30 Cdo 3075/2013
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 3075/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně K. K. , zastoupené JUDr. Kateřinou Vodičkovou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 792/40, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o zaplacení částky 399.927 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 103/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2013, č. j. 68 Co 511/2012-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. 23 C 103/2008-126, Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 241.780 Kč s úrokem z prodlení za období od 3. 6. 2008 do zaplacení. V části, v níž se žalovaná domáhala po zaplacení částky 158.147 Kč s úrokem z prodlení za období od 3. 6. 2008 do zaplacení řízení zastavil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 13. 5. 2013, č. j. 68 Co 511/2012-145, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. ) projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je třeba odmítnout z níže uvedených důvodů.
V části, v níž dovolatelka namítá, že ke škodě, jejíž úhrady se žalobkyně domáhá, nedošlo v souvislosti se zadržením pachatele, ale v souvislosti s provedenou domovní prohlídkou, není dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2013, č. j. 68 Co 511/2012-145, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být vztah příčiny a následku prokázán, byla vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2460/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08), když pozdější příčina (domovní prohlídka) je příčinou rozhodnou, která přetrhuje příčinnou souvislost mezi následkem a příčinou dřívější (zadržení).
V části, v níž se dovolatelka obšírně zabývá argumentací, proč byl nesprávný postup Policie ČR při provedené domovní prohlídce, Nejvyšší soud České republiky dovolání dovolatelky odmítl podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. V přezkoumávané věci však odvolací soud zjistil, že škoda byla způsobená v souvislosti se zadržením pachatele a nikoliv s provedenou domovní prohlídkou, a tedy správnost či nesprávnost postupu Policie ČR při domovní prohlídce je v dané věci irelevantní, neboť není v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Rovněž námitka, že postup Policie ČR při zadržení R. K. nebyl korektní, se váže k způsobu provedení domovní prohlídky, na níž však rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
V části, v níž dovolatelka namítá, že soud prvního stupně neprovedl důkazy tak, jak byly navrhovány a jak vyplynuly z důkazního řízení, Nejvyšší soud České republiky dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Námitka neprovedení důkazů je totiž namítanou vadou řízení, kterou by se dovolací soud mohl v souladu s ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. zabývat pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné. Neboť se však dovolatelce přípustnost dovolání založit nepodařilo, dovolací soud se nemohl námitkou vady řízení zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015


JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu