30 Cdo 3100/2011
Datum rozhodnutí: 13.12.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 3100/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. H. , zastoupené JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem ve Vimperku, 1. máje 144, proti žalované E. S. , zastoupené Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní nám. 16, o určení neplatnosti notářského zápisu a vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 9/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. března 2011, č.j. 5 Co 2922/2010-84, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. října 2010, č.j. 8 C 9/2010-62, se zastavuje .
II. Dovolání žalobkyně se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Okresní soud v Prachaticích (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. května 2010, č.j. 8 C 9/2010-32, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že notářský zápis, sepsaný státním notářem JUDr. Karlem Matějkou na Státním notářství v Prachaticích dne 27.06.1989 a registrovaný dne 14.07.1989 pod č.j. R I 307/1989, je neplatný , a dále zamítl žalobu o určení, že vlastníkem pozemků parcelní č. 11/1, č. 11/2 a č. 37 v katastrálním území P., obec V., je Zemědělské obchodní družstvo se sídlem ve Vacově Miřeticích 34.
K odvolání žalobkyně byl shora cit. prvoinstanční rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále již odvolací soud ) ze dne 25. srpna 2010, č.j. 5 Co 1809/2010-51, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že žalobkyni bylo (pro v kasačním usnesení vytčené vady) odňato právo jednat před soudem prvního stupně.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. října 2010, č.j. 8 C 9/2010-62, opět předmětné určovací žaloby zamítl. V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mj. vyslovil, že žalobkyně nemá právní zájem na určení neplatnosti předmětného notářského zápisu, který podle jejího tvrzení ohrožuje její právní postavení coby osoby oprávněné z věcného břemene chůze a jízdy a výkonu tohoto práva odpovídajícímu věcnému břemeni práva jízdy a chůze přes pozemek p. č. 11/2 v katastrálním území P. Žalobkyni rovněž nesvědčí ani naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětnému nemovitému majetku ve prospěch Zemědělského obchodního družstva se sídlem ve Vacově Miřeticích 34, neboť takové určení by nemohlo odstranit tvrzené ohrožení práva žalobkyně.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 2. března 2011, č.j. 5 Co 2922/2010-84, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Dodal, že pokud žalobkyně tvrdí, že je jí ve výkonu jejího práva odpovídajícímu věcnému břemeni bráněno, pak k jeho ochraně musí volit jinou žalobu, než kterou podala.
Žalobkyně prostřednictvím své advokátky podala včasné dovolání jak proti v záhlaví citovanému rozsudku odvolacího soudu, tak i proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. října 2010. č.j. 8 C 9/2010-62.
Pokud jde o dovolání žalobkyně proti označenému rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) musí konstatovat, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47, ročník 2006).
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka podala (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání také proti označenému rozsudku odvolacího soudu, které ovšem není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť předchozí rozsudek soudu prvního stupně byl shora označeným usnesením odvolacího soudu zrušen výhradně z důvodu, že žalobkyni bylo v prvoinstančním řízení odňato právo jednat před tímto soudem), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , resp. které bylo s cit. právní větou publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042).
Žalobkyně ve svém dovolání ovšem neformuluje žádnou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro nyní napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Z obsahu dovolání pouze vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a polemizuje s jeho právním názorem; taková okolnost ovšem (sama o sobě) přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá. K žalobkyní tvrzeným okolnostem v dovolání, jež by měly naplnit dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), s ohledem na § 237 odst. 3 o. s. ř. in fine, nebylo možno při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Napadla-li žalobkyně dovoláním rovněž nákladový výrok II. rozsudku odvolacího soudu, pak ani v tomto rozsahu není dovolání přípustné. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto napadenému výroku je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně (též) směřuje proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně i proti tomuto výroku podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl.
Výrok III. o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované podle obsahu spisu v tomto dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. stanovícího, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu