30 Cdo 3079/2015
Datum rozhodnutí: 06.01.2016
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák.



30 Cdo 3079/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobců a) Ing. M. D. , b) Ing. I. Š. , obou zastoupených JUDr. Petrem Šurkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Morseova 2538, proti žalovaným 1) Transparency International Česká republika, o.p.s. , se sídlem v Praze 8, Chlumčanského 5/497, IČ 27215814, 2) S. B. , obou zastoupeným Mgr. Vladanem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Akademie 11, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 79/2012, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 1 Co 26/2014 - 94, takto:
I. Dovolání žalobce b) se odmítá.
II. Žalobce b) je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.780,- Kč jejich zástupci Mgr. Vladanu Brožovi, advokátu se sídlem v Praze7, U Akademie 11, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále též soud prvního stupně či městský soud ) rozsudkem ze dne 17. června 2013, č. j. 32 C 79/2012 58, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud určil žalovaným povinnost zaslat oběma žalobcům písemnou omluvu za výroky, které žalovaná č. 1 uvedla prostřednictvím svého zaměstnance, žalovaného č. 2, v pořadu Reportéři ČT v reportáži nazvané Kauza předražené jízdenky II. odvysílané na programu České televize dne 12. 12. 2011; současně zamítl žalobu, kterou se žalobci a) a b) domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), z toho, že žalobci spatřují zásah do svých osobnostních práv, pokud žalovaný č. 2 jako zaměstnanec žalované č. 1 poukázal ve výše uvedeném programu na nestandardní obchod s jízdenkami a uvedl, že žalobci spolu s dalšími osobami figurují v nestandardních obchodech. Předmětná reportáž se zabývala již dříve medializovanou kauzou, tj. smlouvou mezi Dopravním podnikem hl. m. Prahy a společností Neograph, a.s., podle níž měla posledně jmenovaná společnost zaplatit z každé jízdenky 17 hal. zprostředkovateli Cokeville Asset Inc, se sídlem na Britských panenských ostrovech. Městský soud dovodil, že předmětné sdělení je pravdivou informací a dále poukázal na to, že oba žalobci jsou veřejně známými osobami zastávajícími vysoké funkce v Dopravním podniku hl. m. Prahy, a tedy musí snést větší míru kritiky. Zamítnutí žaloby ve vztahu k druhému žalovanému odůvodnil i nedostatkem pasivní legitimace, neboť jednal jako zaměstnanec první žalované v souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Vrchní soud v Praze (dále též odvolací soud nebo soud druhého stupně ) k odvolání obou žalobců (řízení o odvolání žalobce a) však bylo zastaveno) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 1 Co 26/2014 - 94, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a VI. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že sdílí závěr soudu prvního stupně, který žalobu neshledal po právu, neboť druhý žalovaný není pasivně legitimován, jak správně dovodil soud prvního stupně. S městským soudem se ztotožnil i ve vztahu k první žalované, když uvedl, že nelze z objektivního pohledu její jednání považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce b) a za této situace také shledal žalobcem navrhované důkazy za nadbytečné.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci b) dne 15. prosince 2014, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal žalobce b) dne 16. února 2015 včasné dovolání, neboť má za to, že soudy obou stupňů dospěly na základě provedených důkazů k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť neprovedly jím navrhované důkazy. Dovolatel poukazuje také na to, že oba původní žalobci nemají žádné obchodní vazby na označené subjekty v reportáži. Dovolatel dále polemizuje se skutkovými i právními závěry obou soudů, zdůrazňuje, že Dopravní podnik hl. m. Prahy není subjekt se 100% účastí státu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání vyjádřili podáním ze dne 7. května 2015, ve kterém se ztotožnili s rozsudky obou soudů, které pokládají za věcně správné, a navrhli proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o. s. ř., přičemž se tak stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.

S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.

Dovolatel zejména v souladu s požadavkem procesního předpisu i ustálené judikatury neuvedl, na základě čeho pokládá své dovolání za přípustné, když v něm nepoukázal na žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a ani z obsahu dovolání nevyplývá, že by takovou otázku hmotného či procesního práva nastoloval. Pouhá nespokojenost dovolatele s rozhodnutími obou soudů přípustnost dovolání ovšem založit nemůže.

S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by předmětné dovolání splňovalo zákonem požadované předpoklady, přičemž o ně nebylo dovolatelem doplněno do konce dovolací lhůty. Dovolatel ve svém dovolání navíc polemizuje pouze se skutkovými otázkami a jejich posouzením soudy obou stupňů.

Za popsaného stavu proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení každému z úspěšných žalovaných vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč snížená o 20% na částku 2.480 Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Právnímu zástupci žalovaných dále též náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 2.780,- Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2016


JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu