30 Cdo 3083/2015
Datum rozhodnutí: 14.01.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3083/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyně Mgr. M. M. , zastoupené Mgr. Petrou Kadláčovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti žalovanému Ing. Z. Š. , zastoupenému JUDr. Helenou Mertovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 4a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 448/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2015, č. j. 54 Co 4/2015-174, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. června 2014, č. j. 7 C 448/2013-108, (kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí spoluvlastnického podílu v rozsahu id. 5/6 specifikovaného nemovitého majetku, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) a žalobkyni uložena povinnost nahradit žalovanému specifikované náklady řízení, není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Je tomu tak z toho důvodu, že žalobkyně uplatněný dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (vycházející ze závěru žalobkyně, že kupní smlouva ze dne 25. srpna 2011, kterou žalobkyně převedla na žalovaného svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech v rozsahu id. 5/6 vzhledem k celku, je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná, případně ve smyslu § 49 obč. zák. relativně neplatná, kdy žalobkyně od této smlouvy po právu odstoupila, čímž se žalobkyni obnovilo její původní spoluvlastnické právo k uvedenému nemovitému majetku) posuzuje z hlediska jiných skutkových zjištění, než ze kterých při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud.
Je třeba ovšem zdůraznit, že nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika žalobkyně se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud pečlivě posuzoval, zda zjištěné skutkové okolnosti případu (ne)jsou podřaditelné pod některé z hmotně právních ustanovení v té době platného a účinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., či jiného právního předpisu, které by mohlo přivodit (absolutní či relativní) neplatnost předmětné kupní smlouvy (právního úkonu), a to s ohledem na žalobní tvrzení a v řízení před oběma soudy uplatňovanou právní argumentaci žalobkyně. Dospěl-li poté odvolací soud k negativnímu závěru (tedy, že předmětná kupní smlouva není postižena relativní ani absolutní neplatností, respektive že žalobkyně nemohla po právu od této převodní smlouvy odstoupit), nelze v tomto postupu odvolacího soudu spatřovat s ohledem na zjištěný skutkový stav věci, jímž je při posuzování přípustnosti dovolání Nejvyšší soud vázán žádné pochybení.
V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, který jak vyplývá z obsahu spisu v řízení provedené důkazy podrobil hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž své hodnotící závěry zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.). Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku, odvolací soud při rozhodování též reflektoval relevantní judikaturu dovolacího soudu týkající se (relativní či absolutní) neplatnosti právních úkonů ve smyslu § 39 a 49 obč. zák., přičemž na podkladě dovolací argumentace žalobkyně nelze ani dovodit, že by zjištěný skutkový stav (z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel) byl defektní v důsledku nelogického hodnocení důkazů (např. v důsledku privilegování určité svědecké výpovědi či jiného důkazu bez odpovídajícího zhodnocení dalších důkazů v procesu zjišťování skutkového stavu věci). Dovolací argumentace žalobkyně je tak prostou skutkovou polemikou, kdy žalobkyně vychází ze své skutkové verze případu, kterou podrobuje právnímu posouzení věci a tento závěr pak konfrontuje s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Jak již ale bylo shora uvedeno, na podkladě této dovolací argumentace přípustnost dovolání založit nelze.
Žalobkyně v dovolání poukazuje na celou řadu rozhodnutí dovolacího soudu či Ústavního soudu, avšak z nich vyložené právní názory je třeba vždy dosadit do skutkového rámce toho kterého (posuzovaného) případu, a to z pohledu dovolatelem vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V tomto směru ovšem nelze dospět k závěru, že by se odvolací soud při řešení otázek posuzování zjištěných skutkových okolností případu z hlediska předvídaných okolností v hypotézách právních norem postihujících (relativní či absolutní) neplatnost právních úkonů (v daném případě smlouvy o převodu nemovitosti, respektive kupní smlouvy), měl dopustit právně kvalifikačního pochybení, které by ve svém důsledku představovalo odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nedůvodně pak žalobkyně ve své argumentaci odkazuje na § 3030 o. z., které v daných poměrech nebylo možné aplikovat. K tomu Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014 (jenž bude v nejbližším období publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) vyložil, že přechodné ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. (stanovící, že I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. ) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Nicméně i přes tuto skutečnost se odvolací soud (jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku) zabýval i tím, zda jednání žalovaného (ne)koliduje s dobrými mravy.
Nad rozsah výše uvedeného dovolací soud zdůrazňuje, že zjištěné skutkové okolnosti případu nezavdávaly ani k úvaze o případné absolutní předmětné kupní smlouvy z důvodu, že by vykazovala charakter tzv. propadné zástavy. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný opakovaně půjčoval žalobkyni peníze, avšak stalo se tak v období předcházející uzavření kupní smlouvy, přičemž dokazováním nebylo ani prokázáno tvrzení žalobkyně, že by žalovaný ujistil (ujišťoval) žalobkyni, že jí v budoucnu odprodá předmětné nemovitosti, respektive předmětný spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech zpět do jejího vlastnictví, a že by takovou okolnost bylo možno spojovat s obcházením zákona (např. s obcházením právního institutu zajišťovacího převodu vlastnického práva ve smyslu § 533 obč. zák.).
Pokud jde o dovolací argumentaci žalobkyně stran lichevního charakteru předmětné kupní smlouvy, k tomu lze nad rámec toho, co již vyložil v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud, dodat, že žalobkyně uzavírala tuto převodní smlouvu jako vysokoškolsky vzdělaná osoba, podnikatelka, u níž je třeba presumovat vyšší míru právního vědomí, obezřetnosti a odolnosti proti negativním důsledkům plynoucím z podnikatelské činnosti. Podle skutkového zjištění žalobkyně po učiněném majetkovém převodu (po uhrazení svých dluhů) disponovala stále s poměrně vysokou peněžitou částkou, která jí umožňovala zajištění jejích příslušných existenčních potřeb, takže uvedené okolnosti nelze ani z tohoto pohledu vnímat (z pohledu žalobkyně) jako extrémní, které by přivedly žalobkyni do existenčně neřešitelné sociální situace, což je povětšinou (také) důsledkem lichevního jednání. Kromě toho ani po uskutečněném majetkovém převodu přístup žalovaného, který umožnil žalobkyni nadále předmětné nemovitosti (na základě nájemní smlouvy) užívat, nesvědčí o jednání, jež by se příčilo dobrým mravům, respektive, které by prokazovalo zlý úmysl žalovaného. Ani dovolací soud není tedy toho právního názoru, že by odvolacím soudem (soudem prvního stupně) zjištěné skutkové okolnosti případu zakládaly úvahu o relativní či absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I když se žalovaný k dovolání žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, nebylo možné toto jeho vyjádření spojovat s účelně vynaloženým výdajem z hlediska rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení. Je tomu tak z toho důvodu, že vyjádření bylo vesměs zaměřeno na historii případu a jeho skutkové okolnosti, aniž by byly rozebírány právní argumenty žalované ústící v závěr o relativní či absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Za této procesní situace proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomu rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2016

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu