedl (poznámka dovolacího soudu: nyní zásadně významné pasáže v textu jsou tučně zvýrazněny):
Odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval výslech vedlejšího účastníka na straně žalované J. N., z jehož výpovědi odvolací soud zjistil, že vedlejší účastník na straně žalované kupní smlouvu se žalobcem uzavřel pouze za účelem koupě nemovitostí a chtěl na nich vydělat a exekutorský zápis dohody o prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností ze dne 6. 3. 2006 měl zajišťovací charakter ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 2. 3. 2006 do rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva do katastru a žádnou půjčku podle exekutorského zápisu po žalovaném nevymáhal. Dovolacímu soudu není ovšem zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud při hodnocení předmětného výslechu ponechal bez povšimnutí tu pasáž výpovědi, v níž vedlejší účastník vypověděl, že žalobci, jak je uvedeno v tom exekutorském zápisu, žádné peníze podle smlouvy o půjčce neposkytl , též v návaznosti na odvolacím soudem vyslýchanému předestřenou část jeho výpovědi při jednání před soudem prvního stupně dne 10. července 2007 (viz protokol o jednání z uvedeného dne na č.l. 81 a násl.), ve které vedlejší účastník uvádí, že: vzhledem k poskytnuté půjčce žalobci jsem po konzultaci se známými požadoval exekutorský zápis, nakonec na zajištění peněz jsme nesepsali (poznámka dovolacího soudu: s ohledem na předchozí text odůvodnění míněno zjevně sepsali ) kupní smlouvu , a to vše ještě s ohledem na následnou reakci vyslýchaného a s přihlédnutím k odvolací argumentaci (nynějšího) dovolatele poukazujícího na to, že předmětná kupní smlouva měla ve skutečnosti sloužit k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 6. března 2006. Bylo přitom zjevné, že právě tyto okolnosti měly být v řízení pečlivě verifikovány, neboť k otázkám, jež se týkají zastřených právních úkonů, simulovaných kupních smluv, které ve skutečnosti představují tzv. propadné zástavy, se Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyjadřoval. V judikatuře Nejvyššího soudu je totiž problematika tzv. propadných zástav, kromě případů, kdy kupní smlouva byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, in www.nsoud.cz ), spojována i s případy uzavření kupní smlouvy ve vazbě na uzavřenou smlouvu o půjčce. V dovolacím soudem posuzovaných věcech se jednalo o případy, kdy účastníci sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, resp. stimulem takového (formálně navenek vyjádřeného) právního jednání bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu. Případy takového druhu jsou např. postiženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006 (in www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud zaujal následující právní názor: Za situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců na žalované až poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu, neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti. Obdobný závěr dovolací soud zaujal např. i v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1918/2008, či v usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 1180/2010 (in www.nsoud.cz ). Lze pak zmínit např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008 (in tamtéž), ve kterém se mj. uvádí: Ačkoli uzavření kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporuje, situaci je nutno posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Jestliže podle vůle smluvních ujednání stran účelem převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem na věřitele ze smlouvy o půjčce bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce s tím, že po splacení půjčky kupující převede vlastnické právo k nemovitostem zpět na žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu ve smyslu § 588 obč. zák., nýbrž o ujednání odpovídající zajišťovacímu převodu vlastnického práva, postrádající obligatorní písemnou formu vyžadovanou § 553 obč. zák.; navíc jde o ujednání, které bylo sjednáno jako fiduciární převod práva a které neobsahuje dohodu o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku z půjčky věřiteli řádně a včas neuhradí. Kupní smlouva je z těchto důvodů právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu § 39 obč. zák.
Nejvyšší soud na adresu dovolatele připomíná, že ve svém předchozím kasačním rozsudku nezaujal právní názor o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, nýbrž uvedl, že Dospěje-li soud prvního stupně (odvolací) soud k závěru o neplatnosti předmětné kupní smlouvy a bude se zabývat otázkou platnosti následného (následných) převodu (převodů) předmětných nemovitostí (viz zejména argumentace žalované o dobré víře s odkazem na cit. rozhodnutí Ústavního soudu), neopomene při rozhodování zohlednit Nejvyšší soudem judikovaný právní názor (zohledňující i judikaturu Ústavního soudu), že: V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře (in Právní rozhledy 2011, číslo 3, resp. www.nsoud.cz ).
Odvolací soud nyní postavil své závěry na skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně. Soud prvního stupně ovšem v odůvodnění svého rozsudku učinil některá dílčí skutková zjištění, která jsou si navzájem rozporná.
Tak např. na str. 8 odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku činí soud prvního stupně skutkové zjištění, že podle pokladního dokladu s datem 1. 3. 2006 J. N. (nyní vedlejší účastník) vyplatil P. J. (nyní žalobce) částku 300.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu nemovitosti, a podle pokladního dokladu s datem 2. 3. 2006 J. N. vyplatil P. J. částku 250.000,- Kč jako doplatek kupní ceny. Oproti tomu však má z výslechu žalobce za zjištěné, že Na základě uvedených listin dostal toliko 350.000,- Kč, žádné jiné peníze z exekutorského zápisu z kupní smlouvy neobdržel...

Dále soud prvního stupně na str. 11 odůvodnění svého rozsudku z výslechu vedlejšího účastníka jako svědka také zjistil, že vedlejší účastník Půjčil žalobci v hotovosti 550.000,- Kč, bylo to zřejmě 6. 3. 2006...Nakonec na zajištění peněz ještě sepsali kupní smlouvu...Převodem nemovitostí žalobce na svědka došlo k vyrovnání závazku mezi nimi...Peníze půjčil žalobci na dvakrát v hotovosti...
Z vyloženého je zřejmé, že uvedená dílčí skutková zjištění, že 1. dovolateli byla kupní cena (ve dvou splátkách) vedlejším účastníkem zaplacena, dále že 2. dovolatel na základě uvedených listin dostal toliko 350.000,- Kč , a že 3. převodem nemovitostí dovolatele na vedlejšího účastníka došlo k vyrovnání závazku mezi nimi (což vlastně znamená, že kupní cena fakticky dovolateli vyplacena nebyla), nemohou vedle sebe obstát, neboť jsou si navzájem obsahově rozporná.
Ačkoliv soud prvního stupně učinil shora uvedená dílčí skutková zjištění, pak na str. 16 odůvodnění svého rozsudku tato skutková zjištění de facto opět verifikuje, když uvádí, že Vycházeje z provedených důkazů účastnickým výslechem žalobce a J. N. jako svědka a jako vedlejšího účastníka je skutečností, že v těchto se vyskytují rozpory. Dovolací ovšem nechápe, proč soud prvního stupně jím učiněná dílčí skutková zjištění jako rozporná dále hodnotí v rámci čtvrtého odstavce na str. 16 odůvodnění rozsudku, a proč z těchto hodnotících úvah nakonec vymizela jako nejpodstatnější (pro rozhodnutí ovšem zásadně významná) informace sdělená přímo vedlejším účastníkem jako svědkem, že kupní smlouva představovala zajišťovací prostředek, a že převodem nemovitostí z vlastnictví dovolatele do vlastnictví vedlejšího účastník došlo k vyrovnání závazku mezi nimi, což nelze chápat jinak, než jako propadný charakter u předmětné kupní smlouvy.
Soud prvního stupně přitom vůbec nezohlednil na což ve svém dovolání důvodně poukazuje dovolatel - časovou souslednost uzavřených předmětných právních úkonů ve vazbě na v dovolací praxi již judikované právní názory v případech, kdy v určitém časovém okamžiku byly uzavírány smlouvy o půjčce a následně kupní smlouvy, které (velmi zjednodušeně shrnuto z již shora označené judikatury) fakticky představovaly tzv. propadné zástavy.
Popsané (flagrantní) prostupování těchto právně významných okolností v místy vnitřně rozporném odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ovšem nevedlo odvolací soud k vydání kasačního rozhodnutí, případně k zopakování dokazování a řádnému vymezení dílčích skutkových zjištění s následným závěrem o skutkovém stavu věci, jenž by byl podroben právnímu posouzení, nýbrž k přitakání takto defektně zjištěného skutkového stavu, navíc doplněného o další dílčí skutková zjištění učiněná z některých zopakovaných důkazů, respektive v případě Jiřího Němce z provedení důkazu jeho výslechem jako vedlejšího účastníka, nikoliv jako svědka (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3859/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) a z nepochopitelné absence hodnocení toho, co tento vedlejší účastník jako svědek vypověděl dříve. Tj. v řízení před soudem, zejména o smyslu a účelu uzavření smlouvy, a dále o tom, že kupní smlouvou došlo k vyrovnání závazku mezi vedlejším účastníkem a dovolatelem.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Taková procesní situace nastala v tomto případě, neboť dovolací soud nemohl věcně přezkoumat napadený rozsudek odvolacího soudu (a případně rozsudek odvolacího soudu změnit a podané žalobě vyhovět), vycházel-li z převážné části ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které vykazovaly shora již popsané defekty, jakkoliv je zřejmé, že popsané skutkové okolnosti případu nasvědčují tomu, že předmětná kupní smlouva mohla mít charakter tzv. propadné zástavy, pokud sám vedlejší účastník již dříve před soudem prvního stupně uvedl, že (ještě jednou citováno z jeho výpovědi) Převodem nemovitostí žalobce na svědka došlo k vyrovnání závazku mezi nimi. V této souvislosti nelze pominout, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zaměňoval platbu částky 550.000,- Kč ve dvou splátkách tu dílem jako platbu vedlejšího účastníka dovolateli na kupní cenu, tu dílem zase jako platbu vedlejšího účastníka dovolateli z titulu poskytnuté půjčky; pak by se ale mělo dovolateli dostat jednak půjčky 550.000,- Kč (ve dvou splátkách), a dále - v témže časovém období téže částky ve stejných splátkách z titulu vyplacení kupní ceny, celkem tedy částky 1.100.000,- Kč. Tyto skutkové oscilace obsažené v textu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně či (implicite) odvolacího soudu (viz str. 5 poslední věta prvního odstavce odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (arg.: Skutečnost, že exekutorský zápis dohody o prohlášení o uznání dluhu s přímou vykonatelností ze dne 6. 3. 2006 měl zajišťovací charakter ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 2. 3. 2006 do rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, nezakládá neplatnost kupní smlouvy. ) jen zvýrazňují nepřehledný skutkový stav, který soudy právně posuzovaly.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušen. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil také rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož ze strany odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně, nebyl dodržen závazný právní názor Nejvyššího soudu, jak byl vyložen v jeho předcházejícím kasačním rozhodnutí, přičemž s ohledem na popsaná pochybení soudů nelze v této fázi mít za to, že v této věci stejní soudci by byli schopni rozhodnout v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu, dovolacímu soudu nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 3 o. s. ř. nařídit, aby tuto věc u soudu prvního stupně projednal a rozhodl o ní jiný soudce, a v případě podaných odvoláních proti takto vydanému rozsudku soudu prvního stupně, aby odvolání podaná v této věci nadále projednal a rozhodl o nich senát odvolacího soudu v jiném obsazení.
Vzhledem k tomu, že tento soudní spor trvá více než devět let, je nezbytné, aby soud prvního stupně bezodkladně nařídil ve věci jednání za účelem meritorního rozhodnutí.
Dospěje-li soud prvního stupně (případně odvolací soud) k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kterou uzavřel dovolatel s vedlejším účastníkem, a navazujících převodních smluv, a bude-li se zabývat ve smyslu judikatury Ústavního soudu otázkou nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, neopomene se v takovém případě vypořádat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v řešení této otázky (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015; k otázce reflexe judikatury Ústavního soudu v řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka do 31. prosince 2014, vydané po R 16/2015 srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2458/2015). Především však neopomene zjistit, zda ke dni 6. září 2009, kdy měl žalovaný 1) uzavřít s J. K. ( Realitní kanceláří Domov Zlín ) smlouvu o rezervaci předmětných nemovitostí a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitostí, byl či nikoliv v katastru nemovitostí obsažena údaj o podání určovací žaloby dovolatelem (k tomu srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 14, druhý a třetí odstavec, zejména pak výpis z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 1644 pro obec a katastrální území Holešov na č. l. 332), a to z hlediska posouzení, zda žalovaní mohli a měli možnost ověřit si aktuální údaje o předmětných nemovitostí z veřejně dostupných prostředků, respektive zda případná existence takové poznámky v katastru nemovitostí měla žalované vést k obezřetnosti v souvislosti se zamýšlenou koupí tohoto nemovitého majetku, pokud sám žalovaný 1) v řízení před soudem prvního stupně vypověděl, že v souvislosti s koupí nemovitostí zjišťoval (zjišťovali) veškeré informace o tomto nemovitém majetku. Je tedy otázkou, zda žalovaní disponovali informací o existenci soudního sporu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, jestliže k datu uzavření předmětné rezervační smlouvy, uvedená informace byla předmětem evidence v katastru nemovitostí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu