30 Cdo 3094/2015
Datum rozhodnutí: 12.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a o. s. ř.



30 Cdo 3094/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce ODEŘSKÝ STATEK a.s. , identifikační číslo osoby 25200593, se sídlem v Hroznětíně, Odeř 38, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 385 567 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 75/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, č. j. 15 Co 439/2014-70, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 18 C 75/2013-45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 93 888 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu co do částky 291 679 Kč (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 15 Co 439/2014-70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé (II) a ve výroku o nákladech řízení (III) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 385 567 Kč. Uvedl, že je právním nástupcem bez likvidace zrušené a zaniklé společnosti Statek Dalovice a.s., která byla založena Fondem národního majetku České republiky. Základní jmění společnosti činilo 165 353 000 Kč a bylo představováno hmotným a dalším majetkem státního statku Dalovice, státní podnik, který na Fond národního majetku přešel v souvislosti s privatizačním projektem dle § 19 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Mezi tímto majetkem byl také pozemek parc. č. 241 v k. ú. O. Na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Karlovy Vary ze dne 12. 5. 2011, žalobce vydal restituentům z uvedeného pozemku oddělený pozemek parc. č. 241/2. Jelikož Fond národního majetku do privatizovaného majetku zahrnul a právnímu předchůdci žalobce vydal nemovitost, na níž byl uplatněn restituční nárok, porušil svou povinnost. Žalobce tedy v důsledku rozhodnutí ze dne 12. 5. 2011 přišel o část pozemku uvedeného v privatizačním projektu a předávacím protokolu, čímž mu vznikla škoda ve výši 93 888 Kč za vydání oddělené části pozemku. Jelikož byl žalobce nucen oplotit pozemek tak, aby oplocení uzavíralo celý pozemek jako v původním stavu, vznikla žalobci další škoda ve výši 291 679 Kč.

Ačkoliv dle odvolacího soudu nebylo možno souhlasit s aplikací zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ale nárok žalobce na náhradu škody je třeba posoudit podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, odvolací soud se zásadně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně absence příčinné souvislosti a neexistence škody. Porušení ustanovení zákona tím, že do privatizovaných majetkových hodnot byla zahrnuta i část pozemku dotčeného řádně uplatněným restitučním nárokem, nemohlo samo o sobě způsobit škodu nabyvateli těchto majetkových hodnot, když jejich zahrnutím do převodní smlouvy nedošlo k jejich zkrácení, ale naopak. Byli to oprávnění žadatelé o vydání (restituenti), jejichž majetek byl přes zákonný zákaz do převáděného nemovitého majetku zahrnut. Teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal. Žalobce jako následek protiprávního jednání žalované tvrdí, že vydáním části pozemku oprávněným osobám se jeho zbylá část pozemku stala nechráněnou plotem, a proto mu nezbylo nic jiného, než k ochraně majetku vybudovat na nových hranicích pozemku plot nový. Žalobce však dostatečně nedocenil skutečnost, že nebýt porušení blokačního ustanovení, pak by se do jeho držení dotčený pozemek s oplocením nedostal, a on by byl nucen (pokud by na jeho oplocení i za této situace nadále trval) si jej vybudovat sám. Jinými slovy by jím tvrzený následek (tvrzená škoda) nastal i bez porušení zákona. Nad rámec uvedeného je třeba akcentovat i povahu právního úkonu, při které se měla žalovaná dopustit protiprávního jednání ve vztahu k právnímu předchůdci žalobce. Ten byl účastníkem dvoustranného právního úkonu uzavřeného se žalovanou, a lze tak stěží hovořit o tom, že při jeho uzavírání se stát vůči němu dopustil protiprávního úkonu. Jednostranný protiprávní úkon směřoval proti oprávněným restituentům nikoli proti spolukontrahentovi. Z uvedeného lze uzavřít, že za situace, kdy žalobce netvrdí porušení kontraktační právní povinnosti (povinnosti smluvní), nelze v uzavření smlouvy o privatizaci spatřovat porušení právní povinnosti ve vztahu k právnímu předchůdci žalobce jako účastníku smlouvy. Nelze tak dovodit ani aktivní legitimaci žalobce, který navíc převzal majetek žalobce fúzí, tedy na základě svého podnikatelského záměru, který již nijak nesouvisí s porušením tvrzené právní povinnosti.

Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.

Dovolatel namítá porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod a uvádí, že dojde-li k poškození věci, není celkový majetek poškozeného snížen pouze o hodnotu této věci, ale rovněž o částku vyjadřující narušení vazeb v majetku poškozeného, protože majetek poškozeného zhoršil svou funkčnost jako celek. K obnovení původní hodnoty majetku poškozeného tak dojde teprve tehdy, až je tento majetek ve svém úhrnu schopen jako celek plnit funkce, které plnil před poškozením. Právní předchůdce dovolatele nabýval nemovitý majetek od žalované v určitém stavu a měl zájem nabýt vlastnické právo právě k tomuto celku nemovitého majetku, jehož důležitým aspektem bylo i nabytí vlastnického práva k oplocení celého pozemku. Rovněž dovolatel tvrdí, že vznik škody byl v příčinné souvislosti s jednáním žalované, neboť pokud by žalovaná neoprávněně nezahrnula předmětnou část pozemku do majetku právního předchůdce dovolatele, ke škodě by nedošlo tak jak nastala (v takovém rozsahu). Dovolateli nelze přičítat k tíži, že jeho majetek tvoří funkční celek, který je možno nerušeně užívat pouze v případě, že je po celém obvodu oplocen. Právní předchůdce dovolatele v dobré víře nabyl do svého vlastnictví celý hospodářský areál jako funkční celek a vydáním předmětného pozemku došlo k narušení jeho funkce. Dovolatel dále poukazuje na svou dobrou víru, princip zamezení vzniku křivd v restitučním procesu, princip dobrých mravů a soudům vytýká formalistický přístup. V závěru dovolání je uvedeno, že pokud by již v době předání nemovitých věcí nebyl předmětný pozemek zařazen do předávaného majetku, bylo by povinností žalované oplocení zbudovat a zajistit tak funkčnost areálu jako celku. Význam tohoto tvrzení dle žalobce: potvrzuje i zákonodárce, když v rámci restitučních nároků poskytuje ucelenému souboru nemovitostí právní ochranu, když jedním z interpretačních kritérií, které je v intencích § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podstatné pro vydání pozemku, resp. jehož naplnění může restituci bránit, je funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel, přičemž též prostorová návaznost připouští přiznat spojeným nemovitostem povahu uceleného souboru nemovitostí.

Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen o. s. ř.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť neobsahuje žádnou právní otázku, na vyřešení které by napadené rozhodnutí záviselo. Jak již bylo uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Jelikož žádná taková otázka z dovolání není patrná, dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.

Jen dovolateli na vysvětlenou dovolací soud k obsahu jeho dovolání poukazuje na to, že v dané věci nebylo sporu, že nebýt namítaného protiprávního jednání, nemohl by nabýt do vlastnictví ani držby předmětný pozemek, na němž se nacházela část oplocení. Navzdory tomu je přesvědčen, že náklady vybudování nového oplocení, kterým došlo k oplocení jehomajetku, představují jemu způsobenou škodu, za kterou odpovídá žalovaná. Jestliže v této souvislosti poukazuje na dobrou víru svého právního předchůdce v podobu jeho majetku, namítá tímto způsobem legitimní očekávání majetku, jehož právní ochrana sice není pojmově vyloučena, ale ovšem nelze pominout, že v řízení o odvolání a o dovolání je rozhodováno toliko o náhradě prostředků, jež vynaložil na stavbu nového oplocení, tedy věci vybudované až po skončení všech skutkových okolností, s nimiž spojuje vznik škody. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel (popř. jeho právní předchůdce) nemohl nabýt legitimního očekávání vlastnictví věci, která neexistovala, a kterou z vlastního podnětu zbudoval. Koncepci legitimního očekávání dalece překračuje žalobcův požadavek na ochranu pouhé představy, že jeho majetek bude za každé okolnosti zcela oplocen.

Lze i poukázat na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3035/12, jímž byl řešen případ vykazující podobnosti s nyní projednávanou věcí. Ústavní soud neshledal potřebu poskytnout odškodnění stěžovatelce za nemovitost, jež byla součástí základního kapitálu stěžovatelky vloženého státem, a ohledně kterého bylo později rozhodnuto, že je vlastnictvím třetí osoby. V potaz byl brán celkový kontext situace stěžovatelky, zejména skutečnost, že se jedná o obchodní společnost, která vznikla z rozhodnutí vlády České republiky v rámci privatizace státního majetku, kdy k privatizaci došlo formou převodu majetku státního podniku na akciovou společnost a následným převodem či prodejem majetkových účastí. Dále bylo zhodnoceno, že jelikož předmětná nemovitost představovala pouze cca. 9% vloženého základního kapitálu stěžovatelky, vydáním nemovitosti stěžovatelka nemohla být uvržena do zásadních existenčních problémů. Stěžovatelka měla z užívání nemovitosti prospěch po dobu zhruba devíti let a k nápravě pochybení státu došlo ihned, jakmile byla chyba zjištěna. Ve zde projednávané věci vložil stát do základního kapitálu společnosti (právního předchůdce dovolatele) majetek v hodnotě 165 353 000 Kč, přičemž za předmětný pozemek žalobce žádal 93 888 Kč (tato částka byla žalobci přiznána rozhodnutím soudu prvního stupně jakožto doplnění základního vkladu) a za nově zbudovaný plot žádal 291 679 Kč. Vydání předmětné nemovitosti tedy ani zde nemohlo mít většího dopadu. Jak je zjevné ze samotných tvrzení žalobce, tím že žalobce po dobu bezmála dvaceti let držel předmětný pozemek, měl z něj prospěch (přinejmenším proto, že byl jeho majetek oplocen). Řečeno jinak, jestliže žalovaná právnímu předchůdci dovolatele způsobila jakoukoliv křivdu tím, že v rámci privatizace do jeho držení na určitou dobu vydala věc, kterou vydat neměla, je taková případná křivda diametrálně neporovnatelná s prospěchem, který žalovaná v procesu privatizace právnímu předchůdci dovolatele poskytla. Z uvedeného důvodu by ani nebylo možné zohlednit namítané porušení principu zamezení vzniku nových křivd v restitučním procesu.

Relevantní by nebyl ani dovolatelův argument, že dojde-li k poškození věci, není celkový majetek poškozeného snížen pouze o hodnotu této věci, ale rovněž o částku vyjadřující narušení vazeb v majetku poškozeného, protože majetek poškozeného zhoršil svou funkčnost jako celek. Daný argument nemůže jakkoliv ovlivnit závěr ohledně existence škody, popř. závěr ohledně příčinné souvislosti, ale vztahuje se k případnému stanovení výše škody. Jinak řečeno, jestliže není sporu o skutečnosti, že nebýt škodné události, vlastnil by dovolatel právě takový majetek, jaký vlastní po škodné události, škoda nevznikla ani na věcech samých, ani na celkovém majetku.

Uvádí-li dovolatel, že pokud by již v době předání nemovitých věcí nebyl předmětný pozemek zařazen do předávaného majetku, bylo by povinností žalované oplocení zbudovat a zajistit tak funkčnost areálu jako celku, ani tak neformuluje takto žádnou právní otázku. Pokud by existovala skutečnost, z níž by uvedená povinnost žalované plynula, nelze ji uplatňovat až v průběhu dovolacího řízení (viz § 241a odst. 6 o. s. ř.). Opora žalobcovy argumentace o výklad § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v těchto souvislostech postrádá zjevného smyslu, a nelze ani v ní tedy shledat vyjádření jakékoliv právní otázky.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje rovněž zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 1. 2016


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu