30 Cdo 3072/2016
Datum rozhodnutí: 13.02.2017
Dotčené předpisy: § 30 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 138 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241b odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 104 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 3072/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce F. F., proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 925 480 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 257/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. 39 Co 104/2016-91, takto:

Dovolací řízení se zastavuje.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 2. 2016, č. j. 22 C 257/2015-79, zamítl žádost žalobce o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud bylo potvrzeno usnesení o neustanovení zástupce a odmítnutí žaloby pro zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, půjde i v případě dovolání proti tomuto usnesení o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a proto s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, žádost žalobce o ustanovení zástupce zamítl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení ze dne 7. 4. 2016, č. j. 39 Co 104/2016-91, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho závěry a plně na ně v podrobnostech odkázal. Dále uvedl, že se žalobce domáhal zadostiučinění ve výši 925 480 000 Kč z titulu majetkové a nemajetkové újmy pro porušení zákona č. 82/1998 Sb., za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to od roku 1997 do současnosti. Soud prvního stupně v usnesení ze dne 15. 10. 2015, č. j. 22 C 257/2015-58, kterým jednak odmítl předmětnou žalobu, a současně žalobci neustanovil zástupce s tím, že žaloba ve své stávající podobě posouzení svévolnosti či bezúspěšnosti, resp. jiné než negativní rozhodnutí o žalobcově žádosti o ustanovení zástupce, neumožňuje. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 12. 2015, č. j. 39 Co 397/2015-68, s odůvodněním, že se v konkrétním případě jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva z důvodu absence minimálních náležitostí podání, jež mělo být svým obsahem návrhem na zahájení řízení. S ohledem na výše uvedené, s přihlédnutím k tomu, že pro závěr, zda jde v řízení o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím nebo dovolacím řízení vždy shodná hlediska, soud prvního stupně postupoval (s přiléhavým odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013) správně, když žalobci zástupce pro dovolací řízení neustanovil.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu (č. j. 39 Co 104/2016-91) podal žalobce dovolání ze dne 13. 5. 2016 (č. l. 96), které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Při podání dovolání nebyl žalobce zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Žalobce současně v dovolání požádal o ustanovení zástupce (advokáta).
Usnesením ze dne 24. 5. 2016, č. j. 22 C 257/2015-101, soud prvního stupně vyzval žalobce, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu (č. j. 39 Co 104/2016-91), a současně žalobce poučil, že nebude-li do patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.
Žalobce na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 12. 6. 2016 (č. l. 102), ve kterém opět požádal o ustanovení zástupce (advokáta).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř.
Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněného pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
Uvedený závěr se uplatní i v případě, že dovolání směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pouze procesní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4830/2014, 26 Cdo 4831/2014, 26 Cdo 4832/2014; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4218/2015).
Dovolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady podle § 30 o. s. ř. ve spojení s § 138 o. s. ř. pro to, aby žalobci byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů. Vzhledem k absenci vylíčení takových rozhodných skutečností, na základě kterých by bylo možno alespoň předběžně učinit závěr o důvodnosti žaloby, lze mít nárok žalobce (při daném stavu řízení) za zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Pro závěr, zda se jedná ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je třeba použít v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení stejná (shodná) hlediska. Je-li tedy například již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno (a představuje-li tedy žaloba zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím řízení a v dovolacím řízení, aniž by tu bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; nedává dobrý procesní smysl úvaha, že předmětem odvolacího nebo dovolacího řízení je (v nemeritorních otázkách) řádně uplatněné právo žalobcem, je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4347/2016).
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit žalobci advokáta pro řízení o dovolání, a kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 31 NSCR 9/2015).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 13. února 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu