30 Cdo 3096/2007
Datum rozhodnutí: 02.07.2009
Dotčené předpisy:





30 Cdo 3096/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované P. a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení 274.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 29/99, o dovolání žalobce a o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 12. prosince 2006, č. j. 12 Co 779/2006-313, t a k t o :


Dovolání žalobce se zamítá.


Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 12. prosince 2006, č. j. 12 Co 779/2006-313, se ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 131.808,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalované odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou proti žalované domáhal zaplacení částky 287.200,- Kč za užívání pozemku parc. č. 900 (nyní p.č. 890/12) o výměře 1795 m² v k.ú. D., okres P., jehož je vlastníkem. Uvedl, že žalovaná užívala část pozemku v rozsahu 1373 m² jako skládku odvodněných sádrovcových kalů ve výšce 10 12m. Pro rok 1997 mezi účastníky nedošlo k uzavření nájemní smlouvy a nebyla uzavřena ani žádná dohoda o finančním vyrovnání jako v předchozích letech. Žalovaná tak užívala pozemek bez právního důvodu. Výši uplatněného nároku žalobce odvodil z ceny požadované Městským úřadem v P. za skladování odpadních materiálů podle čl. 13 odst. 3 písm. c) obecně závazné vyhlášky města P. o místních poplatcích, která činí 3 Kč za m² a den. Žalobce požadoval roční nájem ve výši 160,- Kč/1 m2, což má představovat částku sedmkrát nižší, než požaduje město Přerov podle uvedené vyhlášky.


Rozsudkem ze dne 27. května 2002, č. j. 10 C 29/99-136, Okresní soud v Přerově uložil žalované zaplatit žalobci částku 274.600,- Kč, zatímco žalobu o zaplacení dalších 12.600,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů placených státem. Vyšel z nesporného zjištění, že žalovaná užívala pozemek žalobce v rozsahu 1.373 m² bez právního důvodu a nárok žalobce posoudil podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen o. z. ) jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Při určení výše tohoto bezdůvodného obohacení vzal v úvahu především zprávu firmy R. v.o.s., podle které by nájem za deponování odpadu např. do výše 8m nepřekročil částku 200,- Kč za m²/rok. Do bezdůvodného obohacení nezahrnul částky požadované žalobcem, představující náklady žalované, které současně nebyly újmou žalobce, a dále tu část nájmu, která představuje zisk pronajímatele.


Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované usnesením ze dne 12. března 2003, č. j. 8 Co 928/2002-164, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě vyhověno ohledně 274.600,- Kč a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uložil mu, aby se zaměřil na zjištění, zda by nájemné za takto individualizovaný pozemek ve stejném místě a čase činilo 200,- Kč za m²/rok , přičemž vyslovil názor, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení je v tomto případě nutno vycházet výhradně z rozsahu plochy a kvality pozemku, který je odpadem zatěžován.


Poté Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 10 C 29/99-266, opětovně uložil žalované zaplatit žalobci částku 274.600,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů placených státem. S ohledem na závazný názor odvolacího soudu doplnil dokazování svědeckými výpověďmi, dále předchozími nájemními smlouvami mezi účastníky, nájemními smlouvami mezi žalovanou a vlastníky pozemků ve stejné lokalitě, zprávami od provozovatelů skládek, recyklačních zařízení a dalších subjektů, které by mohly poskytnout pozemek k uskladnění sádrovcových kalů, cenovou vyhláškou o pronájmu veřejného prostranství a znaleckým posudkem o výši obvyklého nájemného. V souladu se závěry Nejvyššího soudu ČR obsaženými v rozsudku ze dne 31. března 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003, stanovil výši bezdůvodného obohacení postupem podle § 136 o. s. ř. Neztotožnil se však s názorem odvolacího soudu, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení je nutné vycházet výhradně z rozsahu plochy, kterým je pozemek odpadem zatěžován. Naopak se přiklonil k závěru Krajského soudu v Ostravě vyslovenému v rozsudku ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 11 Co 617/2002 (tento rozsudek však byl později zčásti zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2005, č. j. 32 Odo 1108/2005-312), že při určování bezdůvodného obohacení je zapotřebí vycházet z objemu uskladněných kalů. Při úvaze o výši bezdůvodného obohacení konstatoval, že měl k dispozici diametrálně odlišné údaje, že obvyklá cena v dané situaci je spíše hypotetickým údajem, přičemž další údaje jsou s ohledem na specifický charakter využívání pozemku zcela nedostupné a důkaz znaleckým posudkem, ve kterém znalec dochází k částce 9,60 Kč, resp. 11,60 Kč za 1 m² za rok, nevyzněl přesvědčivě oproti jiným důkazům. Soud se přiklonil k částce ve výši 200,- Kč za m² z důvodu, že žalovaná užívá pozemek žalobce po velmi dlouhou dobu bez jakéhokoliv jeho souhlasu. I když žalovaná tuto situaci sama nezavinila, nepochybně z ní dlouhodobě těžila a měla majetkový prospěch.


K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č. j. 12 Co 779/2006-313, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 131.808,- Kč; ve zbytku žalované částky ve výši 142.792,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že v rozhodném období žalobce byl vlastníkem pozemku, který žalovaná bez dohody


s ním užívala ke skladování sádrovce v mocnosti deseti metrů. Konstatoval, že i když měl okresní soud dostatek potřebných údajů pro zjištění výše bezdůvodného obohacení, z těchto podkladů nevycházel, a v rozporu s kritérii obsaženými v ustanovení § 136


o. s. ř., nahradil úvahu soudu hypotetickým závěrem a nikoliv rozvahou založenou


na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud akcentoval závěry znaleckého posudku, který vyšel z obecné ceny stavebního pozemku, jak je uvedena v cenové mapě, a to 96,- Kč za jeden m². Cena nájmu je pak představována 10 % z obecné ceny, tj. částkou 9,60 Kč za jeden m². Vzhledem k exkluzivitě daného plnění oproti obvyklé hladině nájemného, k výjimečnosti a mimořádné výhodnosti polohy odkaliště pro žalovanou a k mnohovrstevnosti úložiště, odvolací soud dovodil, že obvyklým nájemným pro tento případ je desetinásobek obecné ceny nájmu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupcům obou účastníků dne 8. února 2007 a tentýž den nabyl právní moci.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali samostatná dovolání žalobce i žalovaná.


Žalobce tak napadá výslovně výrok o zamítnutí žaloby co do částky 142.792,- Kč a související výroky o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako dovolací důvody uvádí § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu při stanovení výše bezdůvodného obohacení, zejména považuje za nepřijatelnou konstrukci výše nájemného podle znaleckého posudku. Podle žalobce odvolací soud při stanovení mocnosti vrstev sádrovcového kalu vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž též nesprávně vyložil zásadu proporcionality, kdy podle dovolatele je třeba posoudit poměr mezi cenou uvažovaného nájmu pozemku a prospěchem, který z bezdůvodného užívání měl žalovaný. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná přípustnost podaného dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvody uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř). Žalovaná nezpochybňuje, že dotčenou část pozemku žalobce užívala tak, že na něj umísťovala odpady v podobě sádrovcových kalů, přičemž jej takto užívala i v roce 1997. Nezpochybňuje ani, že se v důsledku užívání pozemku bezdůvodně obohatila. Nesouhlasí však s tím, jak soudy postupovaly při určení jeho výše. Podrobně rozebírá svůj názor na výklad pojmu obvyklé nájemné . Tím


je nájemné, které se platí za užívání věcí určitého nebo podobného druhu v určitém místě (územním obvodě) v určitém čase při jejich užívání ke stejnému nebo obdobnému účelu. Z vymezení pojmu obvyklého nájemného nevyplývá, že by mělo být odvozeno


od výsledků podnikání uživatele, resp., že by bylo ovlivněno množstvím hmoty uložené na pozemku. Odvolací soud podle dovolání nevzal v úvahu, že žalovaná platí za užívání pozemků jiným vlastníkům nesrovnatelně nižší částky. Soud tak pochybil, když výši bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala na úkor žalobce, určil peněžitou částkou, která neodpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase


za užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu. Za podstatné považuje skutečnost, že v daném případě je poměřován vztah mezi vlastníkem pozemku a uživatelem vodohospodářského díla, jemuž svědčí veřejnoprávní oprávnění k provozování hospodářské činnosti na vodohospodářském díle. Pro posouzení jaký majetkový prospěch žalovaná získala je rozhodující zjištění, že žalobce je sice vlastníkem pozemku, avšak nedisponuje veřejnoprávním oprávněním, které by mu umožňovalo využívat vodohospodářské dílo stejným způsobem jako to činí žalovaná. Svědčí-li veřejnoprávní oprávnění využívat odkaliště jen žalované, nelze dovozovat,


že majetkový prospěch, který tím žalovaná získává, získává na úkor žalobce, neboť


na jeho úkor konzumuje výlučně užitnou hodnotu zemědělského pozemku. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 1408/2004. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


K dovolání žalované se vyjádřil žalobce podáním ze dne 2. srpna 2007, ve kterém uvedl, že stanovení výše bezdůvodného obohacení podle konstrukce obvyklého nájemného by vedlo k zcela nepřípustnému zvýhodnění žalované. Je přesvědčen, že dovolání žalované není důvodné.


Žalovaná svým podáním ze dne 18. září 2007 sdělila, že nebude podávat repliku k vyjádření žalobce k jejímu dovolání.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,


ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. a jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou jejich přípustnosti.


Bylo již uvedeno, že dovolání žalobce napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba byla zamítnuta co do dále požadované částky 142.792,- Kč. Dovolání proti tomuto výroku je tak přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud proto poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že s ohledem na obsah výtek obsažených v dovolání žalobce, je opodstatněné toto rozhodnutí považovat v dotčeném výroku za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).


Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.


Žalobcem především uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


V souzené věci dovolání žalobce se především zaměřuje na zdůraznění skutečnosti, že předmětný pozemek slouží žalovanému k podnikání, přičemž odvolací soud podle dovolatele nesprávně vyšel z mocnosti vrstev sádrovce uloženého do výše deseti metrů, ač byla prokázána výše jeho uložení minimálně v mocnosti dvanácti metrů. Má tak za to, že se může domáhat (v rámci vydání bezdůvodného obohacení) částky vyšší. V zásadě však právní otázku, která by měla podporovat jeho úvahu o nesprávnosti úvah soudu, které vedly k částečnému zamítnutí žaloby přehledněji nespecifikuje. Přitom však základ analýzy dovolatele vychází z mylné teze, že jedním z hledisek pro vymezení výše bezdůvodného obohacení žalované je seznání mocnosti vrstev odvodněného sádrovce uloženého žalovanou na jeho pozemku (resp. na jeho části), k čemuž bude podán výklad v souvislosti s dovoláním žalované. Protože je pak zřejmé, že řízení o dovolání není bezbřehou revizí věci, když přezkumné limity dovolacího řízení jsou obsaženy zejména v ustanovení § 242 o. s. ř., je třeba posoudit dovolání žalobce jako nedůvodné (a tedy jím napadený výrok rozsudku odvolacího soudu z tohoto hlediska jako správný). Proto bylo dovolání žalobce zamítnuto (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).


Dovolání žalované zcela zjevně nerozlišuje mezi jednotlivými výroky ve věci samé rozsudku odvolacího soudu. Je jím tak nepochybně napaden i výrok, kterým v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta co do již zmíněné částky 142.792,- Kč. V této části však bylo odvolacím soudem žalované vyhověno, takže jí tak tímto výrokem nebyla způsobena jakákoliv újma na jejích právech. V tomto případě proto žalovaná nebyla k podání dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. legitimována. Dovolací soud proto dovolání žalované proti uvedenému výroku odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř.


Pokud dovolání žalované napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, podle něhož je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 131.808,- Kč, bylo nutno vyjít ze skutečnosti, že v této části nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn (jak uvedl ve výroku odvolací soud), ale fakticky potvrzen. Dovolání v této věci pak není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (když soud prvního stupně svými rozsudky v této věci žalobě vždy v plném rozsahu vyhověl), takže bylo třeba posuzovat otázku případné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé bylo v tomto výroku shledáno jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., když právní otázku určení výše bezdůvodného obohacení řeší v této věci v rozporu s hmotným právem. Proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu


je proto dovolání přípustné podle již zmíněného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je v této části nesprávné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).


Podle § 451 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.


Podle § 456 o.z. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.


Podle § 458 odst. 1 o. z. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.


Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 násl. o. z. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil.


Ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje zásadu občanského práva, že se nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Bezdůvodné obohacení je vyjádřeno i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká, tedy jako majetkový prospěch získaný plněním jednak bez právního důvodu, dále plněním na základě neplatného právního úkonu (absolutně i relativně), také plněním z právního důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv.


V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 1408/2004, se poukazuje mimo jiné na to, že uvedený soud ve svých rozhodnutích (např. v rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999 nebo rozsudku ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002) dovodil, že vodohospodářské dílo ve smyslu veřejného (vodního) práva není z hlediska práva soukromého samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy.


V posuzovaném případě je ustanovením § 451 obč. zák. poměřován vztah mezi vlastníkem pozemku, na němž jsou uloženy vrstvy odvodněného sádrovce, a uživatelem vodohospodářského díla (tj. žalované), k němuž se váže příslušné povolení (č. j.


Vod 1810/64-Do ze dne 23. března 1964), tj. subjektem, jemuž svědčí veřejnoprávní oprávnění k provozování hospodářské činnosti na vodohospodářském díle. Pro posouzení, jaký majetkový prospěch žalovaná na úkor žalobce v posuzovaném případě získala (závěr, že to byla žalovaná, kdo se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, nebyl dovoláním nikterak zpochybněn), je rozhodující zjištění, že žalobce je sice vlastníkem předmětného pozemku (tedy části zemského povrchu, na němž je deponován odvodněný sádrovec), avšak nebylo tvrzeno, že by sám v tomto případě disponoval příslušným veřejnoprávním oprávněním v souvislosti s předmětným vodohospodářským dílem. Svědčí-li veřejnoprávní oprávnění žalovanému, nelze dovozovat, že majetkový prospěch, který tím žalovaný získává, získává na úkor žalobce; konzumuje totiž na jeho úkor výlučně užitnou hodnotu zemědělského pozemku. Při vyčíslení majetkového prospěchu získaného na úkor žalobce by tak bylo nutno vycházet z konzumace užívání vlastního pozemku, nikoli z mocnosti vrstev na něm uloženého odvodněného sádrovce a prospěchu z toho pro žalovanou vyplývajícího (obdobně srovnej již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 1408/2004).


Z uvedeného je třeba dovodit, že odvolací soud při zvažování výše vzniklého bezdůvodného obohacení nevycházel beze zbytku z odpovídajících předpokladů pro tuto úvahu. Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy s ohledem na podaný výklad nutno hodnotit v přezkoumávaném výroku jako nesprávný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) jej proto v této části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).


K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).


Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 2. července 2009


JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.


předseda senátu