30 Cdo 3090/2012
Datum rozhodnutí: 31.10.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009



30 Cdo 3090/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy ve věci péče o nezletilou V. B. , a nezletilého M. B. , oba zastoupené opatrovníkem Městským úřadem Bruntál, děti matky Bc. M. P., zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, a otce B. B., zastoupeného JUDr. Helenou Hrubou, advokátkou se sídlem v Opavě, Lidická 20, o novou úpravu výživného, o novou úpravu výchovy, o nařízení výchovného opatření, o neshodě rodičů při výkonu rodičovské zodpovědnosti, o zákazu styku a zbavení matky rodičovské zodpovědnosti , ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 0P 40/2005, o dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2012, č.j. 13 Co 218/2011 4207, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Bruntále (dále jen soud prvního stupně ) rozhodl dne 16. 8. 2010, č.j. 0P 40/2005 3891, tak, že změnil výši výživného na nezletilou V. a nezletilého M. pro každého z částky 400,- Kč měsíčně na částku 900,- Kč měsíčně s účinností od 1. 8. 2005, a dále zvýšil výživné na 1.400,- Kč měsíčně pro každé nezletilé dítě s účinností od 1. 6. 2010 (odst. I výroku). Dále soud prvního stupně zakázal styk matky s nezletilými dětmi (odst. II výroku) a zbavil matku rodičovské zodpovědnosti z nezletilým dětem (odst. III výroku). Soud prvního stupně zamítnul návrh matky na napomenutí otce (odst. IV výroku), návrh matky na svěření nezletilých dětí V. a M. do výchovy matky a stanovení výživného otci (odst. V výroku) a návrh matky na udělení souhlasu za otce k působení psychologa v základní škole (odst. VI výroku). Soud dále vyslovil předběžnou vykonavatelnost rozsudku ve výrocích II až VI a zastavil řízení o návrhu matky na nařízení ústavní výchovy nezletilých dětí V. a M. Současně rozhodl soud o uhrazení nákladů řízení, kdy matce byla uložena povinnost zaplatit státu na účet soudu prvního stupně částku 123.316,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na nákladů řízení (odst. IX a X výroku).
Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud ) potvrdil dne 17. 2. 2012, č.j. 13 Co 218/2011 4207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odst. I až VI výroku, jakož i ve výroku X rozsudku (odst. I výroku odvolacího soudu). V odstavcích VII a IX výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil, tak že předběžná vykonavatelnost se nevyslovuje (odst. II výroku odvolacího soudu) a dále, že matka je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů v prvostupňovém řízení částku 24.663,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Bruntále a co do částky 98.653,- Kč náhradu nákladů státu nepřiznal (odst. III výroku odvolacího soudu). Současně určil, že matka je povinna zaplatit otci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.373,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (odst. IV výroku odvolacího soudu).
Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil aktuální majetkové poměry otce i matky, jejich rodinné poměry a prošetřil poměry v místě bydliště a v neposlední řadě doplnil pohovory opatrovníka s nezletilými dětmi a výpověďmi obou dětí. Po zhodnocení důkazů provedených před soudy obou stupňů dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný. Soud prvního stupně konstatoval, že úprava výživného, jež byla stanovena v tomto rozsudku odpovídá schopnostem matky, koresponduje s kritérii uvedenými v ustanoveními § 96 odst. 1 zákona o rodině, tedy s potřebami nezletilých dětí a s rozsahem otcovy vyživovací povinnosti a reflektuje změny které v mezidobí v poměrech účastníků nastaly. Ohledně návrhu na změnu výchovy soud neshledal žádné důvody, které by změnu výchovy nezletilých dětí odůvodňovaly. Péči otce nelze nic vytknout, děti ve škole výborně prospívají, mají široké mimoškolní zájmy, kamarády ve škole i v novém bydlišti, stýkají se s širší rodinou, a to včetně obou matčiných zletilých dcer L. a V. Změna výchovy svěřením dětí matce do péče je pro děti nepředstavitelná a nepřijatelná. Ohledně toho, zda na nezletilé děti, bude dle potřeby působit školní psycholog, nespadalá do kategorie podstatných věcí při výkonu rodičovské zodpovědnosti a proto o ní může rozhodnout otec jako rodič, u kterého jsou nezletilé děti ve výchově. O návrhu o napomenutí otce, pro to neshledal odvolací soud žádný důvod, neboť to, že vzal děti na zahraniční dovolenou místo toho, aby se děti zúčastnily adaptačního kurzu, není nic, za co by měl být otec napomenut; jestliže se napomenutí otce týkalo prohlubování syndromu zavrženého rodiče, tak vzhledem ke skutečnosti, že matce byl s dětmi styk zakázán a byla zbavena rodičovské zodpovědnosti k nim, tak nedovodil, že by takové napomenutí otce vyžadoval zájem na řádné výchově nezletilých dětí.
Ohledně úpravy styku odvolací soud uvedl, že rozhodující je zde zájem dětí. Matce se s dětmi nepovedlo navázat bližší vztah, když zcela postrádá schopnost empatického chování a jemného přístupu k nim, tudíž nikoli negativní působení otce a jeho údajné ovlivňování dětí proti ní, ale především sled negativních zážitků s matkou vyústil do stavu, kdy děti ztratily k matce jakýkoli citový vztah, považují ji za osobu, která je obtěžuje a za kterou se stydí a cítí se být matkou ohroženy. Soud uzavřel, že není v zájmu nezletilých je do rodinné terapie nutit, a to s přihlédnutím ke znaleckému posudku i k jejich věku, navíc, když nelze předpokládat, že by rodinná terapie mohla na tomto stavu něco změnit.
Současně byl odvolací soud toho názoru, že je nutné matku zbavit rodičovské zodpovědnosti, neboť matčino naprosto necitlivé jednání při výkonu jejího práva na styk s nezletilými dětmi a její způsob jednání k nezletilým dětem, poté co jí bylo předběžným opatřením uloženo styku se zdržet, je třeba považovat za zneužívání rodičovské zodpovědnosti matkou a není rozhodné, do jaké míry je její jednání ovlivňováno nepříznivou strukturou její osobnosti. Ačkoli po vydání rozsudku matka děti nevyhledávala, situace se od září 2011 změnila do té míry, že se děti cítí ohroženy, když je matka vyhledává v místě bydliště, ale čekává i někde jinde, v doprovodu dalších osob a nechává nezletilého M. sledovat. Vzhledem k tomu odvolací soud nabyl přesvědčení, že je v zájmu nezletilých dětí zbavení matky rodičovské zodpovědnosti.
Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně soud uvedl, že matka není výdělečně činná a je uvedena jako uchazečka o zaměstnání na úřadě práce. Matce bylo sice přiznáno Evropským soudem pro lidská práva odškodnění ve výši 5.000 , a proto nelze na matku pohlížet jako na osobu, která by splňovala předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, ale vzhledem že jí bylo přiznáno odškodnění za újmu způsobenou právě v tomto řízení, bylo by nepřiměřené zaplatit státu náhrady nákladů prvostupňového řízení a proto odvolací soud uložil matce zaplatit pouze 24.663,- Kč, tj. 1/5 z plné částky nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podala matka (dále jen dovolatelka ) včasné dovolaní k Nejvyššímu soudu České republiky, kdy navrhla zrušit rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 8. 2010, č.j. 0P 40/2005 3891, 4PaNc 129/2005, 4 PaNc 261/2005, 4PaNc 130/2005, 23 PaNc 45/2008, 23 PaNc 138/2009 a 23 PaNc 139/2009 a rozsudek krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2012, č.j. 13 Co 218/2011-4027 a věc vrátil k dalšímu řízení Okresního soudu v Bruntále. Dovolatelka podává dovolání do odst. I výroku odvolacího soudu, jímž bylo ve výroku III soudu prvního stupně rozhodnuto o zbavení matky rodičovské zodpovědnosti k nezletilým M. a V. B.
Dovolatelka je toho názoru, že zde nejsou splněny podmínky pro zbavení rodičovské zodpovědnosti; naopak vzhledem k délce řízení se u dětí vyvinul syndrom zavrženého dítěte, a to díky manipulacím otce. Odvolací soud uvedl, že není rozhodné, kdo z rodičů má větší podíl na daném stavu, přičemž je podle dovolatelky zřejmé, že děti jeví právě známky syndromu zavrženého rodiče, nenacházejí na ní jedinou kladnou stránku a zcela ji odmítají. Dle dovolatelky ze spisu vyplývá, že matka poruchou osobnosti netrpí, matka pracovala řadu let ve školství a žádné negativní rysy její osobnosti se v profesním životě neprojevovaly a že ze znaleckého posudku vyplývá, že je vyloučeno, aby matka trpěla poruchou osobnosti s bludy, navíc porucha osobnosti nebývá natolik závažná, aby byla důvodem pro zbavení rodičovské zodpovědnosti. K tomu přikládá odborná vyjádření i znalecké posudky. K trestné činnosti matky dovolatelka uvádí, že se jednalo o skutek z roku 2004, kdy jí bylo prokazatelně bráněno ve styku s dětmi a kdy soud s ohledem na okolnosti případu upustil od potrestání a je třeba na ni hledět jako na bezúhonnou. Souběžná aplikace zákazu styku a zbavení rodičovské zodpovědnosti je podle dovolatelky nepřiměřená, když podle jejího názoru soud směšuje důvody pro zákaz styku s důvody pro zbavení rodičovské zodpovědnosti. Dovolatelka postrádá relevantní zdůvodnění, proč by zbavení rodičovských práv mělo být jediným účinným prostředkem ochrany nezletilého dítěte. Ačkoliv v dovolání prohlašuje, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně, žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje.
Opatrovník nezletilých ve vyjádření k dovolání matky uvedl, že matka opakuje stejné skutečnosti a důkazy, kterými se již soudy zabývaly a neuvádí nic, co by mělo napadený rozsudek ovlivnit nebo změnit. Uvádí, že všechny pokusy o narovnání vztahů mezi matkou a dětmi selhaly a to především ze strany matky. Jednání matky je motivováno snahou se zviditelnit a v dovolání vidí další způsob, jak řízení protahovat. Jejím zájmem není blaho dětí, ty jsou bez jejího vlivu spokojené a žijí řádným životem. Zbavení matky rodičovské zodpovědnosti je přirozeným a logickým důsledkem jejího jednání, i když představuje nejtvrdší zásah do jejích práv. Opatrovník nicméně neshledává jinou možnost, jak děti ochránit. Obsahově (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) tak navrhuje, aby dovolací soud dovolání matky odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 17. 2. 2012, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku, jež byla určující pro meritorní rozhodnutí, nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
Dovolatelka ač jinak oznamuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. - žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu nevymezila a Nejvyšší soud ani neshledal, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka (zbavení rodičovské zodpovědnosti) měla být posouzena jinak. Jinak řečeno, skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a kterým je při posuzování přípustnosti dovolání vázán (vychází z něj) Nejvyšší soud (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku k danému právnímu posouzení věci.
Jestliže dovolatelka dospívá k závěru, že soudy obou stupňů měly na základě provedeného dokazování dospět k jiným skutkovým závěrům, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Stejně tak návrh dovolatelky na doplnění dokazování v dovolacím řízení (k správnosti věcného posouzení) nemůže být důvodný. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět (srov. rozsudek ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 2002, č. 2, s. 41, nebo rozsudek vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 1996, č. 6, s. 284).
Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny
Nejvyšší soud proto dovolání matky, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2012

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu